ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.188.2005
sp. zn. 1 Azs 188/2005-49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: N. S.,
zastoupeného Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Nám. W. Churchilla 2, 130 00
Praha 3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 16. 6. 2004, č. j. OAM-2057/VL-07-04-
2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 3. 2005, č. j. 24 Az 408/2004-25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Ireny Zelenkové se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2004 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13 odst.
1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona.
Žalobce napadl toto rozhodnutí včasnou žalobou. Jako žalobní body označil jednotlivá
ustanovení správního řádu (§3 odst. 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 3), jejichž znění
reprodukoval. Kromě porušení uvedených procesních pravidel žalovaný pochybil
též při aplikaci §12 zákona o azylu, neboť žalobce splňuje zákonné podmínky pro udělení
azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona.
Co se skutkových důvodů týče, odkázal žalobce na správní spis. Závěrem navrhl,
aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a jeho věc opětovně projednána.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2005; přisvědčil přitom
žalovanému v hodnocení důvodů, pro něž žalobci nebyl udělen azyl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce včas kasační stížnost. V její prvé části
vytkl žalovanému vady správního řízení, které opět vymezil zcela obecně číselným
označením a volnou parafrází jednotlivých ustanovení správního řádu (§3 odst. 4, §32 odst.
1 a §46 správního řádu – žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, a v důsledku
toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního
řádu - správní orgán si neopatřil úplné důkazy, a nemohl tak správně usuzovat o všech
skutkových a právních otázkách; jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů).
Dále pak popsal své problémy s náboženskou extremistickou organizací vahabitů,
jejíž příznivci se jej v Uzbekistánu snažili vydíráním a výhrůžkami přimět k členství. Jde
sice o soukromé osoby, ovšem stát je podporuje; proto nemá smysl obracet se v takové věci
na policii. Žalobcovy problémy jsou jen zdánlivě soukromého charakteru: vypovídají
totiž o poměrech v Uzbecké republice, jaké popisuje i Příručka k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků ve svých článcích 43 a 53 (zde žalobce citoval
znění těchto článků, které se věnují tzv. pronásledování na kumulativním základě a výkladu
pojmu „opodstatněné obavy z pronásledování“).
Proto žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na odmítnutí kasační stížnosti – stala
bezpředmětnou Zároveň požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
(usnesením ze dne 19. 7. 2005 byla jeho zástupkyní ustanovena advokátka Mgr. Irena
Zelenková).
Kasační stížnost je nepřípustná.
Žalobcův popis vydírání a výhrůžek, jimž byl ve své vlasti vystaven ze strany
vahabitů, jakož i jeho tvrzení o tom, že stát tyto extremisty podporuje, a přesvědčení o tom,
že jeho soukromé problémy jsou obrazem poměrů v Uzbekistánu, spadají mezi tzv. nové
skutečnosti – tj. takové, které byly uplatněny až po vydání napadeného rozhodnutí krajského
soudu. Žalobce se v žalobě nezmínil o jakýchkoli svých konkrétních potížích ani o svých
názorech na vztah státu a náboženské skupiny vahabitů, ač tak učinit mohl,
neboť ve správním řízení tyto skutečnosti uváděl. Tyto skutečnosti tedy žalobce v řízení před
krajským soudem nesdělil (odkaz učiněný v žalobě na „protokol o pohovoru a další spisový
materiál, který má k dispozici žalovaný“, je zcela obecný); objevují se poprvé až v kasační
stížnosti, a Nejvyšší správní soud k nim z tohoto důvodu nepřihlíží (§109 odst. 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“).
Co se týče poukazu na ustanovení správního řádu, která žalovaný údajně porušil, nelze
jej považovat za řádně uplatněný důvod kasační stížnosti, jak jej vymezuje ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
je i označení důvodů, pro něž žalobce napadá rozhodnutí krajského soudu – tzv. stížních
bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž žalobce
považuje rozhodnutí soudu za nezákonné; důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou přitom
jen obecnými kategoriemi, které musí žalobce v kasační stížnosti naplnit konkrétním
a jedinečným obsahem. Pokud se tedy žalobce domnívá, že žalovaný si neopatřil dostatek
důkazů, nezjistil v úplnosti skutkový stav, a ani skutečnosti zjištěné a doložené ve spisu
nerespektoval a své rozhodnutí na nich nezaložil [což jsou vady správního řízení spadající
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], musí svá tvrzení upřesnit a např. označit důkazy,
které si žalovaný měl obstarat, a neučinil tak, nebo alespoň uvést skutečnosti, jimiž žalobce
odůvodňoval svou žádost a jež žalovaný přesto nechal nepovšimnuty, nebo poukázat
na konkrétní rozpory mezi obsahem spisu a právními závěry žalovaného. Žalobce ovšem nic
takového neudělal, a nevymezil tak, jaké konkrétní úkony a postupy žalovaného by soud měl
přezkoumávat. Jeho obecná tvrzení tak nejsou stížním bodem, jak jej má na mysli
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž tzv. jiným důvodem podle §104 odst. 4 s. ř. s. Opírá-li se kasační
stížnost o takový důvod, je v této části nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Totéž platí i o citacích z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků. Jednotlivé články této příručky obsahují pravidla pro posuzování
různých typových situací, v nichž se mohou ve svých zemích původu ocitat žadatelé o azyl;
ta jsou však formulována obecně. Pouhý odkaz na určitý článek této příručky je pro soud
stejně irelevantní jako odkaz na ustanovení právního předpisu, neboť obsah metodické
pomůcky i právního předpisu je ze své podstaty obecný. Je jistě možné učinit takový odkaz
součástí stížního bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím
o individuální situaci, námitce či postoji žadatele o azyl. V projednávané věci tomu tak není:
ze žalobcova popisu jeho problémů v Uzbekistánu nijak neplyne, jaká opatření charakteru
diskriminace spojená s jinými zápornými faktory by u něj mohla založit pronásledování,
ani to, že pronásledování již postihlo členy žalobcovy společenské skupiny, což dokládá
opodstatněnost jeho obav. Ani v této části kasační stížnosti tedy nelze nalézt kvalifikovaný
stížní bod, a i zde je kasační stížnost nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
V kasačním řízení tedy žalobce uplatnil zčásti nové skutečnosti neobsažené v žalobě,
zčásti důvody, které nelze považovat za stížní body ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.,
neboť nejsou jakkoli právně specifikovány ani skutkově podloženy; kasační stížnost
je proto nepřípustná. Nejvyšší správní soud se stížními námitkami z tohoto důvodu věcně
nezabýval a kasační stížnost odmítl [§104 odst. 4 a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. Zástupkyni, která byla žalobci ustanovena
soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátního tarifu). Soud proto přiznal žalobcově zástupkyni v souladu se sazbou
mimosmluvní odměny 1000 Kč za jeden úkon právní služby a 75 Kč jako paušální náhradu
výdajů s tímto úkonem spojených (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy zástupkyni
náleží 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu