ECLI:CZ:NSS:2004:7.AZS.10.2004
sp. zn. 7 Azs 10/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
T. D. H., zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Dlouhá č. 5, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 16. 10. 2003,
č. j. 59 Az 271/2003 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2003, č. j. 59 Az 271/2003 – 28,
byla odmítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 31. 7. 2002, č. j. OAM-11513/VL-11-C10-2001, kterým bylo
rozhodnuto o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v průběhu lhůty pro podání žaloby neuvedl v podané
žalobě žádný žalobní bod, čímž nevymezil důvody, v nichž spatřuje nezákonnost napadeného
rozhodnutí a nevymezil meze, ve kterých by soud toto rozhodnutí přezkoumal.S ohledem
na zásadu koncentrace řízení po uplynutí zákonné lhůty soud stěžovatele nevyzýval
k odstranění vad podání.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž vyjádřil
domněnku, že napadené usnesení je nesprávné, protože je předčasné. Z celého řízení
se podává, že stěžovatel je cizinec, který neovládá český jazyk. Ministerstvo tuto skutečnost
správně pochopilo a jednalo se žalobcem za přítomnosti tlumočníka. Ze strany krajského
soudu tomu ale tak nebylo a vše proto nasvědčuje tomu, že soud porušil ústavní zásadu
rovnosti stran, když stěžovateli nebyly zaslány příslušné listiny v jeho rodném jazyce. Soud
tak porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces, tedy to, co se v německé terminologii
v zemích EU nazývá Rechtschautzanspruch. V podané kasační stížnosti současně stěžovatel
požádal, aby jí byl přiznán odkladný účinek, protože žije v České republice spořádaným
životem, nebyl trestán a za časoprostor, kdy se zdržuje na tomto teritoriu,
se zde plně stabilizoval, uzavřel manželství s českou občankou a Českou republiku považuje
za svůj domov.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Podle §18 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. ustanoví soud tlumočníka účastníku,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, jakmile taková potřeba vyjde najevo.
V daném případě byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě dvou týdnů sdělil, zda souhlasí
s tím, aby soud rozhodl o věci bez jednání a poučil jej o možnosti namítnout podjatost soudců
a seznámen se jmény soudců, kteří budou ve věci rozhodovat. Tato výzva v českém jazyce byla
stěžovateli doručena dne 31. 7. 2003 a ve stanovené lhůtě stěžovatel rovněž v jazyce českém
sdělil, že souhlasí s tím, aby o jeho žalobě bylo rozhodnuto bez jeho účasti a že nemá žádnou
námitku proti navrhovaným soudcům. Následující den předložil soudu plnou moc udělenou
advokátovi, který jej bude v řízení zastupovat. Za této situace, kdy stěžovatel reagoval
na výzvu soudu v českém jazyce rovněž česky a způsobem, z něhož bylo zřejmé,
že jejímu obsahu porozuměl, nelze dovodit, že by vyšla najevo potřeba ustanovit mu
tlumočníka, i když žaloba byla podána v jeho mateřštině. Proto není stěžovatelem důvodně
vytýkána nesprávnost napadeného usnesení.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud
svým postupem dopustil nezákonnosti, a proto kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť bylo jednáno o věci, která byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu