ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.222.2004
sp. zn. 2 Afs 222/2004 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J., a. s., proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad
Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 15 Ca 447/01,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti v záhlaví označenému
rozsudku krajského soudu, kterým soud pro vady řízení zrušil rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 6480/130/01, a dodatečný platební
výměr Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. 11. 2000,
č. j. 83803/00/187910/6242, a dále rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne
2. 11. 2001, č. j. 6925/130/01, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Jablonci
nad Nisou ze dne 1. 11. 2000, č. j. 83801/00/187910/6242, a věci vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Tuto nezákonnost
spatřuje stěžovatel v tom, že jako jeden ze žalobních důvodů v řízení před krajským soudem
uvedl neplatnost citovaných dodatečných platebních výměrů, spočívající v tom, že v jejich
výroku chyběl doměřený základ daně, tzn. základní náležitost rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §32 odst. 2 písm. d) ve spojení s odst. 7, 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků. S touto argumentací se však krajský soud neztotožnil, když konstatoval,
že absence zákonné formy správního aktu může vyvolávat jeho neplatnost jen tehdy, jestliže
je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu
nelze spravedlivě žádat, aby tento právní akt respektovali. O takovýto stav se však v daném
případě nejednalo, neboť výši doměřených daňových základů se stěžovatel mohl dozvědět
z údajů, uvedených na druhém listě dodatečných platebních výměrů. S tím stěžovatel
nesouhlasí a odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu ČR (sp. zn. II. ÚS 31/99, IV.
ÚS 772/02) a na některé judikáty obecných soudů.
Stěžovatel dále namítá, že předmětné dodatečné platební výměry ve výroku neobsahují
ani hmotně právní předpis, podle kterého bylo rozhodováno, nýbrž předpis platný v době
vydání těchto rozhodnutí, a konečně že z umístění data na těchto výměrech je patrno,
že se jedná o datum jejich vyhotovení a nikoliv podepsání. Proto stěžovatel tvrdí, že tyto
výměry jsou ve smyslu ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. neplatné.
V projednávané věci je z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu patrno,
že soud vyhověl žalobám podaným stěžovatelem a že zrušil citovaná správní rozhodnutí pro
vady řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku pak vyplývá, že se soud neztotožnil s argumentací
stěžovatele v tom smyslu, že tato rozhodnutí jsou neplatná pro absenci základních náležitostí
(rozpis základu daně a daň, uvedené na listu č. 2 rozhodnutí). Vady správního řízení naopak
shledal, neboť bezúplatné poskytnutí zboží propagačního charakteru za určitých podmínek
nepodléhá dani z přidané hodnoty, nicméně správce daně v projednávaných věcech uložil
stěžovateli výzvou pouze povinnost doložit odvod daně z přidané hodnoty nebo vývoz vzorků
a stanovit cenu obvyklou při jejich bezplatném předávání, přičemž kvůli nedoložení těchto
skutečností vydal dodatečné platební výměry. Nezjišťoval však, zda nejsou splněny podmínky
pro použití ustanovení §7 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,
a neuložil proto stěžovateli povinnost prokázat, že předané vzorky byly opatřeny jeho
obchodním názvem nebo firemní značkou a jejich celková vstupní cena bez daně
nepřesahovala částku 200 Kč. Za této situace se finančním orgánům nepodařilo podle
ustanovení §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. prokázat existenci skutečností
vyvracejících správnost účetnictví vedeného daňovým subjektem a nebyly tak zjištěny
co nejúplněji skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňových povinností.
Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. „kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.“ Jak plyne
z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 - 48), kasační stížností směřující jen proti
důvodům rozhodnutí je třeba rozumět stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění
rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí.
V projednávané věci je ze shora provedené rekapitulace patrno, že stěžovatel brojí
toliko proti důvodům rozhodnutí soudu a nikoliv proti jeho výroku, když tvrdí, že citovaná
správní rozhodnutí měla být shledána neplatnými pro absenci základních zákonných
náležitostí. Přitom z obsahu žalob, podaných stěžovatelem dne 28. 12. 2001 ke Krajskému
soudu v Ústí nad Labem, je patrno, že stěžovatel uplatnil jako žalobní body jak zmíněnou
absenci zákonných náležitostí dodatečných platebních výměrů, tak také chybné posouzení
předávání kolekce vzorků zboží (bižuterie), když předáním těchto vzorků údajně nedochází ke
změně vlastnického práva. V petitu uvedených žalob stěžovatel navrhl citovaná správní
rozhodnutí zrušit.
Protože v dané věci krajský soud podaným žalobám vyhověl a napadená správní
rozhodnutí zrušil (byť jen pro vady řízení a nikoliv pro tvrzenou protizákonnost) a věci vrátil
žalovanému k dalšímu řízení, je nutno konstatovat, že za této procesní situace musí být
kasační stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, neboť brojí toliko proti důvodům rozhodnutí
soudu ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že na uvedené skutečnosti nic nemění
ani případná úvaha, že krajský soud mohl - jiným typem výroku - i bez návrhu vyslovit
nicotnost citovaných správních rozhodnutí (§76 odst. 2 s. ř. s.), pokud by shledal důvodným
žalobní bod týkající se údajné absence zákonných náležitostí dodatečných platebních výměrů.
Ze samotné povahy kasační stížnosti, představující mimořádný opravný prostředek a řídící
se zásadou subsidiarity totiž plyne, že je přípustná pouze tehdy, pokud stěžovatel již nemá
žádnou jinou reálnou procesní dispozici k ochraně svých práv. Tato podmínka však nemůže
být naplněna tehdy, když krajský soud podané žalobě vyhověl, správní rozhodnutí zrušil
a stěžovatel v důsledku tohoto rozhodnutí bude moci svá práva řádně uplatňovat v průběhu
správního (příp. následně i soudního) řízení.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d), §
104 odst. 2 a §120 s. ř. s.].
Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí návrhu žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. 2. 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu