ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.17.2005
sp. zn. 1 Azs 17/2005 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobce: E. D.,
zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem Pellicova 25, 602 00 Brno, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34
Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 7. 2004, č. j. OAM-392/LE-PA03-
PA03-2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
29. 10. 2004, č. j. 56 Az 97/2004-21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Renaty Volné se u r č u je částkou 2558,50 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2004 zamítl žalovaný žalobcovu žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobce napadl toto rozhodnutí včasnou žalobou. Jako žalobní body označil jednotlivá
ustanovení správního řádu (§3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 3), jejichž znění
reprodukoval. Kromě porušení uvedených procesních pravidel žalovaný pochybil
též při aplikaci hmotněprávních ustanovení, a to konkrétně ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu: žalobce je totiž přesvědčen, že žalovaný měl jeho případ podřadit
zákonné skutkové podstatě pronásledování upravené v §12 zákona o azylu
(resp. alespoň jej kvalifikovat podle §91 tohoto zákona), neboť skutečnosti, které žalobce
uváděl ve správním řízení, svědčí o pronásledování ve smyslu tohoto ustanovení.
Co se skutkových důvodů týče, odkázal žalobce na správní spis. Závěrem navrhl,
aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a jeho věc opětovně projednána.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 29. 10. 2004; přisvědčil přitom
žalovanému v hodnocení důvodů, pro něž byla žalobcova žádost zamítnuta jako zjevně
nedůvodná.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační stížnost
založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy na vadě řízení před správním orgánem.
Stěžovatel zejména žalovanému vytkl, že se vůbec nezabýval tím, zda u něj není dána
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, ač je to v rozporu s čl. 33 odst. 1
Ženevské úmluvy. U stěžovatele se přitom neuplatní výluka z principu non-refoulement.
Stejně tak žalovaný porušil i čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému
či ponižujícímu zacházení: stěžovatelovu žádost zamítl, i když věděl, že to povede
k rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost
se však - s ohledem na odmítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel se domnívá, že žalovaný u něj měl zkoumat existenci překážky vycestování
s ohledem na princip non-refoulement a na mezinárodněprávní ochranu před mučením
a krutým zacházením; v žalobě však takovou námitku neuplatnil. Vnesl tak do kasačního
řízení výlučně nové právní důvody, o nichž se v řízení před krajským soudem nezmínil,
i když tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.). V jeho žalobě, jak plyne ze soudního spisu,
chybí jakékoliv konkrétní právní výtky: její obsah je tvořen toliko citací četných zákonných
ustanovení a obecným konstatováním, že žalovaný tato ustanovení porušil,
případně doplněným o sdělení, že stěžovatelův případ spadá pod to či ono ustanovení.
Své právní výtky stěžovatel mohl konkretizovat již v žalobě, neboť se týkají postupu
správního orgánu v řízení; učinil tak však až v kasační stížnosti. Kasační stížnost navíc -stejně
jako žaloba – neobsahuje žádné skutkové okolnosti, na nichž by stěžovatel teprve
mohl založit právní důvody nezákonnosti.
V kasačním řízení tedy stěžovatel uplatnil toliko nové důvody, které nebyly obsaženy
v žalobě, a kasační stížnost je proto nepřípustná. Nejvyšší správní soud se stížními námitkami
z tohoto důvodu věcně nezabýval a kasační stížnost odmítl [§104 odst. 4 a §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. Zástupkyni, která byla stěžovateli
ustanovena soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Soud proto přiznal stěžovatelově zástupkyni v souladu
se sazbou mimosmluvní odměny 2000 Kč za dva úkony právní služby a 150 Kč jako paušální
náhradu výdajů s těmito úkony spojených (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Jelikož stěžovatelova zástupkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka
2150 Kč o částku 408,50 Kč odpovídající dani, kterou je zástupkyně povinna odvést
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy zástupkyni náleží
2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu