ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.36.2005
sp. zn. 1 Azs 36/2005-48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: E. T.,
zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem Masarykova 43, 400 01 Ústí nad
Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 2004, č. j. OAM-52/CU-06-C07-2004,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. 10. 2004, č. j. 40 Az 7/2004-21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokátky JUDr. Marty Čihákové se u r č u je částkou 2 150 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 5. 2004 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně uvedla, že opustila zemi původu
v důsledku tíživé životní situace, a domnívá se, že by soud měl přezkoumat napadené
rozhodnutí zejména s ohledem na §14 zákona o azylu. Žalobkyně proto navrhla, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl rozsudkem ze dne 1. 10. 2004;
přisvědčil přitom žalovanému v právním posouzení věci. Žalobkyně požádala o udělení azylu
toliko z obavy před násilným jednání svého manžela, který je drogově závislý, a neuváděla
skutečnosti svědčící o tom, že byla v zemi původu pronásledována ve smyslu §12 zákona
o azylu; žalovaný tak správně zamítl její žádost jako zjevně nedůvodnou a nezabýval
se již dále existencí důvodů podle citovaného ustanovení. Z této příčiny se nevyslovil
ani k možnosti udělit azyl z humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu:
výrok podle tohoto ustanovení má totiž místo jen tam, kde žadateli nebyl udělen azyl,
nikoli v případech, kdy byla žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu založila žalobkyně (stěžovatelka)
jen na obecných tvrzeních nedosahujících kvality stížního bodu (citovaná ustanovení
správního řádu a výňatky z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků); soudem ustanovená zástupkyně však kasační stížnost doplnila o důvod spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“] a ve vadě správního řízení [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. Stěžovatelce nebyl ve správním řízení poskytnut tlumočník; pro jazykovou
bariéru byla proto nucena omezit se jen na obecná tvrzení. Rozhodující orgány
dále pochybily, když neudělily stěžovatelce azyl z humanitárních důvodů. Stěžovatelka
nemůže v zemi původu klidně žít, tamější situace jí přivodila psychické obtíže.
Svým odchodem, který byl způsoben manželovým násilím a absencí státní ochrany
před tímto násilným jednáním, chtěla zajistit důstojnější život i svým dětem. V České
republice nalezla stěžovatelka osobní zázemí a hodlá zde založit rodinu;
ze všech těchto důvodů by jí měl být udělen humanitární azyl.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka
požádala o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost
se však - s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud nepřihlížel k tvrzení o tom, že stát
stěžovatelce neposkytoval ochranu před jejím vlastním manželem (§109 odst. 4 s. ř. s.):
objevuje se totiž poprvé až v kasační stížnosti, tedy poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí
krajského soudu.
Námitka, jíž stěžovatelka napadá absenci tlumočníka, je nepřípustná (§104 odst. 4
s. ř. s.): stěžovatelka ji totiž neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla.
K věcnému přezkoumání tak zbývá námitka, jíž stěžovatelka vytýká žalovanému
a krajskému soudu, že se nezabývali možností udělit jí azyl z humanitárních důvodů,
resp. že jí takový azyl neudělili; i Nejvyšší správní soud se však s postupem a závěry
obou orgánů ztotožňuje. Azyl z humanitárního důvodu může žalovaný udělit jen tehdy,
jestliže v řízení nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Podmínkou pro posuzování důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona
je totiž nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona a neudělení azylu
podle tohoto ustanovení. V řízení se stěžovatelkou však takové důvody vůbec nebyly
zjišťovány: jak totiž vyplynulo z jejích výpovědí, odešla ze země původu
výlučně kvůli potížím soukromého charakteru, které zcela zjevně nebyly
pronásledováním z důvodů obsažených v §12 zákona o azylu. Stěžovatelka netvrdila,
že by její problémy byly způsobeny tím, že uplatňovala svá politická práva či svobody,
případně že by jejich příčinou byla její rasa, náboženství, národnost, příslušnost k určité
sociální skupině či zastávání určitých politických názorů, jak to žádá citované ustanovení.
Žalovaný tak měl dostatečný podklad pro závěr, že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování ve smyslu azylově relevantním:
její výpovědi nemohly než vést žalovaného k zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost.
V takovém rozhodnutí již není místo pro zkoumání, zda u žadatele nejsou dány důvody hodné
zvláštního zřetele, které by případně mohly vést k udělení azylu za účelem sloučení rodiny
(§13 zákona o azylu) nebo humanitárního azylu (§14 zákona o azylu).
Žalovaný tak postupoval správně, pokud vyslovil jen jediný výrok, a to podle §16 zákona
o azylu.
Již právě popsaný argument činí stěžovatelčinu námitku nedůvodnou; nad rámec věci
je však vhodné poznamenat, že udělování humanitárního azylu podléhá správnímu uvážení
rozhodujícího správního orgánu, do nějž soud nemůže zasahovat: přezkoumává jen to,
zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo zda je nezneužil.
Je tedy nepřípadné žádat na soudu, aby správnímu orgánu vytýkal, že neudělil žadateli azyl,
pokud správní orgán v řízení postupoval řádně a při svém rozhodování se držel v mezích
správního uvážení. Úvaha o tom, zda humanitární azyl udělit či nikoli, je v takovém případě
zcela na správním orgánu, a soudu nepřísluší na závěrech tohoto orgánu cokoli měnit.
Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Zástupkyni, která byla stěžovatelce ustanovena soudem, náleží mimosmluvní odměna
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu).
Soud proto přiznal stěžovatelčině zástupkyni v souladu se sazbou mimosmluvní odměny
2000 Kč za dva úkony právní služby a 150 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony
spojených (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy zástupkyni náleží 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu