ECLI:CZ:NSS:2005:1.AS.37.2004
sp. zn. 1 As 37/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce JUDr. F. B.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Vysoká č. 92, 269 01 Rakovník,
proti žalovanému Policejnímu prezídiu České republiky se sídlem Strojnická 27, Praha 7 -
Holešovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 20. 9. 2001, č. j. 1031, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, č. j. 38 Ca 597/2001 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři z n á v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2001 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí ředitele Policie České republiky, správy Středočeského kraje ve věcech služebního
poměru ze dne 2. 3. 2000, č. j. 134, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru
příslušníka Policie České republiky pro zvlášť závažné porušení služební přísahy podle §106
odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky (dále též „služební zákon“).
Žalobu, jíž se žalobce domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí, Městský soud v Praze
usnesením ze dne 29. 9. 2003 odmítl pro opožděnost. V odůvodnění rozhodnutí poukázal
na to, že v předmětném případě se lhůta k podání žaloby řídí §137 odst. 2 služebního zákona,
který stanoví k podání žaloby (po vyčerpání opravného prostředku podle §132 cit. zákona)
lhůtu 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. S odkazem na toto zákonné ustanovení soud
poukázal na to, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno a současně nabylo právní moci
dne 26. 9. 2001, lhůta k podání žaloby tak uplynula dnem 26. 10. 2001; jestliže žaloba byla
podána k poštovní přepravě až 16. 11. 2001, byla podána opožděně.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozhodnutí Městského soudu včasnou kasační
stížností opírající se svým obsahem o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Konkrétně nezákonnost napadeného rozhodnutí stěžovatel spatřuje v tom, že soud nevzal
v potaz skutečnost, že §137 odst. 1 služebního zákona, na který odstavec druhý tohoto
ustanovení odkazuje, je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod
(dále též „Listina“), neboť obsahuje enumeraci těch rozhodnutí, proti nimž může policista
podat žalobu u soudu; takový výčet je podle stěžovatele v rozporu s generální přezkumnou
klauzulí cit. článku 36 Listiny a toto ustanovení je tak protiústavní, a to včetně jeho odstavce
2, který nelze bez odstavce 1 aplikovat, neboť opačný výklad by vedl k absurdní situaci,
že policista by mohl podávat žalobu proti rozhodnutím služebních funkcionářů ve dvou
různých lhůtách. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku aplikace protiústavního §137 služebního
zákona mu tak bylo městským soudem upřeno právo na soudní přezkum.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nesouhlasí
s tím, že ustanovení §137 odst. 1 služebního zákona je ustanovením protiústavním a poukázal
na to, že již za předchozí právní úpravy (soudní přezkum podle části páté občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002) se v praxi uplatňovala zásada, že přezkumu
zásadně podléhala všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon výslovně z přezkumu
nevylučoval. Odkázal též na to, že naopak toto ustanovení výslovně soudní přezkum
umožňuje a není nic neústavního na tom, že pro podání žaloby je zcela předvídatelně
a transparentně stanovena lhůta třiceti dnů k podání žaloby.
Kasační stížnost není důvodná.
Žaloba byla podána v době, kdy se na soudní přezkum pravomocných rozhodnutí
správních orgánů vztahovala ustanovení části páté hlavy druhé občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2002. Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (s. ř. s.); podle §130 odst. 1 řízení v neskončených věcech dokončí soud
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (§65 a násl.).
Soudní řád správní v §72 odst. 1 (a obdobně tomu bylo i podle §250 odst. 1
občanského soudního řádu, ve znění účinném v době podání žaloby) stanoví k podání žaloby
lhůtu dvou měsíců od doby, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonným způsobem, pokud nestanoví zvláštní zákon lhůtu jinou.
Zmeškání lhůty nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
Takovou výjimku z obecné dvouměsíční lhůty právě představuje ustanovení §137
odst. 2 služebního zákona; podle tohoto ustanovení lze návrh na přezkoumání rozhodnutí
taxativně uvedených v odstavci 1 soudem podat až po vyčerpání opravného prostředku
podle §132, a to ve lhůtě třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Ustanovení §137
odst. 1 citovaného zákona mezi tato rozhodnutí zařazuje i rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, o jehož přezkum
se v předmětné věci jedná.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že ustanovení §137 odst. 1
služebního zákona je ustanovením rozporným s čl. 36 Listiny a v důsledku toho je neústavním
i navazující odstavec 2, který lze aplikovat jen ve spojitosti s odstavcem předchozím.
Konstantní judikatura předmětné ustanovení jednoznačně vyložila (a není důvodu pro zaujetí
výkladu odchylného) tak, že přezkumu ve správním soudnictví se lze domáhat nejen těch
rozhodnutí služebního funkcionáře, která jsou v odstavci 1 vyjmenována, ale i dalších
rozhodnutí, zde neuvedených, pokud se jimi zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti (popř. pokud by určitý okruh rozhodnutí zákon výslovně z přezkumu
nevyloučil). Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 16 Sb. NSS ročník
2003 vyložil, že lhůta třiceti dnů stanovená v §137 odst. 2 služebního zákona k podání
návrhu na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře se vztahuje pouze na rozhodnutí
výslovně uvedená v §137 odst. 1 zákona, v případě rozhodnutí zde výslovně neuvedených
je třeba dát přednost delší lhůtě – tedy obecné dvouměsíční lhůtě.
Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení §137 odst. 1 není v rozporu s čl. 36 Listiny,
neboť nebrání přezkumu dalších rozhodnutí vydaných podle služebního zákona v tomto
ustanovení neuvedených, obdobné platí i odstavec 2 tohoto ustanovení, neboť skutečnost,
že pro určitý okruh rozhodnutí je pro podání žaloby stanovena odchylná lhůta než pro jiná
rozhodnutí vydaná podle téhož zákona, nečiní takovou úpravu úpravou protiústavní.
V případě žalobcem napadeného rozhodnutí služební zákon výslovně a beze všech
pochybností stanoví pro podání žaloby lhůtu třiceti dnů od právní moci takového rozhodnutí;
městský soud proto nepochybil, jestliže v předmětné věci aplikací §137 odst. 1 a 2 služebního
zákona dovodil opožděnost podané žaloby a žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
Kasační stížnost je proto nedůvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanoveními
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu