ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.170.2004
sp. zn. 1 Azs 170/2004 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: O. Z.,
zastoupeného JUDr. Hanou Fučíkovou, advokátkou se sídlem Náměstí bratří Synků 4, 140 00
Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 3. 2003, č. j. OAM-
9097/VL-11-ZA08-2001, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. 1. 2004, č. j. 6 Az 133/2003-37,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žalobce n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne při z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokátky JUDr. Hany Fučíkové se u rč u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2003 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 15. 1. 2004. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal žádost o udělení azylu
ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice po několikaměsíčním pobytu zde;
na Ukrajinu se vrátit nechtěl pro strach z věřitelů. Městský soud dal správnímu orgánu
za pravdu v tom, že tyto důvody nejsou důvody pro udělení azylu.
Proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (stěžovatel)
včas kasační stížnost pro tvrzené vad y správního řízení [§103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“] a pro nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení [písm. a) téhož ustanovení]. Co se vad
správního řízení týče, stěžovatel poukázal obecně na to, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci a v důsledku toho i nesprávně právně posoud il žádost o azyl; důkazy,
které si opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné; rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných
podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně.
K námitce nesprávného posouzení právní otázky soudem stěžovatel uvedl, že je v zemi
svého původu ohrožen na životě a nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry
trpí a podporuje je. Stěžovatel má za to, že je u něj dán důvod pro udělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. V souvislosti s výrokem o neexistenci
překážky vycestování se stěžovatel odvolal na čl. 3 Ú mluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas
a ve věci Vilvarajah. Zdůraznil, že vyhoštění žadatele o azyl může založit odpovědnost
smluvního státu podle čl. 3 Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné důvody k obavám,
že žadatel o azyl bude v zemi určení vystaven reálnému riziku mučení, případně nelidského
nebo ponižujícího zacházení. Dále stěžovatel poukázal na to, že není možné se obracet
na ukrajinskou policii, neboť po nikom není možné žádat, aby se sám a dobrovolně
vystavoval pronásledování. Stěžovatel citoval té ž Příručku k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, z jehož čl. 53 plyne, že v některých případech
jsou žadatelé o azyl v zemi původu vystaveni různým opatřením, která sama o sobě
nepředstavují pronásledování, avšak která ve spojení s dalšími faktory mohou žadatele
opravňovat k tvrzení existence pronásledování.
Stěžovatel proto navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu vrácena
k dalšímu řízení; zároveň požádal o nařízení jednání ve věci, o ustanovení zástupce
z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti a o osvobození od soudních poplatků.
Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost
se však - s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že mu měl být udělen azyl
z humanitárního důvodu; tento kasační důvod je však nepřípustný, neboť stěžovatel
jej neuplatnil v řízení před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud hodnotil namítané vady správního řízení jen v obecné rovině,
protože stěžovatel zde své námitky nijak nerozvinul; ztotožnil se přitom s městským soudem
v závěru, že žalovaný v řízení o udělení azylu stěžovateli nepochybil. Žalovaný se zabýval
všemi skutečnostmi, které stěžovatel v řízení uvedl, a ke zhodnocení situace na Ukrajině užil
několika různých zdrojů informací. V řízení vycházel ze stěžovatelovy žádosti o udělení
azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, a z protokolu o pohovoru
provedeném v souladu s §23 zákona o azylu. V těchto písemnostech je podrobně vylíčena
stěžovatelova situace a důvody, které jej vedly z odchodu z vlasti. K získání informací
o situaci na Ukrajině si žalovaný opatřil Zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA
o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2001 a informace České tiskové kanceláře.
Shromáždil tak postačující soubor údajů o politické a ekonomické situaci na Ukrajině
a tamějším stavu dodržování lidských práv, který poté využil při hodnocení stěžovatelovy
osobní situace. Nelze proto přisvědčit stěžovateli v tom, že žalovaný nezjistil řádně skutkový
stav a obstaral si pouze neúplné důkazy, a z téhož důvodu neobstojí ani námitka,
podle níž rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů. V myšlenkovém postupu
žalovaného nespatřuje soud žádné logické pochybení. V pozadí stěžovatelovy námitky
je spíše jeho odlišný názor na právní posouzení jeho příběhu, kterému je věnována následující
námitka.
Nejvyšší správní soud se při hodnocení námitky nesprávného posouzení právní otázky
neodchýlil ani od závěru žalovaného a městského soudu, že stěžovatel nesplňuje důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel upozorňuje na šíři pojmu
„pronásledování“ podle Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků; nebere však v úvahu to, že i ona opatření, která – ač sama nedosti významná
- nabývají intenzity pronásledování ve spojení s jinými faktory, musejí vyhovovat definici
§2 odst. 5 zákona o azylu. Je zřejmé, že výhrůžky a násilí, jimž byl stěžovatel vystaven,
nepocházejí od státu; zbývá posoudit, zda se jedná o činy, před nimiž stát není schopen
stěžovateli ve smyslu uvedeného ustanovení posky tnout ochranu. Ani v tomto bodě
však stěžovateli nelze přisvědčit. Neschopnost státu poskytnout ochranu se totiž pro účely
azylového řízení nevztahuje k jakémukoli jednání, kterým třetí osoby protiprávně zasahují
do sféry žadatele o azyl, nýbrž jen k jednání podmíněnému buď uplatňováním politických
práv a svobod ze strany žadatele [§12 písm. a) zákona o azylu], nebo některou jeho sociální
charakteristikou [písm. b) tohoto ustanovení]. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že byl v zemi
původu vystaven fyzickému nás ilí a výhrůžkám soukromých osob, může snad svědčit o stavu
obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel
důkazy o množství a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl
- byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země - nýbrž ke zjištění
či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
S tímto omezením je třeba nahlížet i na postup policie ve stěžovatelově věci. Zdá se,
že ukrajinská státní moc není dost silná, aby dokázala v plné míře zabránit vyděračské
činnosti skutečných nebo i samozvaných věřitelů; nedostatečné prostředky státní moci v boji
s obecnou kriminalitou však nemohou vést k udělení azylu jakékoli osobě, která takovým
obecně trestným jednáním byla postižena. Institut azylu je vyhrazen pro poměrně úzce
definovanou skupinu osob, jejichž základní práva jsou porušována právě pro jejich politické
přesvědčení, národnost, náboženství apod. U stěžovatele však žádná z těchto okolností
není dána, a azyl mu proto nemohl být udělen.
Konečně zmínka o tom, že i ze strany policie stěžovateli hrozilo pronásledování,
a proto po něm nelze žádat, aby u ní hledal pomoc, je pak zcela nejasná a nemá oporu
v žádném ze stěžovatelových tvrzení ve správní m řízení: tam naopak vyplynulo, že stěžovatel
se na policii obrátil, avšak neuspěl, protože nebyl sch open blíže označit osoby,
které jej napadly. Samotná policie ovšem do stěžovatelových práv nijak nezasáhla,
a výtka vznesená vůči ní tak vyznívá účelově.
Podobně lze argumentovat i ve vztahu k tvrzené existenci překážky vycestování.
Mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest podle §91 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona
o azylu musejí vycházet od státní moci a není možno do rozsahu tohoto ustanovení zahrnovat
trestné jednání soukromých osob, které jsou vedeny snahou obohatit se na úkor stěžovatele;
překážka vycestování tedy u stěžovatele není dána. K tomu soud na okraj poznamenává,
že v souvislosti s nedávnými politickými změnami na Ukrajině a předvídatelnou proměnou
politického režimu i osob jej reprezentujících lze očekávat celkové zvýšení ochrany lidských
práv a lepší vymahatelnost práva v této zemi vůbec.
Jelikož stěžovatel se svými kasačními námitkami neuspěl a v řízení nevyšly najevo vady,
k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady říze ní nevznikly. Zástupkyni,
která byla stěžovateli ustanovena soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Soud proto přiznal stěžovatelově
zástupkyni v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 1000 Kč za jeden úkon právní služby
a 75 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojených (§13 odst. 3 advokátního
tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu