ECLI:CZ:NSS:2004:6.A.87.2000
sp. zn. 6 A 87/2000 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Antonína Kukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně M. K.,
zastoupené JUDr. Petrem Bayerem, advokátem, nám. Krále Jiřího 6, p.s. 133, Cheb, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, U Obecného domu 3, Praha, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2000, č. j. VS/2-51-699/97,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 28. 8. 2000 se žalobkyně domáhá přezkoumání shora uvedeného
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových
Varech ze dne 14. 3. 2000, č. j. VV 40/97, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání
osvědčení o státním občanství České republiky. Dle názoru žalobkyně byl porušen oběma
rozhodnutími zákon č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České
republiky ve znění zák. č. 194/1999 Sb., dále byla porušena základní lidská práva zakotvená
v Ústavě, zejména čl. 12 Ústavy, dále došlo k porušení základních lidských práv upravených
v Listině základních práv a svobod, které nesmí odporovat zákony ani mezinárodní smlouvy.
Daná rozhodnutí tedy považuje žalobkyně za nezákonná, neboť je jimi zkrácena na svých
právech. Žalobkyně uvádí, že se narodila dne 22. 5. 1962 v Karlových Varech, tedy na území
České republiky a žila zde až do okamžiku dočasného přestěhování do SRN. Žalobkyni byl
vystaven cestovní pas České a Slovenské federativní republiky. Po vzniku samostatné České
republiky bylo žalobkyni na její žádost v pase vyznačeno, že žalobkyně je občankou České
republiky. Když však žalobkyně požádala o vystavení osvědčení o státním občanství České
republiky a prokázala své občanství platným cestovním pasem, byla její žádost odmítnuta,
neboť žalovaný odmítl uznat cestovní pas žalobkyně jako doklad dosvědčující státní občanství
a dospěl k závěru, že žalobkyně není státní občankou České republiky. Žalobkyně namítá
že Česká republiky vydává doklady, kterými po provedeném správním řízení deklaruje vůči
všem, že skutečnosti uvedené v dokladech jsou správné. Tak deklaruje občanství osvědčením
o státním občanství České republiky, občanským průkazem nebo cestovním pasem. Tyto
doklady jsou vydávány poté, co Česká republika dospěje k závěru, že určitá osoba splňuje
podmínky zákona. Žádný jiný stát světa není povinen zkoumat české zákony a přezkoumávat,
zda řádně vydané doklady odpovídají zákonům, či zda jde o omyl úředníka. Musí tedy být
důvěra v doklady vydané Českou republikou. Taktéž občan domovského státu musí mít
důvěru v to, že je garantováno, že skutečnosti vykazované dokladem státu jsou pravdivé. Dle
názoru žalobkyně nejsou podstatné důvody, dle kterých dle žalovaného žalobkyně nenabyla
občanství České republiky. Podstatná je skutečnost, že žalobkyni byl v řádném správním
řízení vystaven doklad o státním občanství České republiky, žalobkyně se jím řádně
vykazovala, státy, kterým byl doklad předložen, jej uznávaly, a proto omyl, který nezpůsobila,
a který spočíval v nesprávném úředním postupu či v nesprávném právním výkladu normy
úředníka České republik, nemůže být důvodem pro to, aby byla státního občanství zbavena.
Je třeba říci, že žalobkyně se cítí být občankou České republiky, chce jí být, zde se narodila
a po přechodném pobytu v zahraničí hodlá opět žít na území České republiky. Žalobkyně
uvádí, že pokud by nedošlo k řádnému vyznačení státního občanství do cestovního pasu,
mohla by ve lhůtě podle §18 zák. č. 40/1993 Sb. podat žádost o občanství České republiky.
Takový postup však nepřicházel v úvahu, když Česká republika prostřednictvím svého
úředníka sama uznala, že žalobkyně občankou České republiky je. Žalovaný hovoří
o vadnosti vydání přelepky deklarující občanství, nezabývá se však tou skutečností, že tento
omyl fakticky znemožnil žalobkyni uplatňovat její práva. Vada musí být posuzována k tíži
České republiky, jejíž úkolem je vydávání dokladů deklarující určitý právní stav. Stanovisko
v napadeném rozhodnutí by v podstatě znamenalo, že žádný stát by nemohl důvěřovat pasům
České republiky, pokud např. nebudou mít další doplňující úřední doklad, že tento doklad
nebyl vydán omylem. Tento důsledek je zcela logicky nepřijatelný, proto jestliže byť omylem
svého úředníka Česká republika v řádném řízení vydá cestovní pas a v něm deklaruje státní
občanství, musí jít o již neměnný fakt, jinak by bylo důsledkem protiprávní zbavení státního
občanství, což Ústava a Listina základních práv a svobod nepřipouští. Žalobkyně zde
odkazuje na nález Ústavního soudu, dle kterého Česká republika nemůže odejmout občanství.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 10. 9. 2001 uvedl, že po přezkoumání
napadeného rozhodnutí orgánu prvého stupně a správního řízení, které mu předcházelo, zjistil,
že žalobkyně nabyla narozením československé státní občanství. K 1. 1. 1969 nabyla státní
občanství Slovenské socialistické republiky, a to podle §5 zákona SNR č. 206/1968 Zb.
V době od 1. 1. 1969 do 31. 12. 1969 byli rodiče žadatelky hlášeni k trvalému pobytu
v Ostrově, okres Karlovy Vary a v této době nezvolili podle zák. č. 39/1969 Sb. pro sebe ani
pro žalobkyni státní občanství České socialistické republiky. V rámci řízení bylo rovněž
zjištěno, že žadatelka si jakožto slovenská státní občanka nezvolila státní občanství České
republiky ani ve lhůtě do 30. 6. 1994 podle zák. č. 40/1993 Sb. Ve státoobčanské evidenci
orgánu prvního stupně i žalovaného bylo ověřeno, že státní občanství nenabyla žalobkyně ani
udělením. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobkyně nikdy státní občanství České republiky
nenabyla. Žalovaný dále uvádí, že cestovní pas je podle §20 odst. 1 písm. b) zákona
č. 40/1993 Sb., dokladem, kterým se prokazuje státní občanství České republiky, přičemž má
deklaratorní charakter, na rozdíl od konstitučního aktu, který zakládá, mění nebo ruší právní
vztahy. Ani skutečnost, že žalobkyni bylo do jejího cestovního pasu ČSFR zcela neoprávněně
vyznačeno české občanství, nemění nic na skutečnosti, že žalobkyně nikdy nenabyla české
státní občanství. Žalobkyně má však možnost uplatnit nárok na případnou náhradu škody
způsobenou nesprávným úředním postupem. Žalovaný však zdůrazňuje, že nesprávný úřední
postup jistě není důvodem pro zbavení státního občanství, žalobkyně státní občanství nikdy
nenabyla, tudíž ho nemohla ani pozbýt. Postup správního orgánu prvního i druhého stupně,
kdy nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o vydání osvědčení o státním občanství České
republiky nelze považovat za zbavení či odnětí státního občanství České republiky. Tento
postup proto není v rozporu s čl. 12 odst. 2 Ústavy české republiky. K námitce žalobkyně
týkající se možného posuzování její žádosti o vyznačení státního občanství v jejím cestovním
dokladu za prohlášení o volbě státního občanství České republiky podle §18 zákona
č. 40/1993 Sb. žalovaný uvádí, že v každém případě došlo k pochybení orgánu, který státní
občanství České republiky do platného cestovního dokladu žalobkyně vyznačil. Orgánem
příslušným k přijetí prohlášení o volbě státního občanství byl příslušný okresní úřad, v cizině
zastupitelský úřad České republiky, přičemž prohlášení bylo možné provést ve lhůtě
do 30. 6. 1994. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že k provedení volby podle příslušného
zákonného ustavení nedošlo. Hypoteticky však nelze vyloučit možnost učinění prohlášení
o volbě státního občanství České republiky podle citovaného ustanovení, pokud by příslušný
orgán před vyznačením republikového státního občanství do cestovního pasu ČSFR
žalobkyně řádně zjistil, že žalobkyně není státní občankou České republiky.
V replice ze dne 26. 10. 2001 žalobkyně uvádí, že žalovaný se ve svém vyjádření vůbec
nezabýval základní námitkou, spočívající v tom, že po dobu platnosti cestovního pasu
všechny státy světa uznávaly její cestovní pas jako platný, tedy uznávaly, že žalobkyně
je občankou České republiky a stejnou skutečnost uznávala i Česká republika. Nelze připustit,
že doklady, např. pasy nebo občanské průkazy jsou v podstatě bezcennými doklady, kterými
sice lze něco prokázat, ale nemusí to platit, pokud se úředník spletl. Co se týče vyjádření
žalovaného, že by se žalobkyně mohla domáhat případné náhrady škody způsobené
nesprávným úředním postupem, žalobkyně uvádí, že v jejím případě se nejedná o náhradu
majetkové škody, ale žalobkyně se domáhá vystavení osvědčení o státním občanství. Jde tedy
o odpovědnost České republiky za to, že zmařila možnost uplatnění občanství, ač stát
deklaroval, že je žalobkyně občankou České republiky. Žalobkyně má za to, že v daném
případě by nemělo být přistupováno k výkladu právních norem ryze formálně, jak činí
žalovaný, nýbrž provést výklad právních norem jejich obsahově materiálnímu smyslu.
Žalovaná připomíná , že ji stát dostal do situace, kdy tato žije na území jiného státu, nemůže
se prokazovat platným cestovním dokladem, nemůže navštěvovat své příbuzné v České
republice, neboť nemá platný cestovní pas pro překročení hranice. Situaci, který žalovaný
vytvořil, žádným způsobem neřeší ve prospěch občana a ani se nesnaží najít řešení, kterém by
občanovi pomohl v jeho tíživé situaci. Stejné stanovisko zastává žalobkyně i ve svých
podáních Nejvyššímu správnímu soudu ze dne 24. 2. 2003 a ze dne 1. 9. 2003.
Dne 8. 2. 20002 žalobkyně zaslala soudu kopii sdělení Úřadu pro ochranu osobních
údajů publikované ve Věstníku Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 31. 1. 2002, částka
13, ve které se uvádí, že k prokázání státního občanství České republiky plně postačuje
předložení občanského průkazu nebo cestovního pasu a není nutné předkládat zvláštní
osvědčení o státním občanství. Současně žalobkyně připojila své stanovisko, že žalovaný
nebyl oprávněn odmítnout jí vystavit požadované osvědčení o státním občanství, pokud
předložila cestovní pas, jehož platnost není žalovaný oprávněn přezkoumávat, pokud jej sám
vystavil.
Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplývají následující podstatné skutečnosti:
Dne 15. 1. 1997 podala žalobkyně prostřednictvím Generálního konzulátu České
republiky v Mnichově žádost o zjištění státního občanství České Republiky a vystavení
osvědčení o státním občanství České republiky. Rozhodnutím ze dne 18. 2. 1997 č. j. VV
40/97 Okresní úřad v Karlových Varech žádost žalobkyně zamítnul. O odvolání žalobkyně
proti tomuto rozhodnutí rozhodoval žalovaný, který rozhodnutím ze dne 16. 5. 1997 č. j. II/s-
OSOM/51/699/97 napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně
žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 29. 12. 1999 č. j. 6A 54/97-31
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 1997 č. j. II/s-OSOM/51/699/97 i rozhodnutí
Okresního úřadu Karlovy Vary ze dne 18. 2. 1997 č. j. VV 40/97 zrušil a vrátil k novému
projednání s tím, že je třeba doplnit dokazování tak, aby bylo zřejmé, kde byl v době
od 1. 1. 1969 do 31. 12. 1969 pobyt rodičů žalobkyně a zda u takto místně příslušného úřadu
pověřeného vedením matrik nebylo učiněno prohlášení o volbě státního občanství a podle
možností a okolností k těmto otázkám vyslechnout rodiče žalobkyně. Okresní úřad Karlovy
Vary v tomto směru dokazování doplnil a rozhodnutím ze dne 14. 3. 2000 č. j. VV40/97
žádost žalobkyně ze dne 15. 1. 1997 o vydání osvědčení o státním občanství České republiky
opět zamítnul s odůvodněním, že z matričních dokladů žalobkyně je zřejmé, že nabyla dle
zák. č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství narozením
československé státní občanství. Po vzniku československé federace k 1. 1. 1969 vstoupil
v platnost zákon č. 39/1969 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
Dle §5 tohoto zákona získaly státní občanství České republiky děti mladší 15 let, pokud byli
jejich rodiče státními občany České republiky podle §2 (narodili se na území České
republiky) nebo podle §3 (provedli volbu státního občanství České republiky). Z matričních
dokladů žalobkyně však vyplývá, že její rodiče se nenarodili na území české republiky, ani
neprovedli v období 1. 1. 1969 až 31. 12. 1969 volbu státního občanství pro sebe ani pro svou
nezletilou dceru M. To bylo potvrzeno i prohlášením manželů K. Šetřením bylo dále zjištěno,
že žalobkyně neprovedla volbu státního občanství České republiky ve smyslu ust. §18 zák. č.
40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 24. 3. 2000 odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 13. 7. 2000 č. j. VS/2-51/699/97 zamítnul a potvrdil napadené rozhodnutí
Okresního úřadu Karlovy Vary ze dne 14. 3. 2000 č. j. VV 40/97 s odůvodněním,
že z předloženého spisového materiálu a spisové dokumentace žalovaného je zřejmé,
že žalobkyně nabyla narozením československé státní občanství, k 1. 1. 1969 pak nabyla
slovenské státní občanství v souladu s §5 zák. SNR č. 206/1968 Zb. Státní občanství České
republiky žalobkyně nenabyla volbou, a to ani ve lhůtě do 31. 12. 1969 podle zák. č. 39/1969 Sb., ani ve lhůtě do 30. 6. 1994 podle zák. č. 40/1993 Sb., a nenabyla občanství ani udělením.
Vystavení cestovního dokladu nebo vyznačení státního občanství v cestovním dokladu nelze
v žádném případě považovat za prohlášení podle §18 cit. zákona, neboť přihlašovatel podle
§18 odst. 2 cit. zák. musel prokázat splnění zákonem požadovaných podmínek, a aby bylo
možné prohlášení o státním občanství přijmout, musel přihlašovatel mimo jiné předložit
doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. Vystavení cestovního pasu má
pouze deklaratorní charakter, je-li vydán osobě, která není státním občanem, jedná se o vadný
úkon, který nemůže mít konstitutivní účinky. Vyznačení státního občanství České republiky
do státního pasu žalobkyně tedy nemohlo zhojit skutečnost, že žalobkyně nikdy státní
občanství České republiky nenabyla.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen ,,s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti žaloby. Konstatoval, že žaloba
je podána včas (napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2000 č. j. VS/2-51/699/97
bylo žalobkyni doručeno dne 14. 8. 2000, žaloba byla podána k poštovní přepravě dne
29. 8. 2000), jde o rozhodnutí, proti němuž je žaloba přípustná. S ohledem na skutečnost,
že žalobkyně výslovně souhlasila s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání,
a žalovaný se k výzvě soudu k tomuto postupu nevyjádřil, soud rozhodl o věci samé
ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal
napadené rozhodnutí a došel k závěru, že žaloba není důvodná.
Dle §20 odst. 1 písm. b) zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství
České republiky, se státní občanství prokazuje mimo jiné cestovním dokladem. Dle §2 zák. č.
329/1999 Sb., o cestovních dokladech je cestovní doklad veřejná listina opravňující občana
k překračování státních hranic České republiky přes hraniční přechod, nestanoví-li jinak
mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána. Cestovním dokladem občan prokazuje
své jméno, příjmení, rodné číslo, podobu, státní občanství České republiky a další údaje
zapsané v cestovním dokladu podle tohoto zákona. Dle §134 zák. č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich
pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují,
že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak,
i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Nejvyšší správní soud má za to, že je správný závěr správního orgánu prvního stupně
i žalovaného, že byl v dané věci prokázán opak.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání
československého státního občanství, dítě, které se narodí na území Československé republiky
a jehož otec nebo matka je občanem, nabývá narozením státního občanství. Žalobkyně
se podle rodného listu narodila dne 2. 5. 1962 v Ostrově, okres Karlovy Vary (tedy na území
Československé republiky) a protože oba její rodiče byli občany Československé republiky,
nabyla žalobkyně narozením občanství Československé republiky.
Podle čl. 1 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci,
Československou socialistickou republiku tvoří Česká socialistická republika a Slovenská
socialistická republika. Podle čl. 5 odst. 1 ústavního zákona státní občan každé z obou
republik je zároveň státním občanem Československé socialistické republiky. Zásady
nabývání a pozbývání státního občanství republik měl pak stanovit zákon Federálního
shromáždění (čl. 5 odst. 3 ústavního zákona; šlo tedy o úpravu v působnosti federace).
Tento federální zákon byl také vydán: podle §3 odst. 1 zákona č. 165/1968 Sb.,
o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, československý státní občan
je k počátku účinnosti tohoto zákona státním občanem té republiky, na jejímž území
se narodil. Podle §4 uvedeného zákona státní občan republiky si mohl zvolit státní občanství
druhé republiky než té, jejíž státní občanství mu příslušelo podle §3 odst. 1 a 2. Učinil tak
prohlášením nejpozději do 31. prosince 1969. Pokud jde o děti mladší 15 let (což se týká
žalobkyně), ty podle speciálního ustanovení (§5, věta prvá, uvedeného zákona) sledovaly
státní občanství rodičů, jestliže se rodiče stali státními občany téže republiky podle §3
nebo §4.
Podle těchto zákonných zásad pak byl přijat jednak zákon SNR č. 206/1968 Sb.,
o nadobudaní a strate štátneho občianstva Slovenskej socialistickej republiky, a zákon ČNR
č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky
(s poněkud pozdější účinností).
Z rodného listu žalobkyně vyplývá, že oba její rodiče se narodili na území Slovenské
republiky; stali se proto podle federálního zákona č. 165/1968 Sb. a shodně podle zákona
SNR č. 206/1968 Sb. občany Slovenské socialistické republiky. Žalobkyně byla v době
účinnosti uvedených zákonů mladší 15 let, proto sledovala slovenské státní občanství svých
rodičů.
Rodiče žalobkyně se sice na základě místa svého narození stali občany Slovenské
socialistické republiky, mohli si však zvolit státní občanství České socialistické republiky
prohlášením učiněným nejpozději do 31. 12. 1969. Ve správním řízení (doplněné dle právního
názoru vysloveném v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1999 č. j. 6A 54/97-
31) bylo prokázáno, že rodiče žalobkyně pan O. O. a paní M. O. dle svého vlastního
prohlášení nejsou a ani v minulosti nebyli státními občany České republiky, a ani nezvolili
české státní občanství pro svou dceru, tedy žalobkyni. Dále rodiče žalobkyně shodně
prohlásili, že v období od 1. 8. 1953 do 21. 12. 1982 žili v O., Česká republika.
Šetřením správního orgánu prvního stupně bylo dále zjištěno, že žalobkyně neprovedla
volbu státního občanství České republiky ve smyslu ustanovení §18 zák. č. 40/1993 Sb.
ani před Okresním úřadem v Karlových Varech, ani před žádným ze zastupitelských
úřadů České republiky na území Spolkové republiky Německo. Žalobkyně není vedena
ani v evidenci osob, kterým bylo československé státní občanství uděleno podle §7 zákona
č. 40/1963 Sb.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nikdy nenabyla české státní občanství, proto
nelze v dané věci použít ustanovení §18 odst. 2 zák. č. 194/1999 Sb., dle kterého státní občan
České republiky, který měl k 31. prosinci 1992 státní občanství České a Slovenské
Federativní Republiky, nepozbyde nabytím státního občanství Slovenské republiky státní
občanství České republiky.
Žalobkyně sama výše uvedené nepopírá, staví svou žalobu na stanovisku, že není
podstatné, z jakých důvodů dle názoru správního orgánu nenabyla státní občanství České
republiky, ale podstatné je, že jí byl v řádném správní řízení vydán doklad o státním občanství
České republiky, tj. cestovní pas, žalobkyně se tímto dokladem vykazovala, státy, kterým
jej předložila, ho uznávaly a proto omyl, který žalobkyně nezpůsobila a který spočívá
v nesprávném úředním postupu či v nesprávném právním výkladu normy úředníkem, nemůže
být důvodem pro to, aby byla občanství zbavena. Zde musí Nejvyšší správní soud opět
odkázat na ust. §134 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož listiny vydané
státními orgány v mezích jejich pravomoci prokazují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno
nebo potvrzeno, není-li prokázán opak. Nelze tedy přijmout stanovisko žalobkyně, že jestliže
byť omylem svého úředníka Česká republika v řádném řízení vydá cestovní pas a v něm
deklaruje státní občanství, musí jít již o neměnný fakt, neboť jinak nastane důsledek
znamenající protiprávní zbavení občanství, což Ústava a Listina základních práv a svobod
nepřipouští. V dané věci bylo prokázáno, že žalobkyně nenabyla státního občanství České
republiky, a skutečnost, že jí bylo státní občanství České republiky do cestovního dokladu
vyznačeno, na této skutečnosti nic nemůže nic změnit, neboť vyznačení státního občanství
do cestovního dokladu má pouze deklaratorní charakter. To platí i pro námitku žalobkyně
vyjádřenou ve stanovisku ze dne 8. 2. 2002, že žalovaný není oprávněn přezkoumávat
platnost či neplatnost cestovního pasu, pokud jej sám vydal. Také sdělení Úřadu pro ochranu
osobních údajů č. 7/2001, které žalobkyně k tomuto svému stanovisku připojila, a ve kterém
se uvádí, že k prokázání státního občanství České republiky plně postačuje předložení
občanského průkazu nebo cestovního pasu a není nutné předkládat zvláštní osvědčení
o státním občanství, nemění nic na tom, že žalobkyni nemůže být vydáno osvědčení o státním
občanství České republiky, pokud je v řízení spolehlivě prokázáno, že toto občanství
nenabyla, a to i přesto, že jí bylo státní občanství České republiky do cestovního dokladu
vyznačeno. Opět je třeba poukázat na vyvratitelnou domněnku pravdivosti údajů uvedených
ve veřejných listinách.
Závažnou se jeví námitka žalobkyně, že pokud by nedošlo k vyznačení českého státního
občanství do cestovního pasu žalobkyně, mohla by ve lhůtě podle §18 zák. č. 40/1993 Sb.
dále podat žádost o státní občanství České republiky, a že dle názoru žalobkyně takovýto
postup již nepřicházel v úvahu, když Česká republika prostřednictvím svého úředníka sama
uznala, že žalobkyně je občankou České republiky. Z právního hlediska sice žalobkyni nic
nebránilo v tom, aby v zákonné lhůtě učinila prohlášení o nabytí státního občanství České
republiky, je však pochopitelné, že pokud bylo žalobkyni státní občanství České republiky
vyznačeno do cestovního dokladu, prohlášení o nabytí státního občanství České republiky
neučinila. Žalobkyně tak byla bez vlastní viny uvedena v omyl správním orgánem, který jí
státní občanství České republiky do cestovního dokladu vystavil. Vzhledem ke skutečnosti,
že vystavení státního občanství České republiky do cestovního dokladu není zákonnou
překážkou, pro kterou by nebylo možné učinit současně prohlášení o nabytí státního občanství
České republiky, nelze skutečnost, že žalobkyně takové prohlášení neučinila, dodatečně
zhojit. Je na žalobkyni, aby opětovně zvážila možnost případného odškodnění podle zákona č.
82/1998 Sb.
Nejvyšší správní soud proto žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s.
rozsudkem zamítnul.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází ze skutečnosti, že žalobkyně neměla v řízení
úspěch (§60 odst. 1 s. ř. s.) a úspěšný žalovaný správní orgán náhradu nákladů řízení
nepožadoval, ani mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu