ECLI:CZ:NSS:2004:6.AZS.110.2004
sp. zn. 6 Azs 110/2004 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. M ., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 59 Az 366/2003 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 59 Az 366/2003 – 33 ze dne
11. 3. 2004, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí č. j. OAM - 1236/VL - 11 - P05 - 2000
ze dne 10. 4. 2003, jímž nebyl žalobci udělen azyl.
Stěžovatel uplatňuje kasační důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá nezákonnost napadeného
rozsudku pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Závěr
soudu se dle stěžovatele míjí s podmínkami vyplývajícími z §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), protože žalobcem vypovězený příběh o ohrožení jeho
života několika místními přívrženci náboženské teroristické skupiny Vachchabistů pro
jeho neochotu ke spolupráci s nimi nelze podle názoru stěžovatele hodnotit jako politické
pronásledování. Z podkladů rozhodnutí stěžovatele pak jednoznačně vyplývá, že dagestánské
orgány problém vachchabismu a terorismu řeší a žalobce měl možnost u nich hledat ochranu,
což neučinil. Stěžovatel dále poukazuje na míru žalobcovy věrohodnosti – konkrétně
upozorňuje na skutečnost, že žalobce neprokázal ve správním řízení svoji totožnost a státní
příslušnost, ačkoli do České republiky přicestoval dle svého vyjádření s cestovním dokladem
a vízem, a na skutečnost, že o azyl zde požádal až po uplynutí dlouhé doby od svého příchodu
na toto území. Krajský soud, který ve věci rozhodoval, měl dle stěžovatele žalobu zamítnout.
Stěžovatel proto navrhuje, aby rozhodnutí tohoto krajského soudu bylo zrušeno a věc mu
vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhuje zamítnutí kasační stížnosti, neboť má za to,
že chování Vachchabistů vůči němu a jeho rodině splňuje podmínky podávané z §12 zákona
o azylu i z §91 téhož zákona. Důvodem žalobcova odchodu ze země původu byly výhrůžky
Vachchabistů a odmítl -li žalobce s nimi spolupracovat, výhrůžky zesílily a po žalobci bylo
i vystřeleno. Žalobce se obává návratu do vlasti, bojí se o život svůj, své manželky a svých
dětí. Na příslušné úřady v zemi svého původu se žalobce neobrátil proto, že tato možnost
neexistuje, problémy s teroristy se neřeší a situace se k normálu nevrací. Podklady, z nichž
stěžovatel ve správním řízení vycházel, byly zpracovány v roce 2001, z ostatních zdrojů však
vyplývá, že k teroristickým aktivitám dochází i nadále. Žalobce Nejvyššímu správnímu soudu
předkládá kopie novinových zpráv, které mají tuto skutečnost doložit. Pokud jde o žalobcovu
věrohodnost, tu žalobce poukazuje na fakt, že měl obavy, byl nesoustředěný a zmatený,
což bylo důsledkem situace, ve které se jeho rodina nacházela. Navíc žalobce svoji totožnost
prokázal a je tak bezpředmětné se touto otázkou dále zabývat.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že žalobce požádal o azyl dne
17. 9. 2000, po dvou měsících od doby přicestování do České republiky. V průběhu správního
řízení poukazoval na své problémy s Vachchabisty, na jejich propojení s orgány státní správy
v zemi jeho původu a na obavy ze svého návratu. Stěžovatel žalobci rozhodnutím ze dne 10.
4. 2003 azyl neudělil, neboť dospěl k závěru, že žalobcem popisované jednání nebylo vedeno
snahou diskriminovat jej z důvodu jeho rasy, náro dnosti, náboženství, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, ale snahou donutit jej ke
spolupráci. Žalobcem popisované jednání nelze přičítat ani státním orgánům v zemi
žalobcova původu, žalobce se o jejich pomoc ani nepokusil. Kromě toho ze zprávy
Ministerstva zahraničních věcí vyplývá, že politická a bezpečnostní situace se ve srovnání s
rokem 1999 vrací k normálu. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že
žalobce napadl rozhodnutí stěžovatele žalobou, o níž krajský soud rozhodl dne 11. 3. 2004
tak, že rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí přitom
opřel o skutečnost, že zpráva Ministerstva zahraničních věcí, jež byla v řízení klíčovým
důkazem, je velmi stručná a hodnocení, ke kterým stěžovatel dospěl, z ní neplynou. Kromě
toho neobsahuje podrobnější hodnocení vachchabismu, zejména s ohledem na jeho podporu
ze strany ostatních hnutí, lze-li o takové podpoře hovořit. Jedná se přitom o důkaz, který byl
stěžovatelem správně považován za jeden ze stěžejních, a je tak nezbytné, aby si stěžovatel
obstaral v tomto směru podstatně podrobnější důkazy s větší vypovídací hodnotou, kde závěry
budou také konkrétně zdůvodněny. Uvedená zpráva je totiž v rozporu se sděleními
z Infobanky ČTK ze dne 20. 5. 2002. Stěžovatel se dále nezabýval tvrzením žalobce, že
Vachchabisté jsou propojeni s lidmi ve státní správě, a tedy jaká je reálná míra žalobcova
ohrožení, a je tedy třeba, aby stěžovatel v tomto směru doplnil dokazování. Rozsudek
krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 15. 3. 2004 a ten jej dne 29. 3. 2004 napadl
kasační stížností.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) z kasačního důvodu
podávaného z §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.).
Kasační stížnost je tak přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
v rozsahu uplatněného kasačního důvodu podle §109 odst. 3 s. ř. s. přezkoumal a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy
na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by
soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu,
než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval
správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Pokud tedy krajský soud v mezích řádně uplatněného žalobního bodu zkoumal splnění
podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a pro konstataci překážky vycestování
podle §91 téhož zákona, a pokud se zabýval závěry stěžovatele, jež ve správním řízení učinil,
ve vztahu k podkladům, které byly ve správním řízení shromážděny, a ve vztahu
k žalobcovým tvrzením, jimiž žádost o azyl odůvodňoval, použil správný právní předpis
a správnou právní normu, přitom nesprávnosti se nedopustil ani při jejich výkladu. Jedině
takovým postupem totiž krajský soud mohl dostát své povinnosti řádného soudního
přezkumu, jak předvídá §75 s. ř. s. Pokud žalobce ve správním řízení konstantně namítal
své problémy se skupinou osob – přívrženců vachchabistického hnutí, pak se nelze
než ztotožnit se závěrem krajského soudu, že nejprve je zapotřebí ve správním řízení
shromáždit podklady, z nichž by dostatečným způsobem vyplynulo hodnocení tohoto hnutí.
Má-li být totiž hodnocen jeho samotný charakter a následně pak jeho projevy z pohledu
podmínek podávaných z §12 zákona o azylu či §91 téhož zákona, a zejména pak z toho
pohledu, zda jde o projev přímého politického pronásledování či zda podmínka takového
pronásledování ze strany státu může být nepřímo splněna již pouhou nečinností příslušných
orgánů v zemi stěžovatelova původu, nelze k takovému hodnocení přistoupit bez shromáždění
podkladů o vachchabismu jako fenoménu. V tomto směru jsou stěžovatelem shromážděné
podklady skutečně kusé. Tvrdil-li pak žalobce ve správním řízení, že nemá faktickou možnost
bez jisté újmy obrátit se o pomoc na příslušné orgány v zemi svého původu, nelze
stěžovatelem rezignovat na doplnění dokazování i v tomto směru, a to právě v tom rozsahu
a ve vztahu k tomu období, jak naznačil krajský soud. Tvrzení žalobce o vysoké míře
propojení příslušných orgánů v zemi jeho původu s organizovaným zločinem a z toho
dovozovaná nemožnost obrátit se na tyto orgány o pomoc, pokud by se ve správním řízení
skutečně prokázalo, by mohlo mít na posouzení splnění podmínek podle §12 zákona o azylu
i podle §91 téhož zákona podstatný vliv. Namítá-li tedy nyní stěžovatel, že žalobce měl
možnost hledat ochranu u dagestánských orgánů, pak tento závěr z provedeného dokazování
nevyplývá. Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelově tvrzení obsaženému v kasační
stížnosti, podle něhož „ze zprávy MZV jednoznačně vyplývá, že dagestánské orgány problém
... řeší ...“. Tato zpráva sice obsahuje v zásadě shodně formulovanou větu, avšak
s přihlédnutím k informacím vyplývajícím z pozdějších podkladů, které krajský soud zmiňuje
(sdělení ČTK ze dne 20. 5. 2002), a k tomu, že tato tvrzená skutečnost není ve zprávě nijak
dále konkretizována, jednoznačnosti takového závěru nic nenasvědčuje. Na nedostatcích
důvodů rozhodnutí, jak krajský soud uzavřel, pak konečně nemůže ničeho změnit ani míra
žalobcovy věrohodnosti; s ní se měl ve vztahu ke zjištěným podkladům rozhodnutí vypořádat
ve správním řízení ostatně sám stěžovatel, což bude muset nyní učinit po doplnění dokazování
ve směru, jak určil krajský soud.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení stěžovatelovy námitky uzavírá,
že v posouzení právních otázek Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
neshledal nesprávnost, jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí. Z těchto důvodů
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalobci. Protože však žalobce žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu v průběhu řízení o kasační
stížnosti v souvislosti s jejím projednáním vznikly, ze soudního spisu nezjistil, rozhodl tak,
že byť měl žalobce ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti se mu
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu