ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.143.2004
sp. zn. 1 Azs 143/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: N. D.,
zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem nám. Republiky 108, 346 01
Horšovský Týn, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5. 11. 2003,
č. j. OAM-5642/VL-07-04-2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č. j. 59 Az 59/2003-20,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2003 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně citovala četná ustanovení správního řádu,
která žalovaný podle jejího názoru porušil. Porušena byla podle žalobního tvrzení i ustanovení
§12 a §91 zákona o azylu, ovšem ani zde žalobkyně neuvedla, v čem konkrétně spatřuje
tato porušení. Co do skutkových tvrzení odkázala žalobkyně na obsah správního spisu
a navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 8. 3. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal vady vytýkané žalobkyní ani jiné vady, pro které by měl
napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným
v posouzení důvodu, pro nějž byla žádost žalobkyně o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně požádala o azyl výlučně z obavy
před výhrůžkami a útoky příslušníků mafie, kteří od ní žádali bez právního důvodu peníze,
a ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice poté, co platnost jejího pracovního víza
vypršela. Správní orgán po provedeném řízení usoudil, že tyto důvody nesvědčí
o pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání
napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka)
včas kasační stížnost založenou na důvodech podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že ji vydíraly osoby
spjaté s organizovaným zločinem, které od ní žádaly peníze za tzv. ochranu.
Vliv organizovaného zločinu na Ukrajině přitom sahá až do vládních struktur;
proto je ohrožení ze strany organizovaného zločinu vnímáno jako ohrožení pramenící
z politického a státního systému. Soud založil svůj závěr na tom, že stěžovatelka neuvedla
zákonné důvody pro udělení azylu; nezabýval se však skutečným fyzickým ohrožením
stěžovatelky. Stěžovatelka pociťuje odůvodněný strach z pronásledování mafií ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu, a to z důvodu svého dluhu; státní moc jí přitom proti tomuto
pronásledování neposkytuje dostatečnou ochranu.
Žalovanému správnímu orgánu pak stěžovatelka vytkla to, že bez ohledu na její reálné
ohrožení nezjistil všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka požádala též o to,
aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, neboť její zdraví a život jsou ohroženy
strukturami organizovaného zločinu; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační
stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem
uplatněným až po vydání rozhodnutí, které kasační stížnost napadá (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Tvrzení spojující vydírání ze strany soukromých osob s nedostatečnou ochranou ze strany
státu či přímo s angažovaností státu v této nezákonné činnosti je právě takovou skutkovou
novotou. Stěžovatelka se v řízení o žalobě nezmínila o jakýchkoli svých problémech s orgány
veřejné moci na Ukrajině, případně o tom, že by se na tyto orgány vůbec obrátila:
naopak připustila, že ochranu u nich nehledala. Soud se proto zabýval jen obecným poukazem
na nesprávné zhodnocení stěžovatelčiny situace s ohledem na ustanovení §12 zákona o azylu
tak, jak byl obsažen již v žalobě; přisvědčil však krajskému soudu. Stěžovatelčina tvrzení
svědčí toliko o projevech obecné kriminality: sama stěžovatelka formuluje jako předmět
svých obav „pronásledování z důvodu dluhu“, nikoli z některého z důvodů podle §12 zákona
o azylu. Je sice pravda, že za pronásledování ve smyslu zákona o azylu se považuje i určité
jednání soukromých osob, proti němuž stát neposkytuje ochranu (§2 odst. 5 zákona o azylu);
i toto jednání však musí být podmíněno některou ze sociálních charakteristik žadatele
o udělení azylu vypočtených v §12 zákona o azylu. Stěžovatelčiny obavy – jak doložil
už správní orgán – nepramení z činů azylově relevantních, tj. činů, které by ve svém souhrnu
představovaly pronásledování ve smyslu zákona o azylu, a to bez ohledu na to,
zda je stěžovatelka připisuje „vládním strukturám“ či soukromým osobám.
Stejným způsobem – tj. obecně – hodnotil Nejvyšší správní soud i námitku
nedostatečného dokazování v řízení před správním orgánem, neboť ta byla v kasační stížnosti
stejně jako v žalobě formulována obecně bez bližšího odůvodnění. Jak už konstatoval krajský
soud, správní orgán vycházel v řízení ze všech informací, které mu stěžovatelka poskytla
v žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti,
a při pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu. Stěžovatelka odpověděla
na všechny podrobné otázky, na konci pohovoru svým podpisem stvrdila, že k věci již nemá
co doplnit, a možnosti samostatného vyjádření nevyužila. Správní orgán v řízení nepochybil:
není tu nic, co by ze stěžovatelčina příběhu bez její vůle zůstalo neobjasněno. Správní orgán
neměl důvod zpochybňovat stěžovatelčiny výpovědi a zacházel s nimi jako s hodnověrnými;
výsledek správního řízení, proti němuž stěžovatelka brojí, je tedy založen na dostatečných
zjištěních a stěžovatelka ve skutečnosti brojí proti právnímu hodnocení své situace.
Toto hodnocení stěžovatelka vnímá jako nesprávné; to je však věc jiná a k ní se soud vyjádřil
již v předchozí námitce.
Nejvyšší správní soud tedy shledal obě stěžovatelčiny námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu