ECLI:CZ:NSS:2004:5.A.145.2001
sp. zn. 5 A 145/2001-58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce JUDr.
F. H., proti žalovanému Ministerstvu obrany – personální sekci, nám. Svobody 471/27, 160
01 Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2001, č. j. 45/3-3214/2001-
7542,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva obrany – personální sekce ze dne 15. 10. 2001, č. j.
45/3-3214/2001-7542, se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen žalobci uhradit na nákladech řízení částku 1000
Kč, a to k rukám žalobce ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se včasným opravným prostředkem ze dne 19. 11. 2001 (dnes posuzovaným
jako „žaloba“) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, personální sekce, ze dne 15.
10. 2001, č. j. 45/3-3214/2001-7542, včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
totiž Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 15. 8. 2001, č. j. 540224/0778-405-3,
s tím, že žalovaný porušil zákon, jestliže potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, kterým byla žalobci podle ustanovení §142 a §143 odst. 9 a §165
odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb., za použití ustanovení §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. a čl. II. zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákona č. 391/1991 Sb., ve
znění zákona č. 7/1993 Sb., zastavena dnem 1. 4. 1996, jako bývalému vojenskému soudci,
který nastoupil k obecnému soudu, výplata výsluhového příspěvku v částce 4 500 Kč
měsíčně.
V podané žalobě žalobce zejména namítal, že se rozhodnutí správních orgánů
nesprávně opíralo o čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého „bývalému soudci
vojenského soudu, který udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nárok na výplatu
výsluhového příspěvku po dobu výkonu funkce soudce nepřísluší“. Nezákonnost postupu
správních orgánů prvního i druhého stupně žalobce spatřoval v tom, že cit. čl. II měl být podle
jeho názoru v době rozhodování správních orgánů považován za zrušený zákonem 236/1995 Sb. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, dále žalobce spatřoval v tom, že postup, který byl správními
orgány v dané věci zvolen, a v jehož důsledku bylo rozhodnutím správního orgánu prvního
stupně změněno rozhodnutí téhož úřadu ze dne 22. 11. 1995 o přiznání výsluhového
příspěvku byl nezákonný. Podle názoru žalobce právní úprava takovouto změnu nepřipouštěla
a hypoteticky by snad bylo možné uvažovat o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení
z iniciativy předmětného správního orgánu, což se však nestalo. Dále žalobce poukazuje na
to, že rozhodnutím o zastavení výplaty výsluhového příspěvku, vydaným v roce 2001, kdy
byla výplata výsluhového příspěvku zastavena ke dni 1. 4. 1996, došlo k nepřípustné
retroaktivitě.
Vzhledem k uvedenému měl žalobce zato, že celkovým postupem a rozhodnutími výše
uvedených správních orgánů bylo porušeno právo na spravedlivý proces vycházející z čl. 6
bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo na projednání věci
bez zbytečných průtahů, vyplývající z čl. 38 bodu 2 Listiny základních práv a svobod, a
navrhl obě rozhodnutí, tj. jak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak rozhodnutí
odvolacího orgánu, zrušit jako rozhodnutí nezákonná. Současně žalobce požadoval úhradu
nákladů řízení.
K žalobě se dne 20. 3. 2002 písemně vyjádřil žalovaný, a to tak, že žalobci byl sice
rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „VÚřSZ“) ze dne 1. 2. 1994
po jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání (jako bývalému soudci
vojenského soudu) přiznán výsluhový příspěvek v částce 4 500 Kč měsíčně na dobu od 1. 1.
1994 do 23. 2. 2014, ale s ohledem na zákon č. 304/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1.
1994 bylo současně rozhodnuto, že žalobci (podle čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.)
vzhledem k tomu, že jako soudce vojenského soudu při ukončení služebního poměru udělil
souhlas s přidělením k určitému (obecnému) soudu, nepřísluší po dobu výkonu funkce soudce
nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Výsluhový příspěvek tedy žalobci vyplácen nebyl,
žalobce se proti předmětnému rozhodnutí odvolal, ale odvolací orgán odvolání žalobce zamítl
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Poté, co nabyl účinnosti zákon č.
236/1995 Sb., který zrušil zákon č. 391/1991 Sb., ve znění zákona č. 7/1993 Sb. a zákona č.
304/1993 Sb., uplatnil žalobce u VÚřSZ žádost o zahájení výplaty výsluhového příspěvku.
Dne 22. 11. 1995 vydal VÚřSZ rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku, kterým bylo
původní rozhodnutí ze dne 1. 2. 1994, zrušeno a dnem 26. 10. 1995 byla výplata výsluhového
příspěvku žalobci, podle výslovného vyjádření žalovaného - bez právního důvodu - uvolněna.
Výsluhový příspěvek byl žalobci vyplácen až do 31. 3. 1996. Dne 13. 3. 1996 vydal VÚřSZ
rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku dnem 1. 4. 1996, a protože se v té době
konalo u Ústavního soudu řízení ve věci protiústavnosti čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.,
bylo žalobci sděleno, že uvolnění výplaty peněžité dávky je závislé na nálezu ÚS. Žalobce se
proti tomuto rozhodnutí odvolal, odvolací orgán rozhodnutí VÚřSZ potvrdil. Následně byla
obě tato rozhodnutí zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a poté bylo vydáno ještě
několik rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku, která však byla v
probíhajících řízeních zrušena. V důsledku tohoto postupu zůstalo jediným pravomocným
rozhodnutím o přiznání výsluhového příspěvku rozhodnutí ze dne 22. 11. 1995, a to potom
bylo zrušeno rozhodnutím VÚřSZ ze dne 31. 5. 2001, které bylo nahrazeno k odvolání
žalobce rozhodnutím o zastavení výplaty výsluhového příspěvku ze dne 15. 8. 2001, přičemž
toto rozhodnutí bylo potvrzeno po odvolání žalobce rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne
15. 10. 2001, č. j. 45/3-3214/2001-7542, jež je předmětem tohoto žalobního přezkoumání.
Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že výplatě výsluhového příspěvku i nadále
brání ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle něhož bývalým vojenským
soudcům po jejich propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání v případě, že tito
soudci udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nárok na výplatu výsluhového příspěvku
po dobu výkonu funkce soudce nepřísluší. Žalovaný uzavírá, že tento závěr byl ostatně
potvrzen i nálezem Ústavního soudu ČR, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 286/1996 Sb., který je závazný jak pro prvostupňový orgán, tak pro odvolací orgán MO.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že VÚřSZ svým rozhodnutím ze dne ze dne 1. 2.
1994, po propuštění žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání (jako soudce vojenského
soudu) v souvislosti s ukončením činnosti vojenských soudů, přiznalo žalobci výsluhový
příspěvek v částce 4 500 Kč měsíčně na dobu od 1. 1. 1994 do 23. 2. 2014. S ohledem na
zákona č. 304/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994 bylo však současně rozhodnuto,
že žalobci (podle čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.) vzhledem k tomu, že jako soudce
vojenského soudu při ukončení služebního poměru udělil souhlas s přidělením k určitému
(obecnému) soudu, nepřísluší po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového
příspěvku. Výsluhový příspěvek tedy žalobci vyplácen nebyl, žalobce se proti předmětnému
rozhodnutí odvolal, ale odvolací orgán odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrdil. V návaznosti na nabytí účinnosti zákona č. 236/1995 Sb., dne 26. 10.
1995, který zrušil zákona č. 391/1991 Sb., ve znění zákona č. 7/1993 Sb. a zákona č.
304/1993 Sb., uplatnil žalobce u VÚřSZ žádost o zahájení výplaty výsluhového příspěvku.
Dne 22. 11. 1995 vydal VÚřSZ rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku, kterým bylo
původní rozhodnutí ze dne 1. 2. 1994, zrušeno a dnem 26. 10. 1995 byla výplata výsluhového
příspěvku uvolněna. Výsluhový příspěvek byl žalobci vyplácen až do 31. 3. 1996.
Následovala posloupnost několika rozhodnutí správních orgánů prvního i druhého stupně, jak
je shora poznamenáno při rekapitulaci vyjádření žalovaného. V důsledku tohoto postupu
zůstalo jediným pravomocným rozhodnutím o přiznání výsluhového příspěvku rozhodnutí ze
dne 22. 11. 1995, a to potom bylo zrušeno rozhodnutím VÚřSZ ze dne 31. 5. 2001, které bylo
nahrazeno k odvolání žalobce rozhodnutím o zastavení výplaty výsluhového příspěvku ze dne
15. 8. 2001, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno k odvolání žalobce rozhodnutím
odvolacího orgánu ze dne 15. 10. 2001, č. j. 45/3-3214/2001-7542. Toto rozhodnutí je potom
předmětem tohoto žalobního přezkoumání.
V daném případě se jedná o žalobní věc, která napadla v roce 2001 u Vrchního soudu
v Praze. Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle
ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobách proti
rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud vyzval dne 24. 1. 2003 žalobce, aby označil důkazy k prokázání
žalobních námitek (žalobních bodů), které uvedl v žalobě. Rovněž vyrozuměl žalovaného k
možnosti navrhnout důkazy k vyvrácení žalobních námitek uvedených v žalobě. Výzvou ze
dne 24. 3. 2003 vyrozuměl Nejvyšší správní soud žalobce i žalovaného o možnosti dokončit
řízení rozhodnutím ve věci samé bez toho, aby bylo nařizováno jednání, a stejně tak
vyrozuměl žalobce a žalovaného o složení senátu a o možnosti uplatnit příp. námitky
podjatosti soudců. Vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo ke změně v obsazení senátu,
kterému přísluší věc projednat, byli žalobce i žalovaný dne 17. 7. 2003 znovu vyrozuměni o
složení senátu.
V návaznosti na uvedené výzvy soudu žalobce i žalovaný shodně sdělili, že souhlasí,
aby v předmětné věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a současně uvedli, že vůči
členům senátu Nejvyššího správního soudu, který bude věc rozhodovat, nevznáší námitku
podjatosti.
K věci samé přitom v návaznosti na výzvu soudu ze dne 24. 1. 2003 žalobce upozornil
na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci „Bucheň v. Česká republika“ ze dne
5. 11. 2002, č. j. 36541/97 (později žalobce označené datum opravil a uvedl, že správné datum
je 26. 11. 2002), které se týká stejné problematiky jako v případě žalobce, přičemž z tohoto
rozhodnutí vyplývá, že čl. II zákona č. 304/1993 Sb., byť by byl nadále v účinnosti, je v
rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech, a to od samého počátku, neboť úmluva
nabyla v naší republice účinnosti dne 18. 3. 1992. Podle čl. 10 Ústavy ČR by proto neměl být
při aplikaci práva čl. II. zákona č. 304/1993 Sb. použit, jelikož přednost má uzavřená
mezinárodní smlouva.
Žalovaný potom k předmětné výzvě soudu nejprve sdělil, že na základě usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002 byla výkonem rozhodnutí uspokojena
pohledávka žalobce vůči VÚřSZ ve výši 247 500 Kč, a to na základě pravomocného
rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku ze dne 22. 11. 1995 (za období od 1. 4. 1996 do
30. 10. 2000). Poté žalovaný k výzvě soudu ze dne 24. 3. 2003 po rekapitulaci, kdy byl
žalobci (a to podle vyjádření žalovaného tzv. bez právního důvodu) vyplácen výsluhový
příspěvek a za jaké období byla žalobci vyplacena pohledávka ve výši 247 500 Kč, sdělil, že s
ohledem na rozsudek Evropského soud pro lidská práva ve věci „Anton Bucheň proti České
republice“ ze dne 26. 11. 2002 byla žalobci dnem 26. 2. 2003, tj. od data, kdy se rozsudek
Evropského soud pro lidská práva stal konečným, výplata výsluhového příspěvku uvolněna.
V replice k posledně uvedenému vyjádření žalovaného sdělil žalobce soudu, že s
vyjádřením souhlasí, s výhradou konstatování, že mu byl výsluhový příspěvek v době od 26.
10. 1995 do 31. 3. 1996 vyplácen bez právního důvodu. Dále pak žalobce za využití
argumentace z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci „Antona Bucheně proti
České republice“ ze dne 26. 11. 2002 podrobněji argumentoval rozporem čl. II zákona č.
304/1993 Sb. s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vyšel Nejvyšší správní soud ze skutkového a
právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
O věci samé rozhodl Nejvyšší správní soud na základě výše podaného zdůvodnění bez
jednání a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Nejvyšší správní soud při tomto svém rozhodnutí zohledňuje především to, že v
podané žalobě ze dne 19. 11. 2001 žalobce zejména namítal, že se rozhodnutí správních
orgánů nesprávně opíralo o čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého bývalému
soudci vojenského soudu, který udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nárok na výplatu
výsluhového příspěvku po dobu výkonu funkce soudce nepřísluší. Nezákonnost postupu
správních orgánů prvního i druhého stupně žalobce původně spatřoval v tom, že cit. čl. II
citovaného zákona měl být podle jeho názoru v době rozhodování správních orgánů
považován za zrušený zákona 236/1995 Sb. Ve svém návazném vyjádření, učiněném na
výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2003, potom žalobce dále upozornil na
rozpor tohoto zákonného ustanovení s Evropskou úmluvou o lidských právech (dále jen
„Úmluva“), a to ve spojení s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci „Bucheň
v. Česká republika“ ze dne 26. 11. 2002 (poukazujícím na diskriminační charakter čl. II bodu
2 zákona č. 304/1993 Sb.), který se týkal stejné problematiky jako v případě žalobce, s tím, že
s ohledem na čl. 10 Ústavy ČR neměl být při aplikaci práva čl. II. zákona č. 304/1993 Sb.
použit, jelikož přednost má uzavřená mezinárodní smlouva. V dalším svém vyjádření (replika
k vyjádření žalovaného ze dne 22. 4. 2003) pak žalobce opakoval a podrobněji
charakterizoval tento rozpor a současně uvedl, že svůj opravný prostředek (dnes „žaloba“)
považuje za důvodný, i když původně užil jiné argumenty, jež vycházely z dřívějších
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se věcí žalobce zabýval, ale i z rozhodnutí
Ústavního soudu, neboť podle nich postupem a rozhodnutím žalovaného k žádné diskriminaci
nedošlo, což žalobci s ohledem na v té době zavedenou judikaturu nezbývalo než respektovat.
Poté se však ukázaly tyto názory jako nesprávné, a je podle žalobce zřejmé, že žalovaný měl
pro zřejmý rozpor zákona s Úmluvou dát přednost úpravě, vyplývající z Úmluvy.
Za rozhodující přitom Nejvyšší správní soud považuje tu skutečnost, že žalobce již ve
svém původním „žalobním“ podání ze dne 19. 11. 2001 poukazuje na nezákonnost čl. II bod 2
zákona č. 304/1993 Sb.. Je sice pravda, že původní argumentace žalobce u tohoto klíčového
žalobního bodu byla opřena o poněkud jiné jmenovité právní důvody, než které žalobce
akcentuje poté, co byla předmětná věc postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení
v řízení podle s. ř. s., nicméně podstatou tohoto žalobního bodu i nadálá zůstává, že žalobce
namítá, že žalovaný neměl podle čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. vůbec rozhodovat. Za
tohoto stavu věci je Nejvyšší správní soud toho názoru, že meze tohoto žalobního bodu (jimiž
je soud při svém rozhodování vázán) je při jeho rozhodování v dané věci třeba vnímat šířeji,
než vyplývají z počáteční argumentace žalobce, a to i ve spojení s jejich upřesněním,
učiněným v doplňujících vyjádřeních žalobce. Soud má zato, že takovému projednání věci
nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem, a že nelze v dané
věci ustanovení s. ř. s. o přezkoumávání výroků rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75
odst. 2 s. ř. s.) s ohledem na jeho smysl a účel vykládat způsobem vedoucím k tíži
oprávněných osob. Nejvyšší správní soud se proto cítí vázán i žalobní námitkou, že
předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. je v rozporu s Úmluvou, přičemž právě v této
žalobní námitce soud shledává podstatu problému.
Čl. 10 Ústavy České republiky ve znění, platném již v době rozhodování žalovaného
v r. 1994, stanovil, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a
základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají
přednost před zákonem. Povinností žalovaného tedy bylo při předmětném rozhodování
zkoumat, zda zde příp. není rozpor zákonné úpravy s takovou mezinárodněprávní smluvní
úpravou, a pokud by tento rozpor žalovaný zjistil, musel by rozhodovat postupem, který by
spočíval v tzv. přímé aplikaci příslušné mezinárodněprávní smluvní úpravy.
Předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., v jehož smyslu v posuzované věci
žalovaný rozhodoval a jehož nezákonnost a nesprávnost jeho použití žalobce od počátku
namítá, uvádí, že pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému
soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku
podle zvláštního předpisu. Toto zákonné ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 1. 1994 a
v plném rozsahu dopadlo na ty soudce vojenských soudů, kteří se stali na základě
předmětného souhlasu s přidělením k určitému soudu soudci obecných soudů počínaje 1.
lednem 1994. Naproti tomu ti vojenští soudci, kteří nastoupili k obecným soudům z vlastní
vůle již v průběhu roku 1993 po určitou dobu, a to do 31. 12. 1993, nárok na výplatu
výsluhového příspěvku měli. Z dikce téhož zákonného ustanovení je potom třeba ještě dále
dovodit, že dané omezení výplaty výsluhového příspěvku se nevztahuje také na ty bývalé
soudce vojenských soudů, kteří se nestali soudci obecných soudů na základě souhlasu
s přidělením k určitému soudu, ale stali se jimi později z vlastní iniciativy. Za tohoto stavu
věci je tak zřejmé, že z pohledu režimu výsluhového příspěvku a jeho výplaty existují
rozdílné kategorie bývalých vojenských soudců, kteří se stali soudci obecných soudů. To
potom vede k úvaze, zda se v daném případě nejedná o diskriminační nerovnost.
Touto otázkou se v oblasti ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž
je Česká republika vázána, zabývá čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (platností Úmluvy pro Českou republiku je dána od 18. 3. 1992 – dle
Sdělení č. 209/1992 Sb.), který zní : „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí
být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva
pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ,
příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ Nárok na výplatu
výsluhového příspěvku souvisí s majetkem a právem na jeho ochranu. Tuto otázku blíže řeší
Protokol č. 1, který v čl. 1 uvádí: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně
užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za
podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“
Z povahy věci je zřejmé, že čl. 14 Úmluvy doplňuje ostatní ustanovení Úmluvy a
Protokolů, a jeho uplatnění přichází v úvahu právě ve spojení s „užíváním práv a svobod“,
které Úmluva a Protokoly zaručují. Za tohoto stavu je zřejmé, že čl. II bod 2 zákona č.
304/1993 Sb., podle něhož v posuzované věci rozhodoval žalovaný, byl (již v době
rozhodování – tj. v r. 1994) v rozporu s citovaným článkem Úmluvy, a žalovaný tedy při
svém rozhodování měl s ohledem na čl. 10 Ústavy České republiky dát v dané věci „přednost
před zákonem“ (tj. před čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb.) přímému použití Úmluvy (platné
pro Českou republiku od 18. 3. 1992) ve smyslu jejího čl. 14.
Ostatně o tom, že si tuto skutečnost žalovaný uvědomil, a to v návaznosti na Rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva v obdobné věci (věc „Anton Bucheň proti České
republice“ ze dne 26. 11. 2002), který vyšel právě se shora uvedených a rekapitulovaných
právních východisek, svědčí skutečnost, že rozhodnutím VÚřSZ ze dne 14. 3. 2003 byla
žalobci výplata výsluhového příspěvku uvolněna. Nicméně i tak zůstala nedořešena výplata
výsluhového příspěvku žalobci za určitá mezidobí od 1. 1. 1994 do zahájení výplaty
výsluhového příspěvku na základě právě uvedeného rozhodnutí.
Vzhledem k zásadnímu významu a dopadu tohoto žalobního bodu již Nejvyšší správní
soud nepovažoval za nutné zabývat se ještě dalšími žalobními body, jež původně uvedl
žalobce ve svém opravném prostředku (dnes „žaloba“).
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je
třeba zrušit rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§78
odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný bude v dalším řízení vázán právním názorem soudu v tom, že
nemůže vydat takové rozhodnutí, které by potvrzovalo správnost postupu správního orgánu
prvního stupně, dovolávajícího se uplatnění režimu čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.,
neboť je v dané věci třeba postupovat tak, že přednost před zákonem dostane postup podle
Úmluvy se zohledněním jejího čl. 14.
Výrok o nákladech soudního řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na
náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Úspěšným účastníkem je nepochybně žalobce a náklady, které měl s řízením
spojeny, představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč. V této výši mu také byla
náhrada nákladů řízení přiznána s tím, že žalovaný tuto částku žalobci k jeho rukám zaplatí ve
lhůtě, kterou soud považuje za přiměřenou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 4. 3. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu