ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.185.2004
sp. zn. 1 Azs 185/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: A. S., zastoupen
advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem, se sídlem Plzeň, Plynární ulice 6, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 6. 2003, č. j. OAM-2681/VL-11-ZA08-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2004, č. j. 60 Az 128/2003-24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 6. 2003, č. j. OAM-2681/VL-11-ZA08-2002,
nebyl žalobci udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2, §14 zákona č. 325/1999 Sb.
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o azylu“). Žalovaný dále rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl před Krajským soudem v Plzni,
který rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č. j. 60 Az 128/2003-24, žalobu zamítl. Soud
v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce v svém podání nenapadá závěry žalovaného
o nesplnění podmínek pro udělení azylu dle §12 a §13 zákona o azylu, ani závěr o tom,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žaloba
se týkala pouze rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
K tomuto jedinému žalobnímu bodu soud uvedl, že v otázce udělení azylu z humanitárních
důvodů je správní orgán vybaven absolutní volnou úvahou. Ze spisu je navíc zjevné,
že stěžovatel v řízení před správním orgánem o udělení azylu z humanitárních důvodů
nežádal.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel kasační stížnost. Kasační
důvody stěžovatelem uváděné jsou vada řízení spočívající v nedostatečném skutkovém
posouzení správním orgánem a nedostatečném dokazováním dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a skutečnost, že napadený rozsudek krajského soudu byl vynesen 31. 5. 2004, stěžovatel
jej nicméně obdržel až 13. 7. 2004. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel vadu řízení
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření z 16. 8. 2004 navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Odkazuje
přitom na setrvalou judikaturu Vrchního soudu v Praze (rozhodnutí z 28. 5. 2002,
spis. zn. 5A 720/2000) a Ústavního soudu (rozhodnutí z 11. 11. 2002,
spis. zn. IV. ÚS 532/02), podle které v řízení před správním orgánem není na přiznání
humanitárního azylu nárok, v důsledku čehož není možné rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu v soudním řízení přezkoumávat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvo dy, které stěžovatel
ve své kasační stížnosti uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
K námitce stěžovatele, že žalovaný pochybil nepřiznáním humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu lze odkázat na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu
v této otázce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
spis. zn. 5 Azs 105/2004, uveřejněno pod číslem 375/2004 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2004, spis. zn. 5 Azs 47/2003), ve které Nejvyšší správní soud
konstatoval, že udělení humanitárního azylu je ve volní úvaze správního orgánu. Rozhodnutí
o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat,
zda humanitární důvody byly dány či nikoliv, to je věcí úvahy správního orgánu. Soud
rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů. Správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele,
tak i stav v jeho zemi. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že se otázkou udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu zabýval. Pokud z důvodů stěžovatelem uváděných sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, zůstává takové rozhodnutí v rámci
výkonu jeho pravomoce, zejména, jestliže stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Nejvyšší správní soud také nesdílí názor stěžovatele, že by správní orgán nedostatečně
provedl dokazování, což by mělo za následek vadu řízení dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud prozkoumal celý správní i soudní spis. Nezjistil, že by k některým
námitkám či podkladům stěžovatelem předložených nebylo přihlédnuto. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá
skutková zjištění, skutkový stav byl zde přiléhavě právně posouzen. Stěžovatel sám neoznačil
žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání krajským soudem
pominuty. Námitky stěžovatelem učiněné jak v žalobě, tak v kasační stížnosti zůstávají
v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného a odkazy na „nedostatečné zjištění
pravdivosti prokazovaných skutečností“. Z rozhodnutí žalovaného plyne, že situaci
v domovské zemi stěžovatele zjistil a popsal na základě četných zdrojů, mj. zpráv
Ministerstva zahraničí USA a zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Jak správní orgán, tak krajský soud se rovněž seznámili se spisovým materiálem otce
stěžovatele (D. S., rozhodnutí Ministerstva vnitra z 23. 1. 2003, č. j. OAM-6482/VL-07-P08-
2001) a matky stěžovatele (T. S., rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2003, č. j. OAM-
6479/VL-07-P08-2001), od kterých stěžovatel odvíjel svoji argumentaci a které jsou součásti
spisu. Za těchto okolností nelze tvrdit, že by žalovaným provedené dokazovaní bylo
nedostatečné.
Poslední důvod kasační stížnosti stěžovatelem uváděný již postrádá jakéhokoliv
opodstatnění. Stěžovatel spatřuje vadu řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v tom,
že písemné vyhotovení rozsudku mu bylo doručeno až 13. 7. 2004 a to i přesto, že k jeho
vyhlášení došlo již 31. 5. 2004. Ač to stěžovatel ve své kasační stížnosti neuvádí, vadu řízení
zřejmě spatřuje v porušení §54 odst. 3 s. ř. s., kde je stanoveno, že soud vyhotoví rozsudek
nejpozději do jednoho měsíce od vyhlášení a učiní potřebná opatření k jeho doručení.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že rozsudek byl vyhotoven
dne 18. 6. 2004, tedy v zákonné lhůtě pro jeho vyhotovení. Rozsudek byl uložen na poště
stěžovatele dne 29. 6. 2004, tedy stále ještě v zákonné lhůtě. Nejvyššímu správnímu soudu
tedy není jasné, v čem stěžovatel spatřuje důvod kasační stížnosti. Zůstává otázkou, zda to ví
sám stěžovatel, respektive jeho právní zástupce, který se dle textu podané kasační stížnosti
třeba také domnívá, že k projednání kasačních stížností podle soudního řádu správního
je příslušný Nejvyšší soud České republiky.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovaný ,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení
příslušelo, se náhrady nákladů řízení nedomáhal a dle obsahu spisu mu ani náklady nevznikly.
Žádný z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu