ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.88.2004
sp. zn. 1 Afs 88/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně J. Š.,
zastoupené JUDr. Petrou Olmrovou – Nykodýmovou, Ph. D, advokátkou se sídlem Spálená
51, Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem
Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2002, č. j. FŘ
3852/15/02, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.
4. 2004, č. j. 38 Ca 670/2002 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční úřad pro Prahu 9 (dále též “správce daně”) výzvou podle §73 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“) ze dne 13. 3. 2002,
č. j. 66010/02/009940/7661, vyzval žalobkyni k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě
na dani z převodu nemovitostí v částce 5175 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně
odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 7. 2002 zamítl. V odůvodnění uvedl,
že rozhodnutím ze dne 24. 7. 2001 – platebním výměrem č. 1010001883 byla podle §44 odst.
1 daňového řádu žalobkyni vyměřena daň z převodu nemovitostí, tento platební výměr byl
žalobkyni řádně doručen, odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobkyně nepodala, daňovou
povinnost však ve lhůtě splatnosti neuhradila a proto ji správce daně vyzval k úhradě
nedoplatku v náhradní lhůtě. Žalovaný konstatoval, že v případném odvolání proti této výzvě
nemůže daňový subjekt již zpochybňovat rozhodnutí o stanovení daně, ale pouze
to, že daňový nedoplatek, který je předmětem výzvy, neexistuje nebo je v jiné výši. Žalovaný
dospěl k závěru, že předmětná výzva byla vydána v souladu se zákonem.
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání
rozhodnutí žalovaného. Uvedla, že darovací smlouvou ze dne 28. 6. 1999, uzavřenou mezi
ní a jejím synem M. Š., darovala synovi 1/2 svého ideálního podílu – jedné poloviny domu čp.
1572, postaveného na parcele č. 2084, a parcely č. 2085 k. ú. L.; součástí smlouvy byl pod
bodem 8 závazek, že obdarovaný zároveň přijímá jako svůj osobní závazek, že jako
spoluvlastník předmětných nemovitostí zajistí pro dárce právo bydlení a užívání bytu v
přízení domu, jehož podíl je předmětem tohoto daru, o velikosti dvou pokojů a kuchyně s
příslušenstvím. Správce daně žalobkyni jako oprávněné z takového plnění uložil platebním
výměrem ze dne 24. 7. 2001 daň ve výši 5175 Kč. Žalobkyně namítala, že vlastník ideálního
podílu na nemovitosti nemohl od samého počátku dostát závazku zajistit žalobkyni právo
bydlení v předmětném bytě, neboť nedisponoval právy k určité reálně vydělené části společné
věci, šlo tak o ujednání od počátku neplatné. Podle žalobkyně k absolutní neplatnosti měl
správce daně přihlédnout bez ohledu na to, zda se neplatnosti žalobkyně dovolávala, neboť
objektivně nesplnitelný závazek nepodléhá zdanění. Pokud přesto správce daně daňovou
povinnost rozhodnutím uložil, je takové rozhodnutí rozhodnutím nicotným a následně
způsobuje nulitu i všech dalších rozhodnutí na jeho základě vydaných.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2004 žalobu odmítl. V obsáhlém
odůvodnění rozhodnutí vyložil, že výzva správce daně k zaplacení nedoplatku na dani
v náhradní lhůtě, vydaná podle §73 odst. 1 daňového řádu, a na tuto výzvu navazující
rozhodnutí žalovaného nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť nejsou
úkony správního orgánu, jimiž by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva
nebo povinnosti žalobkyně, a vzhledem k této skutečnosti jsou z přezkoumání soudem
ve správním soudnictví vyloučena. Žalobkyně se tak domáhala přezkoumání úkonu,
který je z přezkoumání podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen a proto městský soud žalobu
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Rozhodnutí městského soudu napadla žalobkyně (dále též “stěžovatelka”) včasnou
kasační stížností opírající se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka
zrekapitulovala skutkový příběh a namítá, že darovací smlouva v části, kde syn stěžovatelky
se zavázal jí zajistit bydlení a užívání bytu v předmětném domě, je v této části absolutně
neplatná, je proto pojmově vyloučeno, aby plnění z takového ujednání podléhalo dani.
Stěžovatelka souhlasí s tím, že žaloba směřuje proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku,
kdy se již neřeší zákonnost a věcná správnost exekučního titulu, v daném případě však bylo
rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti rozhodnutím nicotným a v důsledku toho jsou
nicotná i všechna následující rozhodnutí na něj navazující. Postup městského soudu,
který žalobu odmítl, proto považuje za nezákonný.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Poukázal
na to, že stěžovatelka nevyužila svého práva podat proti rozhodnutí o stanovení daně řádný
a ani mimořádný opravný prostředek, v daném případě napadla výzvu správce daně
podle §73 odst. 1 daňového řádu, touto výzvou se však neukládá ani nemění daňová
povinnost, ale pouze se určuje náhradní termín ke splnění úhrady daňové povinnosti.
Tato výzva není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a je vyloučena z přezkumu
ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených
v kasační stížnosti; důvody, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, neshledal
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách
uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně podle ustanovení
§73 odst. 1 daňového řádu, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně
osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání
daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá
odkladný účinek.
Z právní úpravy je zřejmé, že výzvou vydanou na základě citovaného ustanovení správce
daně daňový subjekt pouze vyzývá ke splnění povinnosti platit daňový nedoplatek,
a to v náhradní lhůtě, neboť daň již byla splatná dříve. Výzva je institutem,
jímž se před zahájením vlastního nuceného vymožení daňového nedoplatku daňový subjekt
smírnou cestou vyzývá ke splnění povinnosti v náhradní lhůtě.
Výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 odst. 1 daňového
řádu tedy má již jen povahu pouhého procesního úkonu a při jejím zasílání se vychází z toho,
že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností.
Doručením výzvy se tak adresátova práva či povinnosti nemění a tím méně zakládají. Výzva
je pouze prvním úkonem daňové exekuce. Předmětné ustanovení dává daňovému dlužníkovi
možnost podat odvolání (tedy možnost využitou i stěžovatelkou v předmětné věci); takové
odvolání však již nemůže měnit samotný daňový nedoplatek, ale například pouze upozornit
na nesoulad mezi nezávisle existujícím daňovým nedoplatkem a výší částky, k jejímuž
zaplacení je daňový dlužník vyzýván.
Právě uvedený názor o tom, že výzva je soudně nepřezkoumatelným úkonem, byl ostatně
potvrzen i Ústavním soudem (vedle rozhodnutí, na něž odkázal městský soud, lze uvést
např. i rozhodnutí ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99, sv. 14, str. 367 Sb. ÚS),
kdy ústavní soud vyložil, že: „Ze systematického zařazení §73 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení
nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší
ani neukládá hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení
daňového nedoplatku.“
Protože uvedená výzva neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnost placení daně,
ale svou podstatou je pouze upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku, neukládá
se jí daňová povinnost, pouze se jí určuje náhradní lhůta, v níž má povinný splnit povinnost
již stanovenou a existující, kterou nesplnil v řádné lhůtě, není rozhodnutím o subjektivních
právech chráněných právem veřejným, jež by podléhalo soudnímu přezkoumání (§65 s. ř. s.).
V této fázi řízení již nemůže daňový subjekt namítat to, co mohl uplatňova t v řízení
nalézacím.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka proti rozhodnutí, jímž jí byla
stanovena daňová povinnost, nepodala odvolání. Stěžovatelka se tak vlastní pasivitou v této
fázi daňového řízení, kdy bylo možno k její námitce zákonnost rozhodnutí o daňové
povinnosti přezkoumat, zbavila možnosti nejen přezkumu tohoto rozhodnutí odvolacím
orgánem ale též případné ochrany soudem podáním žaloby, jestliže by s rozhodnutím
odvolacího orgánu nesouhlasila. Městský soud proto nepochybil, jestliže se odmítl
stěžovatelčinými námitkami meritorně zabývat a žalobu směřující proti rozhodnutí
žalovaného o odvolání proti výzvě správce daně vydané podle §73 odst. 1 daňového řádu
odmítl.
Na tom nic nemění, že stěžovatelka namítá nicotnost platebního výběru, od ní odvozuje i
nicotnost výzvy vydané podle §73 odst. 1 daňového řádu a navazujícího rozhodnutí
žalovaného o odvolání. Jestliže je totiž žaloba nepřípustná, je od samotného počátku soudního
řízení vyloučeno, aby se soud žalobou a žalobními body v ní obsaženými věcně zabýval.
K tomu, aby soud mohl posoudit zákonnost rozhodnutí, popřípadě k námitce či z úřední
povinnosti deklarovat nicotnost rozhodnutí, musí mít soud možnost se věcí meritorně zabývat.
Je-li však žaloba nepřípustná, soud se věcnou str ánkou rozhodnutí zabývat nemůže a musí
žalobu odmítnout.
Kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud ji proto podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nenáleží jí proto pr ávo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contr. ve spojení s §120 s. ř. s.) Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu
vyplývá, že mu náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu