ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.16.2004
sp. zn. 1 Afs 16/2004 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce A. S., a. s., (dříve
A. S., a. s.) zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, 602 00
Brno, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Blansku, Smetanova 3, 678 01 Blansko, o
žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce
proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2004, č. j. 30 Ca 265/2003 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 2. 1999, č. j. 16693/99/283911/6619 - platebním
výměrem č. 25/99, byla žalobci na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za rok
1995 předepsána k přímému zaplacení částka 698 545 Kč. Žádostí ze dne 17. 6. 2003,
doručenou žalovanému 20. 6. 2003, požádal žalobce žalovaného o ověření neplatnosti
uvedeného platebního výměru podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále též „daňový řád“). Žádost odůvodnil tím, že předmětný platební výměr
postrádá základní náležitosti, které spočívají v neuvedení data podpisu tohoto rozhodnutí
a v absenci výroku s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno. Žalovaný
přípisem ze dne 16. 7. 2003 podrobně reagoval na žalobcem uvedené výhrady zpochybňující
platnost předmětného platebního výměru, neshledal je opodstatněnými a uzavřel, že neshledal
důvod pro ověření neplatnosti rozhodnutí a tím i vyhovění žádosti žalobce.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne
18. 8. 2003 domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který podle něho
spočíval v tom, že žalovaný, ač jej k tomu vyzval žádostí ze dne 17. 6. 2003, nezahájil řízení
o splnění podmínek osvědčení neplatnosti předmětného platebního výměru. Odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II.ÚS 31/99, jímž byla řešena obdobná
problematika. Žalobce podrobně rozvedl, že o ověření neplatnosti platebního výměru žádal
z důvodu chybějících základních náležitostí tohoto rozhodnutí, spočívajících v neuvedení data
podpisu tohoto rozhodnutí a výroku s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo
rozhodováno. Jejich absence podle něho způsobuje, že platební výměr je ve smyslu §32 odst.
7 daňového řádu neplatný; vyřídil-li proto žalovaný žalobcovu žádost o ověření jeho
neplatnosti přípisem a žádost shledal neoprávněnou, je jeho postup nezákonným zásahem,
proti němuž se domáhá soudní ochrany. Na tom nemění nic to, že předmětný platební výměr
byl přezkoumáván k podanému odvolání Finančním ředitelstvím v Brně, následně
pak i k podané žalobě Krajským soudem v Brně i k podané ústavní stížnosti Ústavním
soudem; tyto orgány se otázkou platnosti předmětného platebního výměru nezabývaly
a ani zabývat nemohly, neboť stěžovatel nemohl v odvolání proti platebnímu výměru vznést
námitky týkající se neplatnosti tohoto platebního výměru. Žalobce požadoval, aby krajský
soud zakázal žalobci pokračovat v porušování stěžovatelových práv a přikázal mu zahájit
řízení o splnění podmínek ověření neplatnosti rozhodnutí – platebního výměru ze dne
25. 2. 1999.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 3. 2004 žalobu podle §46 odst. 1 písm. d)
soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“) odmítl. Soud dovodil, že žalovaný na žalobcovu
žádost o ověření neplatnosti platebního výměru reagoval zákonem předepsaným způsobem
a ve skutečnosti, že žádosti žalobce nevyhověl, nelze spatřovat nezákonný zásah;
pouze v případě, kdy správce daně ověří splnění podmínek neplatnosti dříve vydaného
rozhodnutí o tom vydává rozhodnutí; pokud naopak naplnění podmínek neshledá, postačí,
jestliže o tom žadatele vyrozumí. Krajský soud poukázal na ustanovení §85 s. ř. s., podle
něhož je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními
prostředky; změny či zrušení předmětného platebního výměru bylo možno dosáhnout
podáním odvolání a poté podáním žaloby ve správním soudnictví a těchto zákonem
připuštěných prostředků i žalobce využil. Smyslem právní úpravy zakotvené v §82 a násl.
s. ř. s. není obnovit pravomocně skončené řízení či institutem určeným ke zvrácení
rozhodnutí, v němž bylo závazně rozhodnuto o právech a povinnostech daňového subjektu
a zákonnost rozhodnutí byla stvrzena jak odvolacím správním orgánem, tak i soudem
v přezkumném řízení a konečně i ústavnost postupu ve věci rozhodujících orgánů byla
shledána a stvrzena rozhodnutím Ústavního soudu. Podle krajského soudu tento závěr plně
koresponduje s ústavně konformním výkladem ustanovení §32 odst. 7 daňového řádu
a v tomto směru odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu (rozhodnutí
ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 471/02).
Žalobce napadl rozhodnutí krajského soudu včas podanou kasační stížností,
která se svým obsahem opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e), tedy tvrzenou
nezákonnou rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel v kasační stížnosti podrobně argumentuje rozhodnutím Ústavního soudu
ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99. S odkazem na citaci z odůvodnění uvedeného
rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatel namítá, že ochrany nebo nápravy platebního výměru
ze dne 25. 2. 1999 se nemohl domáhat jinými právními prostředky (odvoláním, žalobou
ve správním soudnictví), protože opravnými prostředky lze napadat pouze věcnou
nesprávnost v daňovém rozhodnutí, a nikoliv jeho neplatnost resp. právní neexistenci.
Vyčerpání všech opravných prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva
poskytuje k tomu aby dosáhl změny či zrušení uvedeného platebního výměru proto
podle stěžovatele nezakládá nepřípustnost žaloby ve smyslu §85 s. ř. s. z důvodu, že vůči
neplatnému rozhodnutí nelze opravné prostředky uplatnit.
S odkazem na citovaný nález Ústavního soudu stěžovatel dále namítá, že v případě,
kdy rozhodnutí daňového úřadu nemá některé ze základních náležitostí, uvedené v §32 odst.
2 daňového řádu, pak skutečnost, že žalovaný namísto toho, aby osvědčil splnění podmínek
neplatnosti platebního výměru žalobcovu žádost vyřídil sdělením, představuje nezákonný
zásah ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. a závěr krajského soudu o tom, že se o nezákonný zásah
nejedná je nesprávný.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále polemizuje s nálezy Ústavního soudu ze dne
27. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 705/2000, a ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 471/02 (jimiž byly
odmítnuty v obdobných věcech ústavní stížnosti na nezákonný zásah finančních úřadů
s odkazem na nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., jimiž je uplatnění námitek proti platebním výměrům správce daně
v odvolacím řízení a po jeho skončení i v přezkumném řízení před krajským soudem).
Stěžovatel tato rozhodnutí Ústavního soudu, vyslovující odchylný právní názor
na problematiku, považuje za nesprávná, neboť podle něho zakládají nerovnost účastníků
řízení.
Konečně stěžovatel namítá, že krajský soud svou interpretací ustanovení §82 a §85
s. ř. s. vybočil z mezí ústavnosti a porušil tak stěžovatelovo právo domáhat se ochrany
před nezákonným zásahem orgánu veřejné moci, které mu zaručuje čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, neboť v případech, kdy se nabízí dvojí možný výklad,
je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost takovému
výkladu, který je ve své interpretaci co nejvíce souladný s ústavním pořádkem České
republiky. Pokud se tedy nabízel dvojí pohled na možnost domáhat se ochrany
před nezákonným zásahem žalovaného, mělo být umožněno stěžovateli domáhat
se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti a ztotožnil
se s posouzením věci soudem.
Ze správního a soudního spisu vyplývá, že platebním výměrem žalovaného
ze dne 25. 2. 1999 byla žalobci předepsána k přímému placení na daň z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 1995 částka 698 546 Kč. K podanému odvolání
změnilo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 14. 2. 2000, č. j. 110-3034b/99-0106,
rozhodnutí žalovaného tak, že předepsanou částku zvýšilo na částku 1 091 985 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu v níž namítal, že nebyl povinen v roce 1995 daň
platit; Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 8. 2002 shledal žalobcovy námitky
nedůvodnými a žalobu zamítl. Rozhodnutí krajského soudu (i rozhodnutí krajského soudu
v dalších věcech) napadl žalobce ústavní stížností, v níž tvrzení o nezákonnosti a neústavnosti
těchto rozhodnutí odůvodňoval poukazem na to, že soud nepřihlédl k vadám řízení
před správními orgány, které podle něho měly zjevně vliv na zákonnost napadených
rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 663/02, ústavní
stížnost jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Žalobce dne 29. 2. 2000 podal žádost
o prominutí daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za období
1994 – 1996 (včetně částky předepsané k přímému zaplacení za rok 1995 shora uvedenými
rozhodnutími); tuto žádost Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 26. 6. 2000, č. j. 391/43
394/2000, zamítlo. Žádostí ze dne 17. 6. 2003, doručenou žalovanému dne 20. 6. 2003,
žalobce požádal o ověření neplatnosti předmětného platebního výměru s tím, že předmětné
rozhodnutí neobsahuje základní náležitosti rozhodnutí stanovené v §32 odst. 2 písm. b)
[chybějící datum podpisu rozhodnutí] a d) [neuvedení resp. nedostatky v uvedení
aplikovaného procesního i hmotně právního ustanovení ve výroku rozhodnutí] daňového řádu.
Sdělením ze dne 16. 7. 2003 informoval žalovaný žalobce o projednání jeho žádosti o ověření
neplatnosti platebního výměru a s podrobnou argumentací k jednotlivým žalobcovým
námitkám uzavřel, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti předmětného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném kasační stížností a z důvodů v ní uvedených a neshledal kasační stížnost
důvodnou. Rovněž neshledal v napadeném rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo,
pochybení, k nimž by bylo třeba ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední
povinnosti.
Úvodem je třeba poukázat na to, že počínaje účinností soudního řádu správního
(1. 1. 2003) náleží do pravomoci soudů ve správním soudnictví poskytovat ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.
Do té doby bylo možno se u soudů ve správním soudnictví domáhat pouze přezkoumání
rozhodnutí správních orgánů buď cestou žaloby proti pravomocným rozhodnutím správních
orgánů anebo opravnými prostředky proti rozhodnutím nepravomocným, a to podle části páté
občanského soudního řádu, ve znění tehdy účinném. Soudy přezkoumávaly napadená
rozhodnutí v rozsahu a z důvodů v žalobě uvedených; k těžkým procesním vadám
však (dle konstantní judikatury) přihlížely z úřední povinnosti a pro nepřezkoumatelnost
napadená rozhodnutí rušily i tehdy, pokud taková vada nebyla v žalobě (opravném
prostředku) namítána. Rozsáhlá judikatura soudů též dokládá (např. rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze ve věcech sp. zn. 7A 111/94, 6A 26/95, 7A 56/97, 6A 202/95, 6A 90/97) že
z úřední povinnosti soudy přihlížely i k nicotnosti přezkoumávaných rozhodnutí a dospěly-li
k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je paaktem, napadené rozhodnutí i bez žalobních
námitek rušily (z hlediska právní teorie je možno mít k „rušení paaktu“ výhrady, procesní
předpis však jiný procesní nástroj soudům nedával).
Ochranu před zásahy správních orgánů, jež neměly charakter rozhodnutí, správní soudy
neposkytovaly a fyzická nebo právnická osoba se mohla ochrany dovolat pouze u Ústavního
soudu cestou ústavní stížnosti, pokud takovým zásahem byla porušena její základní práva
nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Cestou ústavní stížnosti bylo (a je možno i nyní) s týchž důvodů zpochybnit i pravomocná
rozhodnutí v řízení, v nichž byl stěžovatel účastníkem. Ústavní stížnost byla nepřípustná,
jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho
práva poskytuje (s výjimkou obnovy řízení).
Soudní řád správní počínaje svou účinností umožňuje domáhat se ochrany
před nezákonným zásahem správního orgánu a v rozsahu této nové působnosti správních
soudů omezil působnost Ústavního soudu (případnou neústavnost závěrů správních soudů
lze zpochybnit ústavní stížností, směřující nikoliv již proti zásahu samému,
ale proti rozhodnutí o kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě,
jíž se stěžovatel ochrany u soudu před zásahem dovolával).
Pro úplnost je třeba ještě dodat, že podle soudního řádu správního soudy přezkoumávají
též žaloby proti rozhodnutí správních orgánů postupem podle části třetí hlavy druhé dílu
prvního; v případě, kdy soud zjistí, že napadené rozhodnutí trpí takovými vadami,
které vyvolávají jeho nicotnost, je jeho povinností i bez návrhu tuto nicotnost rozhodnutím
deklarovat (§76 odst. 2 s. ř. s.).
Žalobní legitimace k podání žaloby podle části třetí, hlavy druhé dílu třetího s. ř. s. svědčí
tomu kdo tvrdí, že byl na svých právech přímo zkrácen nezákonným zásahem správního
orgánu (který není rozhodnutím), takový zásah byl přímo proti němu zaměřen, popř. v jeho
důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, a za předpokladu, že zásah nebo jeho důsledky
trvají anebo hrozí jeho opakování (§82 s. ř. s.). Žaloba však není přípustná, lze-li se ochrany
nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky, a nebyla by přípustná ani tehdy, pokud by
se žalobce domáhal pouze určení nezákonnosti zásahu (§85 s. ř. s.).
Soudní řád správní konkrétně nestanoví, jaké právní prostředky ochrany nebo nápravy
vylučují možnost domáhat se ochrany podle §82 a násl. s. ř. s., a jinak tomu
ani pro různorodost možných zásahů být nemůže. Je však nepochybné, že jsou-li i jiné právní
prostředky, jimiž lze bránit dalšímu trvání či možnému opakování zásahu nebo napravit stav
zásahem působený (za předpokladu, že jde o zásah nezákonný), zákon nedává na výběr,
jakými právními prostředky proti zásahu brojit; žaloba podle §82 a násl. s. ř. s. je takovým
právním prostředkem pouze tehdy, pokud právní řád jiné právní prostředky neposkytuje.
Zákon tak jednoznačně upřednostňuje jiné formy ochrany před protiprávním konáním
správních orgánů a tato soudní ochrana se uplatní jen tam, kde jiná ochrana není.
Pro úsudek o existenci či neexistenci takových právních prostředků z hlediska
přípustnosti žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. je rozhodné, zda právní řád ochranu jinými
právními prostředky objektivně připouští, nikoliv zda mohou být užity v konkrétním případě
v době podání žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. Taková žaloba proto nebude přípustná nejen
tehdy, kdy žalobce má v době podání žaloby jiné právní prostředky ochrany k dispozici,
ale ani tehdy, pokud žalobce se mohl bránit nezákonnému zásahu v jiném řízení opravnými
prostředky správního řízení nebo žalobou u soudu a této možnosti v zákonem stanovené lhůtě
nevyužil. Taková žaloba však nebude přípustná ani tehdy, pokud právní prostředky vyčerpal
a není spokojen s výsledkem takového řízení.
V předmětné věci stěžovatel spojuje tvrzený nezákonný zásah s tím, že žalovaný
nezahájil řízení podle §32 odst. 7 daňového řádu o splnění podmínek osvědčení neplatnosti
platebního výměru ze dne 25. 2. 1999, ačkoliv jej k tomu svou žádostí ze dne 17. 6. 2003
vyzval z toho důvodu, že předmětný platební výměr nesplňuje základní náležitosti rozhodnutí
stanovené v §32 odst. 2 písm. b) a d) daňového řádu.
Při interpretaci ustanovení §32 odst. 7 daňového řádu je nutno vycházet z právního
názoru Ústavního soudu, obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/98, č. 300/1998 Sb. (poznámka
soudu: tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh na zrušení cit. ustanovení), v němž Ústavní
soud především uvedl, že smyslem §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. je umožnit vydání
osvědčení o neplatnosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem
stanovených podstatných (základních) náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec
považovat. Na takové rozhodnutí se proto právem hledí, jako by bylo neplatné od samého
počátku, a osvědčení o jeho neplatnosti tedy nemá konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní
účinky. Osvědčením neplatnosti rozhodnutí se proto neodstraňují jeho nedostatky,
nýbrž se pouze prohlašuje jeho neplatnost, a vytváří se tím podmínky pro vydání rozhodnutí
nového.
Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z konstantní judikatury
obecných soudů, podle níž nulitní právní akt (nicotný, non negotium) ve skutečnosti
neexistuje, neboť tu není nic, co by bylo způsobilé s účinky právní moci dotknout právní sféru
fyzické nebo právnické osoby (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997,
sp. zn. 7 A 155/94, in: Soudní judikatura ve věcech správních, č. 2/1998, str. 56 a násl.;
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, in: M. Mazanec,
Soudní judikatura ve věcech správních, Linde, 1999, str. 351 a násl.). Toto stanovisko
judikatury odpovídá rovněž stanovisku doktríny správního práva (viz např. D. Hendrych
a kol., Správní právo – obecná část, 4. vyd., C. H. Beck, 2001, str. 94 a násl.; P. Průcha,
Správní právo – obecná část, Brno, 2003, str. 188 a násl.; z cizojazyčných např. H. Mauer,
Allgemeines Verwaltungsrecht, 10. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 247 a násl.).
I když daňový řád konstruuje samostatný procesní postup, v němž se ověřuje splnění
podmínek neplatnosti rozhodnutí, umožňující správci daně vydání osvědčení o neplatnosti
rozhodnutí, cestou nápravy se může stát i odvolání podané proti takovému rozhodnutí.
Odvolací řízení sice slouží k přezkoumání věcné správnosti daňového rozhodnutí,
přesto nemůže odvolací orgán ponechat bez povšimnutí námitku spočívající ve zpochybnění
samotné platnosti napadeného rozhodnutí. Nelze-li totiž neplatné rozhodnutí vůbec
za rozhodnutí považovat, není takové rozhodnutí způsobilé věcného přezkumu v odvolacím
řízení, natož způsobilé změny provedené odvolacím orgánem. Je-li proto proti rozhodnutí
správce daně podáno odvolání, musí odvolací orgán, a ti i bez ohledu na odvolací námitky,
nejprve uvážit, zda přezkoumávané rozhodnutí je rozhodnutím platným a teprve poté může
přistoupit k jeho věcnému přezkoumání. Pokud naopak bude mít za to, že rozhodnutí
je rozhodnutím neplatným, bude na něm iniciovat správce daně k postupu podle §32 odst. 7
daňového řádu. Tím spíše by tak měl odvolací orgán učinit, pokud by v podaném odvolání
neplatnost daňového rozhodnutí namítal sám odvolatel. I když daňový řád v tomto směru
výslovně postup odvolacího orgánu neupravuje, jiný postup nepřichází do úvahy,
neboť odvolací orgán nemůže meritorně přezkoumávat neexistující rozhodnutí
a ani odstraňovat jeho nedostatky; pokud by tak přesto učinil, bylo by nicotným
i jeho rozhodnutí o odvolání. V předmětné věci proto, i když žalobce nenamítal v odvolání
neplatnost platebního výměru, je třeba z rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž byl
napadený platební výměr změněn, dovodit, že odvolací orgán posoudil tento platební výměr
jako platný a přezkumu schopný.
Možnost zpochybnit platnost platebního výměru zákon umožňoval stěžovateli uplatnit
v žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství. Krajský soud v Brně stěžovatelovu žalobu
meritorně přezkoumal (podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění
tehdy účinném) a rozsudkem ze dne 14. 8. 2002, č. j. 30 Ca 257/2000 – 46, žalobu zamítl.
Žalobce v žalobě namítal mj. nezákonnost výše uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství
v Brně, jehož zrušení se domáhal, namítal, že daň mu byla stanovena v rozporu se zákonem,
neboť nebyl povinen daň platit, nicotnost rozhodnutí finančního ředitelství ani žalovaného
v žalobě nenamítal. Jak již bylo shora uvedeno, otázku nicotnosti žalobou napadeného
rozhodnutí soudy přezkoumávaly z úřední povinnosti, i když nebyla namítána, a z rozhodnutí
krajského soudu tak lze dovodit, že i soud usoudil na platnost těchto rozhodnutí.
Konečně je třeba odkázat i na to, že věcí se zabýval Ústavní soud, který stěžovatele,
podanou ústavní stížnost odmítl. I v ústavní stížnosti stěžovatel namítal nezákonnost
a neústavnost rozhodnutí krajského soudu, kterou spatřoval v tom, že soud
podle něho nepřihlédl k vadám řízení před správními orgány [porušení ustanovení §43 odst.
2, §46 odst. 2, §2 odst. 2, zákaz retroaktivity právních norem a §56 odst. 1 písm. a)
daňového řádu], ačkoliv podle něho tyto vady měly za následek nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Ústavní soud uzavřel, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobce měl ve správním řízení a následném soudním
přezkumu daňových rozhodnutí k dispozici právní prostředky, jimiž se mohl domáhat ochrany
před tvrzeným nezákonným zásahem, neboť platnost daňového výměru žalovaného byla
předpokladem způsobilosti jeho přezkumu v odvolacím daňovém řízení a zákonnosti
rozhodnutí daňových orgánů obou stupňů v přezkumném řízení soudním. Žaloba,
jíž se stěžovatel domáhal ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného, byla
proto podle §85 s. ř. s. nepřípustná a krajský soud nepochybil, jestliže tuto žalobu podle §46
odst. 1 písm. d) odmítl.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na rozpornou judikaturu Ústavního soudu
v podobných případech, dovolává se argumentace užité v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 31/99
a s názory, vyslovenými v pozdějších rozhodnutích (sp. zn. IV. ÚS 471/02 a sp. zn. IV. ÚS
705/2000) polemizuje a označuje je za nesprávné, Nejvyšší správní soud uvádí, že není
povolán správnost rozhodnutí Ústavního soudu hodnotit či zaujímat stanovisko k případně
rozdílným právním názorům v nich vysloveným.
Konečně důvodnou neshledal soud ani poslední námitku v kasační stížnosti,
podle níž v případě možného dvojího výkladu ustanovení §82 a §85 s. ř. s. měl soud,
k naplnění zásady spravedlivého procesu použít výklad, který by umožnil stěžovateli domáhat
se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Nejvyšší správní
soud se nedomnívá, že na aplikaci předmětných ustanovení soudního řádu správního
lze nahlížet jinak, než shora vyložil. Z odmítnutí žaloby nelze dovozovat zkrácení práv
žalobce domáhat se zákonem stanoveným způsobem práva na soudní kontrolu. V předmětné
věci navíc byla zákonnost daňových rozhodnutí, jejichž platnost žalobce nyní zpochybňuje,
soudem ve správním soudnictví přezkoumána a ústavnost závěrů krajského soudu byla
následně přezkoumána i Ústavním soudem.
Kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud ji proto podle §110
odst. 1 věty poslední zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contr. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž
by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu vyplývá,
že mu náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 1. 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu