ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.126.2004
sp. zn. 1 Azs 126/2004 – 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobců: A) A. I., a B)
nezl. A. I., obou zastoupených JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou se sídlem Tovaryšský
vrch 1358/3, 460 01 Liberec, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 9. 9.
2003, č. j. OAM-4341/VL-10-12-2003, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2004, č. j. 24 Az 2038/2003-18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2003 zamítl žalovaný žádost žalobců o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobci citovali četná ustanovení správního řádu,
která žalovaný podle jejich názoru porušil. Porušena byla podle žalobního tvrzení i ustanovení
§12 a §91 zákona o azylu, ovšem ani zde žalobci neuvedli, v čem konkrétně spatřují
tato porušení. Co do skutkových tvrzení odkázali žalobci na obsah správního spisu a navrhli,
aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 3. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal vady vytýkané žalobci ani jiné vady, pro které by měl
napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným
v posouzení důvodu, pro nějž byla žádost žalobců o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobci požádali o azyl výlučně ve snaze
legalizovat svůj pobyt v České republice, kam žalobkyně i se svým synem (druhým
žalobcem) přicestovala za manželem, který zde již dříve požádal o azyl. Správní orgán
po provedeném řízení usoudil, že tyto důvody nesvědčí o pronásledování ve smyslu §12
zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci
žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podali žalobci (stěžovatelé) včas kasační
stížnost. Stěžovatelka i v zastoupení svého syna namítla, že v řízení před soudem byla
porušena její práva, neboť jí nebyla umožněna účast v tomto řízení. Stěžovatelka převzala
výzvu krajského soudu v českém jazyce s tím, aby ve lhůtě dvou týdnů vyjádřila svůj souhlas
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání; pro případ, že by se stěžovatelka ve lhůtě
nevyjádřila, má se za to, že souhlas je dán (§51 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního – dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka na výzvu nereagovala; soud proto vycházel
z fikce souhlasu a zamítl její žalobu bez nařízení jednání. Stěžovatelka však zůstala nečinná
právě proto, že skutečnosti rozhodné k uplatnění jejích práv v řízení před soudem jí byly
sděleny v českém jazyce a stěžovatelka jim nerozuměla. Soud tedy neposkytl stěžovatelce
zákonná poučení v jejím mateřském jazyce, a tím porušil §36 s. ř. s., jakož i §37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí soudu je proto nepřezkoumatelné z důvodu
vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Dále stěžovatelka uvedla, že ona sama sice nebyla vystavena pronásledování
z důvodů obsažených v §12 zákona o azylu, ovšem její manžel v žalobě proti rozhodnutí,
jímž mu nebyl udělen azyl, tvrdil, že mu státní moc hrozila uvězněním za to, že organizoval
stávku horníků, a on byl proto nucen opustit svou vesnici. Soud se těmito okolnostmi
nezabýval; rozhodnutí ve věci stěžovatelů je tedy předčasné.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka
požádala o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost
se však - s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
V první námitce stěžovatelka tvrdí, že byla zkrácena na svém právu na právní pomoc
v řízení před soudem: nerozuměla totiž výzvě soudu informující ji o možnosti vyjádřit
nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání a má za to, že výzva měla být vyhotovena
v jejím mateřském jazyce. Stěžovatelka se však mýlí. K tomu, aby soud mohl komunikovat
se stěžovatelkou v jejím mateřském jazyce odlišném od jazyka českého, by bylo třeba
ustanovit tlumočníka; k tomu ovšem soud přistupuje jen tehdy, vyšla-li potřeba ustanovit
tlumočníka v řízení najevo (§18 odst. 2 občanského soudního řádu, §64 s. ř. s.).
Tato podmínka významně zužuje pomyslnou množinu cizinců vystupujících v řízení před
soudy na území České republiky a plyne z ní, že ne ve všech případech, kdy je mateřštinou
účastníka řízení jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku
tlumočníka. Tato povinnost vzniká soudu zpravidla tehdy, pokud o to účastník řízení požádá
a pokud by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem.
Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama: není na soudu,
aby ze své vlastní iniciativy zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky ustanovení §18 odst. 2
o. s. ř. Z žádného právního předpisu nelze dovodit povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení
překlad rozhodnutí či jiných písemností do jiného jazyka, a to ani tehdy, je-li takový účastník
žadatelem o udělení azylu. Tento formální znak účastníka řízení totiž nepostačuje: naopak
je nutné, aby byl naplněn znak materiální, totiž zjevná potřeba tlumočníka právě v konkrétním
případě. Taková potřeba nicméně v řízení se stěžovateli nevyvstala. Z obsahu spisu je patrno,
že stěžovatelka podala žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného v českém jazyce
a v něm dobrou češtinou shrnula žalobní námitky; její žaloba nepostrádá ani návrh, jak má
soud o věci rozhodnout (domáhala se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení). S ohledem na tuto skutečnost neměl soud
důvody pochybovat o schopnosti stěžovatelky porozumět obsahu a významu rozhodnutí,
jež svou žalobou napadla, a zajistit si kontakt se soudem v českém jazyce. Nejvyšší správní
soud proto nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že jí krajský soud svým postupem znemožnil
účast v řízení.
V druhém stížnostním bodu stěžovatelka namítá, že zamítnutí žaloby je v její věci
a ve věci jejího syna předčasné: Krajský soud v Ostravě totiž nepřihlédl k tomu,
že u Krajského soudu v Ústí nad Labem probíhá řízení o žalobě stěžovatelčina manžela
proti rozhodnutí, jímž mu nebyl udělen azyl. Rozhodnutí soudu v této věci přitom podle
ní bude mít vliv i na postavení stěžovatelů jakožto rodinných příslušníků. Stěžovatelka touto
námitkou poukazuje – ač nikoli výslovně – na institut azylu za účelem sloučení rodiny
podle §13 zákona o azylu; námitka však není důvodná. Ustanovení §13 – podle něhož
se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14, v případě
hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když u něj samotného
nebude dán důvod pro udělení azylu ve smyslu §12 – se totiž vztahuje na správní řízení
o udělení azylu, nikoli na řízení před soudem o žalobě v azylové věci. Pokud tedy žadatel
o azyl ve správním řízení tvrdí, že ač nesplňuje podmínky podle §12 zákona o azylu, měl by
mu azyl být udělen za účelem sloučení rodiny, neboť jeho rodinnému příslušníku již azyl
udělen byl, je správní orgán povinen zkoumat, zda příbuzenský vztah mezi těmito dvěma
cizinci spadá pod vymezení §13 odst. 2 a zda se jedná o případ hodný zvláštního zřetele. Je-li
tomu tak, udělí správní orgán cizinci azyl za účelem sloučení rodiny. Stěžovatelka však
ve správním řízení netvrdila, že jejímu manželovi byl pravomocným rozhodnutím udělen
azyl, a že by tedy správní orgán měl posuzovat, zda u ní jsou naplněny podmínky podle §13
zákona o azylu. Uvedla pouze, že její manžel podal žádost o udělení azylu stejně jako ona;
takový údaj je ovšem z hlediska citovaného ustanovení nedostačující a správnímu orgánu
nelze v tomto ohledu nic vytýkat.
Tím spíše nemůže stěžovatelka napadat postup soudu, jenž v žalobním řízení vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský
soud rozhodující ve stěžovatelčině věci přezkoumal rozhodnutí správního orgánu i řízení
vedoucí k jeho vydání v mezích vytčených žalobou: v ní však stěžovatelka namítla jen tolik,
že správní orgán porušil §12 zákona o azylu, a o případném pochybení správního orgánu
vztahujícímu se k §13 zákona o azylu se nezmínila. Krajskému soudu nepříslušelo
přezkoumávat napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, a už vůbec mu pak nenáleželo
zjišťovat, zda v téže době neprobíhají též řízení o žalobách ve věci udělení azylu rodinným
příslušníkům stěžovatelky; to do jeho pravomoci nepatří. Krajský soud není při svém
rozhodování vázán jakýmikoliv lhůtami plynoucími ze stavu řízení před jiným soudem:
hodnotí totiž správnost individuálního správního aktu týkajícího se stěžovatelky jako
konkrétního účastníka a na jeho rozhodování nemohou mít vliv rozhodnutí jiných soudů
týkající se jiných účastníků, byť se stěžovatelkou spřízněných.
Obě stěžovatelčiny námitky jsou tedy nedůvodné. Jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobci (stěžovatelé) nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměli úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu