ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.210.2004
sp. zn. 2 Afs 210/2004 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně
E. M., zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská
66, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2004,
č. j. 30 Ca 260/2002 - 32.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 7. 2002, č. j. 3178/140/2002, jímž bylo zamítnuto její odvolání
proti platebnímu výměru Finančního úřadu Karlovy Vary ze dne 5. 11. 2001,
č. j. 137562/01/128960/1145 vyměřujícímu jí daň z převodu nemovitostí ve výši 38 750 Kč.
Krajský soud v rozsudku vyšel z prokázaných skutečností, že žalobkyně převedla
své ideální spoluvlastnické podíly na nemovitostech a stala se tak poplatníkem daně z převodu
nemovitostí podle §8 odst. 1 písm. a) (dále též „daňový zákon“) a správce daně
správně do základu zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí daně zahrnul nejen v kupní smlouvě uvedenou kupní cenu, ale i částku
v této smlouvě deklarovanou jako odstupné za uvolnění převáděného bytu a částku,
kterou se kupující zavázala za žalobkyni a za jejího manžela uhradit jejich dlužníkovi.
Ze strany správce daně nedošlo k porušení namítaných principů volných smluvních vztahů,
ale jednalo se o plnění povinností ke správnému a úplnému zjištění a stanovení daně; ta byla
stanovena v souladu s ust. §9 a §10 písm. a) daňového zákona; přitom vycházel
ze skutečného obsahu právního úkonu ve smyslu §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Částka za odstupné byla v kupní smlouvě sjednána
v době, kdy vůbec nebyla uzavřena tvrzená nájemní smlouva a v kupní smlouvě byla
stanovena povinnost byt vyklidit. Závazek úhrady dluhu za prodávající Městu Karlovy Vary
je třeba podle názoru krajského soudu hodnotit jako závazek splnění dluhu ve prospěch třetí
osoby, a to v souvislosti s převodem podílu na nemovitostech. Soud přitom vzal v úvahu
i úmysl prodávajících vyjádřený ve smlouvě jimi uzavřené s realitní kanceláří ohledně
dosažení určité kupní ceny. Krajský soud neshledal ani porušení předpisů procesních,
a proto žalobu napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti jednak namítá nepřezkoumatelnost rozsudku,
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí při posouzení námitky, které se stěžovatelka
žalobou nedovolávala a naopak soud nepřikládal význam námitkám jí uplatněným.
Dále namítá nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, a to konkrétně posouzení právní otázky podstatného snížení
platebního výměru Finančního úřadu Karlovy Vary ze dne 5. 11. 2001, č. 1010001895,
č. j. 137562/01/128960/1145 při nesprávném výpočtu kupní ceny a při nerespektování
skutečnosti, že k úhradě fakticky nedošlo. Nakonec namítá nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu z důvodu, že soud řádně nezjistil všechny skutkové okolnosti nezbytné
pro posouzení věci samé, a to zejména nevypořádání se skutečností, že věřitelský závazek
za prodávající uhrazen nebyl, neboť byl věřitelem prominut, a v důsledku toho se stalo
toto ujednání v kupní smlouvě absolutně neplatné. To si měl soud posoudit jako předběžnou
otázku, což neučinil, a to za situace nesplnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu
§36 s. ř. s. a bez nařízení jednání, což by samo o sobě zakládalo důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Dále stěžovatelka poukazuje na správnost výpočtu kupní ceny
na tvrzení o nesprávnosti postupu žalovaného, jak bylo uvedeno v žalobním návrhu.
V důsledku toho byla stěžovatelka zkrácena na svých právech zápočtem pohledávky města
Karlovy Vary za novým majitelem ve výši 84 588 Kč do kupní ceny ve výši 1 550 000 Kč,
což se promítá jednak ve vyměřené dani, jednak v dalších daňových a penalizačních
konsekvencích. Proto navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení. Doplněním kasační stížnosti ze dne 22. 10. 2004 (podaného po uplynutí zákonné lhůty
k podání kasační stížnosti) stěžovatelka poukázala na nově vydaný rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 29. 6. 2004, č. j. 30 Ca 137/2003 - 33, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2004,
zamítající žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2003,
č. j. 6197/110/2003 ve věci dodatečného doměření daně z příjmů stěžovatelky v souvislosti
s příjmem z předmětného převodu nemovitostí. V tomto rozsudku soud výslovně uvedl,
že částka 84 588 Kč nezvýšila základ daně poplatnice a za příjem ve smyslu §10 zákona
č. 586/1992 Sb. byla uznána jen částka 1 465 412 Kč (tedy nikoliv 1 550 000 Kč). Dokonce
sám žalovaný v této věci spornou částku za součást příjmu stěžovatelky nepovažoval.
To ukazuje na nesprávnost procesního postupu žalovaného, který ohledně sporné částky
v těchto dvou případech uvážil rozporně. To se promítlo i v nejednosti rozhodovací praxe
krajského soudu, když jeho závěry ohledně částky 84 588 Kč jako součásti kupní ceny jsou
naprosto protichůdné. I z těchto důvodů by měl být napadený rozsudek krajského soudu
zrušen.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval závěry soudu
a ve vztahu k doplnění kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že daňová povinnost byla
v případě jednotlivých daní vyměřena v samostatných řízeních, a na odlišnou konstrukci
daňového základu v případě daně z převodu nemovitostí a daně z příjmů, zejména
na skutečnost, že podle §5 odst. 1 a §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, je základem daně z příjmů částka, o které příjmy plynoucí poplatníkovi
ve zdaňovacím období z převodu vlastní nemovitosti, bytu nebo nebytového prostoru
nebo spoluvlastnického podílu na nich, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich
dosažení, zajištění a udržení, kdežto v případě zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani
darovací a dani z převodu nemovitostí (§10) je základ daně odvozován od ceny nemovitostí
zjištěné podle zvláštního předpisu, popř. podle ceny sjednané dohodou, je-li vyšší.
Pro stanovení základu daně z příjmů tak bylo rozhodující posouzení skutečných příjmů
plynoucích z prodeje, kdežto pro stanovení daně z převodu nemovitostí bylo určující
stanovení kupní ceny. Proto žalovaný považuje námitky uvedené v kasační stížnosti
za nedůvodné.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V prvé řadě ovšem musel uvážit, o které námitky se jedná ve vztahu k zákonnému
vymezení a ve vztahu k doplnění kasačních námitek podaných po uplynutí lhůty k podání
kasační stížnosti, neboť tak stěžovatelka sama v kasační stížnosti ani jejím doplnění neučinila
či učinila nepřesně.
Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí pro zkoumání námitky v žalobě neobsažené a naopak pro nerespektování námitek
v žalobě uplatněných. V tomto případě se může jednat o kasační námitku podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.; taková námitka je rozhodující, neboť v případě nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku přichází v úvahu jeho zrušení, a nepřezkoumatelnost zpravidla
také vylučuje věcné zkoumání ostatních námitek.
K tomu ze soudního spisu vyplývá, že žaloba stála na námitce, že kupní i nájemní
smlouvy byly uzavřeny v souladu s vůlí smluvních stran, které nemohou být nijak
omezovány, kupní cena byla sjednána ve výši 165 412 Kč a žalovaný ji nezákonně zvýšil
o částku 84 588 Kč, kterou se kupující zavázala uhradit věřiteli prodávajících, a která nikdy
nebyla zaplacena, neboť ji věřitel prodávajícím prominul. Stejně tak odstupné nemělo být
součástí kupní ceny, neboť mezi prodávajícími a kupujícím byla uzavřena nájemní smlouva
na prodávaný byt, který ovšem nemohl být hned vyklizen do doby opatření si jiné možnosti
bydlení prodávajícími a není rozhodné, že manžel žalobkyně v den podpisu kupní smlouvy
současně převzal zálohu na odstupné. Tyto částky neměly být podle žaloby součástí kupní
ceny a základ daně měl vycházet z částky 236 931,20 Kč jako částky určené znaleckým
oceněním, která byla vyšší než smlouvou dohodnutá kupní cena 165 412 Kč. Od námitky
pochybnosti o platnosti rozhodnutí, opřené o nedostatek uvedení data jeho vydání,
stěžovatelka při jednání dne 7. 4. 2004 upustila.
Krajský soud je podle §75 odst. 2 s. ř. s. oprávněn a povinen zkoumat napadené
výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V daném případě v napadeném rozsudku plně
vyčerpal veškeré žalobní námitky a nelze seznat bez specifikace kasační námitky,
v čem stěžovatelka spatřuje zkoumání námitky v žalobě neuvedené. Krajský soud v mezích
žalobních námitek, vyjádření žalovaného a obsahu správního spisu, zkoumal věc a jistě není
překročením rozsahu žalobních námitek, pokud argumentuje zjištěními v žalobě
neuvedenými, ovšem ze spisu vyplývajícími a nezbytnými pro hodnocení správnosti
rozhodnutí žalovaného, když toto hodnocení z mezí žalobních námitek nevybočuje a naopak
je k posouzení jejich důvodnosti nezbytné. Tvrdí-li stěžovatelka, že soud nepřikládal význam
jejím žalobním námitkám, není tomu tak. Podstatné je, aby je soud hodnotil, a skutečnost,
že je neuznal oprávněnými, sama o sobě pochybením být nemůže. K tomu lze odkázat
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75
(zveřejněno pod č. 244/2004 Sb. NSS), podle něhož nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.
Pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (a to jako jinou vadu řízení před soudem)
by bylo možno podřadit i kasační tvrzení nedostatku poučení podle §36 s. ř. s. a nenařízení
jednání, byť v této námitce stěžovatelka nelogicky spatřuje důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Podle §36 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen účastníkům poskytnout poučení
o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli
újmu; stěžovatelka nekonkretizovala, jaké poučení postrádala, a ze soudního spisu je patrno,
že se jí dostalo veškerých potřebných procesních poučení. Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud
může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli
nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník
do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním
věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Takovou výzvu soud účastníkům řízení zaslal
a na základě nesouhlasu žalovaného nařídil ve věci jednání. Při tomto jednání (dne 7. 4. 2004)
byla přítomna jak stěžovatelka, tak i její zástupce a podle protokolu jim byla dána možnost
vyjádření k věci.
Námitky odpovídající kasačním tvrzením podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
proto nebyly shledány důvodnými.
Před hodnocením námitky nesprávného právního posouzení, je třeba se zabývat
námitkou stěžovatelkou výslovně podřazenou ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
a doslova vymezenou jako námitku nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Jak již bylo
naznačeno výše, nepřichází taková námitka vůbec v úvahu, pokud soud o žalobě věcně
rozhodl. Podle tohoto ustanovení lze totiž namítat nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení, tedy nezákonnost rozhodnutí soudu, jímž účastníka zbavil možnosti
věcného projednání žaloby. V daném případě však nebylo vydáno usnesení o odmítnutí
návrhu, ale rozsudek o zamítnutí žaloby. I v této nesmyslně označené
námitce se však skrývají námitky, které lze podřadit ustanovením jiným a zabývat se jejich
důvodností, jako u námitky procesních vad shora vypořádané, nebo jako u námitky
nepřihlédnutí ke skutečnosti, že dluh kupujícím za prodávající ve skutečnosti uhrazen nebyl,
kterou lze vážit v rámci námitky nesprávného právního posouzení. Oproti tomu se Nejvyšší
správní soud nemůže zabývat námitkou neplatnosti smluvního ujednání o úhradě dluhu
kupující za prodávající, neboť taková námitka v žalobě nebyla vznesena a tudíž je podle
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná; logicky ani soudu nelze vyčítat, že se nevypořádal
s námitkou před ním neuplatněnou. Stejně tak Nejvyšší správní soud pomíjí tvrzení,
že stěžovatelka trvá na nesprávnosti postupu žalovaného při výpočtu kupní ceny a důvodech
uvedených v žalobním návrhu. V kasační stížnosti je stěžovatel povinen tvrdit, v čem spatřuje
nezákonnost rozhodnutí soudu, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. To nelze
nahradit poukazem na žalobní tvrzení, neboť ta vytýkají porušení zákona správnímu orgánu,
nikoliv soudu. Kromě toho tvrzení o nesprávnosti výpočtu kupní ceny v kasační stížnosti
nekoresponduje s tvrzením obsaženým v žalobě. V kasační stížnosti je nesprávnost výpočtu
kupní ceny a tedy určení základu daně a daně výslovně a pouze postavena na nesprávném
zahrnutí do kupní ceny, nikoliv už v nesprávnosti zahrnutí odstupného do kupní ceny,
jak navíc stálo tvrzení žalobní.
Poslední kasační námitkou tak je námitka nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle stěžovatelky byla naplněna tím, že soud akceptoval zahrnutí částky 84 588 Kč do kupní
ceny, a to přesto, že k úhradě dluhu kupující za prodávající nedošlo z důvodů prominutí dluhu
věřitelem. V této souvislosti poukazuje na nesprávné posouzení právní otázky podstatného
snížení platebního výměru Finančního úřadu Karlovy Vary ze dne 5. 11. 2001, č. 1010001895
č. j. 137562/01/128960/1145. V doplnění kasační stížnosti namítá jiné posouzení předmětné
částky žalovaným i soudem v případě stanovení základu daně z příjmů a stanovené daně
z příjmů, kde tato částka jako nevyplacená započítávána nebyla. Nejvyšší správní soud
nejprve vážil, zda může přihlížet k námitkám obsaženým v doplnění kasační stížnosti,
neboť to bylo podáno po uplynutí lhůty pro podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.),
tedy zda nejde o nepřípustné uplatnění nových důvodů. Nové důvody jsou podle §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustné, pokud je stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Námitka stojící na jiném posouzení zápočtu
předmětné částky žalovaným a soudem však nemohla být v řízení před krajským soudem
uplatněna, neboť stojí na právním posouzení provedeném v rozsudku vydaném později.
Proto se Nejvyšší správní soud doplněním důvodů dané námitky zabýval.
K této námitce ze spisu vyplývá, že dne 17. 6. 1998 byla uzavřena kupní smlouva mezi
prodávajícími E. M. a M. M. a kupující I. M. ohledně podílu 10,6 % na nemovitostech
v M. ulici v X (obytný dům č. 1016 na st. p. č. 1907, stavební parcela st. p. č. 1907, garáž na
st. p. č. 1906/2, stavební parcela č. 1906/2, s oprávněním užívat byt č. 5 o velikosti 3 + 1
a společných prostor domu a pozemků). Kupní cena byla sjednána dohodou ve výši
165 412 Kč, dále bylo sjednáno odstupné ze uvolnění bytu ve výši 1 300 000 Kč, celkem
1 465 412 Kč. Dále je ve smlouvě uvedeno, že na převáděných nemovitostech vázne dluh
vůči Městu Karlovy Vary ve výši 84 588 Kč a kupující tento dluh přebírá a zavazuje se jej
uhradit nejpozději do 31. 12. 2007 nebo do fondu oprav sdružení nájemníků do 30. 7. 1998.
Na výzvu správce daně podala stěžovatelka daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí dne
14. 6. 2000 a v něm uvedla sjednanou cenu ve výši 775 000 Kč, z této částky správce určil
a platebním výměrem předepsal daň ve výši 38 750 Kč. V odvolání stěžovatelka namítla
skutečnou kupní cenu ve výši 165 412 Kč, s tím, že částka 1 300 000 Kč byla odstupným
za převáděný byt, k jehož vyklizení došlo až v prosinci r. 1998, do té doby v něm byli
u kupující v nájmu. Do daňového přiznání uvedla to, co jí tvrdil pracovník správce daně,
přesto, že její podíl na kupní ceně činil 80 706 Kč. K částce 84 588 Kč uvedla, že šlo
o pohledávku města převzatou novou majitelkou. Doložila nájemní smlouvu z 26. 6. 1998
a dohodu o zániku nájemního vztahu a odstupném bez data s uvedením ukončení nájmu
ke dni 17. 7. 1998 a konstatováním, že část odstupného ve výši 753 213 Kč byla předána dne
17. 6. 998 (v den podpisu kupní smlouvy) a druhá část o stejné výši při předání bytu, které
je dále konstatováno v den 16. 7. 1998. Opatřena byla smlouva o poskytnutí služeb realitní
kanceláří L. –R. na prodej bytu za minimálně požadovanou částku 1 490 000 Kč se zahájením
nabídky na částce 1 550 000 Kč s fakturou ceny zprostředkování vycházející z ceny
1 550 000 Kč, znalecký posudek ze dne 28. 1. 1997 zpracovaný k převodu nemovitosti od
města prodávajícím, znalecký posudek ze dne 3. 4. 2002 zpracovaný ke dni 23. 6. 1998, další
(opravné) daňové přiznání podané stěžovatelkou dne 13. 12. 2001 s uvedením kupní ceny
82 706 Kč a rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání podle §50 odst. 6 daňového řádu
vycházející z názoru, že jak částka sjednaná jako odstupné, tak i částka závazku převzatého
kupující za prodávající jsou součástmi kupní ceny a že daň stanovená správcem daně
odpovídá zákonu.
Není dostatečně srozumitelná námitka stěžovatelky o nesprávném posouzení právní
otázky podstatného snížení platebního výměru Finančního úřadu Karlovy Vary ze dne
5. 11. 2001, č. 1010001895, č. j. 137562/01/128960/1145 při nesprávném výpočtu kupní ceny
a při nerespektování skutečnosti, že k úhradě ve skutečnosti nedošlo – ke změně platebního
výměru nedošlo a stěžovatelka se toho odvoláním ani nedomáhala. Lze jen dovodit,
že tím stěžovatelka míní, že platebním výměr stanovená výše daně měla být snížena
v důsledku toho, že k úhradě částky 84 588 Kč kupující ve prospěch věřitele prodávajících
nedošlo. Skutečnost, že nedošlo k úhradě stěžovatelka pouze okrajově konstatovala v žalobě,
aniž konkretizovala jakým úkonem, kdy a kým byl dluh prominut, a aniž k tomu navrhla
důkazy. Podstatné ovšem je, zda by tato skutečnost i při jejím řádném doložení měla
pro stanovení základu daně a daně význam.
Podle §9 odst. 1 písm. a) daňového zákona ve znění v rozhodném období
je předmětem daně z převodu nemovitostí mj. úplatný převod nemovitostí. Základem daně
z převodu nemovitostí je podle §10 písm. a) daňového zákona cena zjištěná podle zvláštního
předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná
dohodou nižší než cena zjištěná. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem
daně cena sjednaná. V daném případě tak byla základem daně cena sjednaná
(podíl stěžovatelky na této kupní ceně) a z ní měla být stanovena daň podle §15
téhož zákona. Daňový základ se tedy určuje z ceny sjednané, bez ohledu na to zda byla
skutečně uhrazena. Otázkou pak zůstává, zda součástí ceny sjednané byla i částka,
kterou se kupující zavázala uhradit za prodávající jejich věřiteli, případně vložit na fond oprav
společenství vlastníků, jehož se stala kupující členem namísto prodávajících.
Mezi prodávajícími a kupující byla uzavřena kupní smlouva a sjednanou cenou
je třeba rozumět veškerá finanční plnění, která jsou za prodej nemovitostí kupující
prodávajícím poskytnuta, tedy která mají charakter ceny za tuto nemovitost poskytované,
a to ať přímou výplatou nebo závazkem úhrady dluhu prodávajícího. Pokud současně s kupní
cenou výslovně uvedenou bylo sjednáno i další plnění, které má charakter úhrady
za prodávanou nemovitost, je třeba je do kupní ceny započíst. Námitka odlišného pojetí
této částky při zdanění příjmu z tohoto prodeje rovněž nemá význam. Podle §5 zákona
o daních z příjmů ve znění rozhodném v době, kdy stěžovatelka získala příjem z předmětného
prodeje, základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi v kalendářním roce
přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení; podle
§10 odst. 1 téhož zákona jsou ostatním příjmem příjmy, při kterých dochází ke zvýšení
majetku, podle písm. b) i příjmy z převodu vlastních nemovitostí. Koncepce obou daňových
povinností je odlišná, odlišně je stanoven i způsob stanovení základu daně. Je-li jím u daně
nemovitostí kupní cena sjednaná v kupní smlouvě, pak u daně z příjmů je to příjem
z tohoto prodeje, podléhá - li zdanění, a to ve výši skutečně příjem poplatníka navyšující.
Pokud tedy žalovaný v případě daně z příjmů nezapočetl částku 84 588 Kč do základu daně,
neznamená to, že neměla být započtena do základu daně z převodu nemovitostí byla-li
součástí sjednané kupní ceny. Nedošlo tedy k tvrzené nejednotnosti v rozhodování
žalovaného ani soudu.
Proto Nejvyšší správní soud neuznal ani důvodnost kasační námitky podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pro nenaplnění žádné z tvrzených kasačních námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
když stěžovatelka ve věci úspěšný nebyla a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu