ECLI:CZ:NSS:2004:5.ADS.51.2003
sp. zn. 5 Ads 51/2003 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: A.N., zast. JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Opletalova 23, Praha 1,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, PSČ:
225 08, o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2003, č. j.
5 Ca 87/2003 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ve věci řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
zák. č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen zákon) byla
zamítnuta žádost žalobce – stěžovatele ze dne 14. 3. 2002. Rozhodnutí žalované bylo
odůvodněno tím, že nárok je nutno uplatnit ve formě písemné žádosti u orgánu příslušného
k rozhodnutí a výplatě podle §5 zákona, nejpozději do 30. 6. 2001. Nárok nevznikl, neboť byl
uplatněn až doručením opravného prostředku ve věci žádosti dle zákona č. 261/2001 Sb., a to
dne 14. 3. 2002. V opravném prostředku – žalobě pak stěžovatel zejména uváděl, že byl
dlouhodobě vážně nemocen a v průběhu let 2000 – 2001 mu jeho zdravotní stav znemožnil
dozvědět se o existenci zák. č. 39/2000 Sb. a tak nemohl uplatnit nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona. Proto uplatnil nárok podle zák.
č. 261/2001 Sb. a touto žádostí mínil žádost podle zák. č. 39/2000 Sb.
Městský soud v Praze jako soud I. stupně žalobě nevyhověl, přehledně popsal
dosavadní průběh žádostí podávaných stěžovatelem: Stěžovatel se dozvěděl o existenci zák.
č. 39/2000 Sb. až koncem roku 2001. Dne 28. 11. 2001 s ním byla sepsána žádost podle zák.
č. 261/2001 Sb., tato žádost byla zamítnuta. Proti ní byl podán opravný prostředek, v němž
stěžovatel žádal, aby jeho žádost byla posouzena podle zák. č. 39/2000 Sb. Vrchní soud
v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č. j. 6 A 527/2002 – 15 napadené rozhodnutí
žalované potvrdil a konstatoval, že žalobce svou vůli uplatnit nárok podle zák. č. 39/2000 Sb.
projevil až v opravném prostředku ze dne 12. 3. 2002. Stěžovatel žádal, aby soud prominul
ze shora uvedených důvodů zmeškání lhůty a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 28. 11. 2001 uplatnil stěžovatel žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zák. č. 261/2001 Sb. K tomu předložil
potvrzení vystavené FMNO (bez data) o tom, že konal vojenskou službu ve spojenecké
armádě od 21. 11. 1944 do 5. 5. 1945. Z toho vojenskou službu v poli od 21. 11. 1944 do
9. 5. 1945. Z opravného prostředku, který byl podán 30. 12. 2002 blanketní formou u ČSSZ,
je patrné, že se podává do rozhodnutí žalované ze dne 6. 12. 2002, č. 250117965, o zamítnutí
žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zák. č. 39/2000 Sb. V doplnění žaloby
došlé 29. 1. 2003 ČSSZ uvedl, že žádost z 28. 11. 2001 sepsal podle zák. č. 261/2001 Sb., tato
žádost byla zamítnuta s odůvodněním že pro tuto dobu nabyl vlastnosti účastníka národního
boje za osvobození, na nějž se tento zákon nevztahuje, ale vztahuje se na něj jiný zákon, a to
č. 39/2000 Sb. V opravném prostředku pak žádal, aby o žádosti bylo rozhodnuto podle zák.
č. 39/2000 Sb., avšak Vrchní soud v Praze rozhodl, že svou vůli uplatnit nárok podle posléze
jmenovaného nároku projevil až v opravném prostředku ze dne 12. 3. 2002 a o této žádosti
pak je povinna ČSSZ rozhodovat. Ta však rozhodla zamítavě pro opožděnost podání. Soud
I. stupně poukázal na zák. č. 39/2000 Sb., který pro uplatnění nároku stanoví lhůtu v níž
jedině lze nárok uplatnit, jinak zaniká, také zákon nikde nestanoví možnost prominutí
zmeškání lhůty a není možné použít ani ust. §28 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., správní řád
o možnosti prominutí zmeškání lhůty, neboť nejde o lhůtu procesní, nýbrž o lhůtu
hmotněprávní.
Proti tomuto rozhodnutí pak podal stěžovatel kasační stížnost v níž uvedl, že na daný
případ má být použito ust. §28 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. správní řád o možnosti prominutí
zmeškání lhůty, neboť je přesvědčen, že existovaly omluvitelné důvody pro prominutí
zmeškání lhůty tak, jak je podrobně popsal ve své žalobě. Úkon měl byl učiněn do
30. 6. 2001, on jej učinil 28. 11. 2001, neboť jeho zdravotní stav byl vážný a nedovoloval mu
dozvědět se o existenci zák. č. 39/2000 Sb. Navrhuje, aby rozsudek soudu I. stupně byl
zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem pro žalovanou, aby
mu prominula zmeškání lhůty k podání žádosti a znovu o jeho žádosti kladně rozhodla.
Správní spis zahrnuje i rozsudek Vrchního soudu v Praze shora, který
se vyjadřoval k rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2002 vydaného podle zák. č. 261/2001 Sb.
s tím, že na navrhovatele – stěžovatele se nevztahuje tento zákon a nárok na
jednorázovou peněžní částku mu nezakládá a žalovaná tak postupovala správně, když jeho
žádost zamítla pro nesplnění zákonných podmínek vzniku nároku, avšak existuje zde žádost,
o níž nebylo dosud rozhodnuto, a to o přiznání jednorázové peněžní částky podle zák.
č. 39/2000 Sb., podané ke dni podání opravného prostředku, t. j. 14. 3. 2002.
V dané věci není sporu o tom, že jde o situaci, kdy má být posouzeno, zda lze
stěžovateli prominout zmeškání lhůty pro uplatnění nároku, který odpovídá podmínkám, jak
jsou uvedeny v zák. č. 39/2000 Sb., přitom otázka nároku uplatněného podle zák.
č. 261/2001 Sb. je již vyřešena rozsudkem řečeného Vrchního soudu v Praze, totiž že
takovýto hmotněprávní nárok podle zák. č. 261/2001 Sb. nevznikl. Za této situace je
rozhodující, zda nárok byl vskutku uplatněn včas ve vztahu k zák. č. 39/2000 Sb., neboť
o takovýto nárok může jít. Účinnost tohoto zákona nastala dnem 1. 3. 2000. Podle ust. §2
odst. 2 zák. č. 39/2000 Sb. nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky je nutné uplatnit
ve formě písemné žádosti u orgánu příslušného k rozhodnutí a výplatě podle §5 nejpozději do
30. 6. 2001, jinak zaniká. Jediná žádost, která byla uplatněna, byla podána ve shodě
s tvrzením stěžovatele dne 28. 11. 2001. I když se tak stalo podle zák. č. 261/2001 Sb.
v souladu se závazným právním názorem Vrchního soudu v Praze, jak byl projeven
v citovaném rozsudku, je třeba na tuto žádost nahlížet jako na žádost obsahově podanou podle
žádosti na poskytnutí nároku podle zák. č. 39/2000 Sb. Ovšem i při tomto výkladu zůstává
skutečností, že stěžovatel tak neučinil ve lhůtě, kterou zákon předvídá. Nelze se přitom
ztotožnit s jeho viděním cit. ustanovení jako ustanovením procesní povahy, u nějž by byla
možná aplikace §28 odst. 1 správního řádu a tudíž prominout zmeškání lhůty. Tato lhůta je
lhůtou hmotněprávní a je lhůtou propadnou, tedy prekluzivní. Toto konečně předvídal
i zákonodárce, když v důvodové zprávě k návrhu zák. č. 39/2000 Sb. výslovně chápe tuto
lhůtu jako prekluzivní, kdy po jejím uplynutí není možné přiznat nárok, byť oprávněné osobě.
V konečném znění pak zákon tuto lhůtu stanovil v §2 odst. 2 do 30. 6. 2001 a pokud jde
o nároky vdov nebo vdovců na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zák.
č. 39/2000 Sb. ve znění §10 bodu 1 zák. č. 261/2001, tyto je nutno uplatnit do 31. 12. 2002,
jinak nárok zaniká. Uvedený případ se na stěžovatele nevztahuje a věc, která se týká jeho
osoby pak vskutku nelze zhodnotit jinak, než-li tak, že objektivně nárok zanikl. V tomto
směru nelze uvažovat o prominutí zmeškání lhůty, byť by důvody, pro které se tak stalo, byly
vskutku závažné. Nárok jako takový ze zákona zanikl, nebyl-li uplatněn ve lhůtě k tomu
stanovené. Proto nelze, než-li postup soudu I. stupně považovat za souladný se zákonem.
Proto také Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.); žalované, která byla v řízení úspěšná, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtovala. Proto soud rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. 7. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu