ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.177.2004
sp. zn. 2 Afs 177/2004 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41,
Ostrava - Mariánské Hory, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 15,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
17. 6. 2004, č. j. 7 Ca 116/2003 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 3. 2003,
č. j. 264/36 651/2002, jímž byla podle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád) zamítnuta jeho žádost
o prominutí příslušenství na dani z převodu nemovitostí. Městský soud žalobu odmítl
s odůvodněním, že soudní přezkum správních rozhodnutí není neomezený a tradičně jsou
z něho vyloučena rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není právní nárok a která nejsou
pojmově přezkoumatelná. I za účinnosti soudního řádu správního při vymezení jeho
působnosti v §2 a při užití legislativní zkratky obsažené v §65 odst. 1 jsou vyloučeny
ze soudního přezkumu úkony odmítající poskytnutí určité úlevy z daňové povinnosti jiným
rozhodnutím vyměřené. Městský soud proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nesouhlasí se závěrem o nezbytnosti
odmítnutí žaloby proti rozhodnutí vydanému podle §55a daňového řádu ani s názorem,
že mu nevzniklo žádné subjektivní veřejné právo spočívající v nároku na prominutí penále.
Veřejné subjektivní právo žalobce bylo založeno rozhodnutím Ministerstva financí,
kterým byla daňovým dlužníkům poskytnuta lhůta do 31. 7. 2003 k zaplacení jejich daňových
nedoplatků za období let 1993 - 2001, s tím, že pokud se tak stane, bude upuštěno
od vymáhání penále. Stěžovatel zaplatil svůj daňový nedoplatek za rok 1997 ve výši
6 366 980 Kč ve splátkách, a to ve dnech 2. 2. 2001, 9. 3. 2001, 23. 7. 2001, 13. 8. 2001
a 10. 9. 2001. Dodržením stanovených podmínek vznikl žalobci nárok, jeho žádost však byla
bez jakéhokoliv zdůvodnění zamítnuta. Tím došlo k porušení zásady rovnosti občanů
před státními orgány a stěžovateli byla způsobena újma spočívající ve vyměření daňového
penále. Rozhodnutí podle §55a daňového řádu je třeba v daném případě považovat
za rozhodnutí o veřejném subjektivním právu a nelze na ně vztahovat kompetenční výluku
podle §70 písm. a) s. ř. s. Chybné je rozhodnutí soudu i ve výroku o nákladech řízení.
Podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. má být poplatek vrácen při zastavení řízení
před prvním jednáním. Použitím výkladu a maiori ad minus měl být při odmítnutí návrhu
před prvním jednáním soudní poplatek vrácen. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného
usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v písemném vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s důvody
napadeného usnesení a dále poukázal na shodu právních závěrů městského soudu
s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 478/2000. K tvrzenému
rozhodnutí Ministerstva financí o prominutí ve lhůtě zaplacených daňových nedoplatků uvádí,
že šlo o pouhé tiskové sdělení, a to tiskové sdělení Ministerstva financí ze dne 19. 3. 2003
uvádějící, že pokud daňový subjekt uhradí v době od 1. dubna 2003 do 31. 7. 2003
nedoplatek, který je předmětem evidence na osobním daňovém účtu a který vznikl
neuhrazením daně, zvýšením daně a nákladů řízení v době od 1. ledna 1993 do 31. 12. 2001,
bude při rozhodování o prominutí penále a úroků podle ust. §55a daňového řádu za uvedené
období k provedené úhradě přihlíženo. Toto sdělení nezakládá právní nárok na prominutí
daně, správce daně pouze k této skutečnosti přihlížel jako k jedné z řady okolností svědčících
ve prospěch žadatele. V případě stěžovatele splatnost vyměřené daně nastala již dne
16. 1. 1998 a stěžovatel dobrovolně do doby vymáhání (do 16. 11. 2000) nic neuhradil.
Polovinu dlužné částky pak uhradil v exekuci, zbytek „dobrovolně“ pod hrozbou pokračování
exekuce. K námitce nedostatku odůvodnění poukazuje na ust. §55a odst. 4 daňového řádu
podle něhož takové rozhodnutí odůvodněno být nemusí. Penále bylo stěžovateli předepsáno
v souladu se zákonem v důsledku opožděné úhrady daně z převodu nemovitostí. V daňovém
řízení nedošlo k porušení zásady rovnosti občanů před státními orgány a předepsané penále
jako zákonné nelze považovat za způsobenou újmu, ale za důsledek nesplnění daňových
povinností. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatel důvody kasační stížnosti podřadil ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - tedy
namítl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení - soud zde ovšem věcně žádnou právní otázku z předcházejícího
řízení neřešil. Není ovšem rozhodné podřazení tvrzených důvodů zákonnému ustanovení
provedené stěžovatelem, pokud z obsahu kasační stížnosti je zřejmé tvrzení důvodů jiných.
V daném případě je fakticky namítána nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud však dříve, než mohl vážit důvodnost
kasačních tvrzení, musel se zabývat tím, zda k věcnému posouzení vůbec může přikročit,
tedy zda jde o kasační stížnost přípustnou.
K takovému posouzení je v daném případě rozhodující zjištění obsahu žaloby
a srovnání s kasačními důvody. Žaloba stála na popisu skutečností, za nichž vznikl daňový
dluh, na popisu řízení o vyměření daně se zdůrazněním nedostatků v doručení
a při respektování zákonných lhůt, na tvrzení, že daňová pohledávka byla vyrovnána
v souladu se splátkovým kalendářem, na popisu řízení o vyměření penále a na závěru
o nepřiměřené tvrdosti penalizace, pro kterou mu penále mělo být prominuto. V žalobní lhůtě
nebyla žaloba o jiné body rozšířena (§71 odst. 2, §72 odst. 1 s. ř. s.).
Oproti tomu kasační tvrzení stojí zejména na nezákonnosti odmítnutí žaloby z důvodů
porušení veřejných subjektivních práv stěžovatele správním rozhodnutím, které mělo spočívat
v nenaplnění legitimního očekávání žadatele o prominutí penále při splnění mimořádně
stanovených podmínek a na tvrzení, že za takové situace mělo být napadené rozhodnutí věcně
přezkoumáno a dále na tvrzení absence odůvodnění správního rozhodnutí. Kasační tvrzení
tak stojí na jiných důvodech než žaloba.
Otázkou je, zda žalobce byl v žalobě povinen tvrdit, v čem spatřuje porušení veřejných
subjektivních práv. Podle §65 odst. 1 s. ř. s. může žalobu podat ten, kdo tvrdí, že byl
na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti. Stejně tak je žalobce podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. povinen uvést
v žalobě žalobní body spočívající v důvodech skutkových a právních. Z toho plyne, že takové
tvrzení v žalobě musí být obsaženo. Je jistě věcí žalobce, o jaká tvrzení žalobu opírá,
nelze však vytýkat soudu, že nevzal v úvahu důvody žalobcem neoznačené. Namítá-li
tedy stěžovatel, že městský soud měl jeho žalobu věcně projednat z důvodů, že rozhodnutí,
jinak soudnímu přezkumu nepodléhající, v tomto případě bylo zásahem do jeho práv,
bylo by možno tuto námitku vzít v úvahu, jen pokud by dané tvrzení bylo součástí tvrzení
žalobního.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není přípustná kasační stížnost opírající se jen o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. K tomu lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49 zveřejněný pod č. 419/2004 Sb.
rozhodnutí NSS nebo usnesení ze dne 25. 5. 2004, č. j. 5 Azs 67/2004. Namítá-li dále
stěžovatel nezákonnost výroku o nákladech řízení, lze jen poukázat na nepřípustnost
vyplývající z ust. §104 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d),
§102 s. ř. s. odmítl.
Při odmítnutí kasační stížnosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 3, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu