ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.26.2005:67
sp. zn. 2 Afs 26/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce R. M.,
zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství Brno, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004,
č. j. 29 Ca 404/2002 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2002, č. j.: FŘ-110-6826/2001-0107/PH, jímž bylo
zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Zlín ze dne
28. 6. 2001, č. j. 142740/01/303912/2629 doměřujícímu na dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období r. 1998 částku 749 721 Kč.
Krajský soud žalobní námitku nesprávného nezahrnutí faktur od dodavatele L. s. r. o.
do výdajů posoudil tak, že žalobce v rozporu s povinností vyplývající z §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) neprokázal, že se jednalo o
výdaje ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neprokázal, že práce
spočívající v opravách nákladních vulkanizačních forem byly provedeny. Formálně vystavené
doklady nebyly podloženy dalšími zjištěními o provedení oprav ani provedenými výslechy
svědků. Žalobní námitku porušení procesních předpisů soud označil za nedostatečně
konkrétní a žalobu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., spočívající v nesprávném právním posouzení důkazní povinnosti ve vztahu
k §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a k §31 odst. 9 daňového řádu. Podle jeho názoru
správce daně, žalovaný i soud překročili zákonné meze a ukládají mu více povinností
než stanoví zákon. Svou zákonnou důkazní povinnost totiž splnil dostatečně, neboť tvrzené
výdaje prokázal fakturami. V takovém případě přechází důkazní povinnost na správce daně
a je jeho věcí prokázat, že daňový doklad není dokladem o uskutečněném výdaji. Stěžovatel
poukazuje na výpověď svědka H. dokládající, že opravy byly zajišťovány více subdodavateli,
na výpověď svědka C., že veškeré práce neprováděla Z. J., a na výpověď svědka Z. o tom, že
opravy byly firmou L. s. r. o. skutečně zprostředkovány. V řízení navrhl důkaz znaleckým
posudkem o tom, že bylo provedeno více oprav než provedla Z. J.. Nad rámec povinností
rozumně ukládaných stěžovateli byl požadavek správce daně, aby stěžovatel prokázal, kteří ze
subdodavatelů společnosti L. s. r. o. a jakým způsobem zajišťovali práce. Opravy zajistila
firma L. s. r. o. a není rozhodné, kdo je ve skutečnosti provedl, mohli to být i dodavatelé
pracující bez dokladů, tzv. načerno. S těmito osobami ovšem stěžovatel nebyl ve styku
právním ani faktickém a nedostatek jejich ztotožnění mu nemůže být přičítán k tíži.
Je vyloučeno, aby daňový subjekt podle §31 odst. 9 daňového řádu prokazoval něco, o čem
nic neví a co ani nemohl ovlivnit. Takový požadavek jde nad rámec zákona. Dále poukazuje
na pochybení soudu, který odmítl věcně řešit námitky porušení ust. §2 odst. 1, 3 a §31
odst. 2, 8 daňového řádu pro údajný nedostatek konkretizace v žalobě. Tyto námitky byly
konkretizovány celým obsahem žaloby – konkrétně se jednalo o poukaz na nesprávné
hodnocení důkazů, ukládání důkazních povinností nad rámec zákona, nezjištění skutečného
stavu věci – to vše ústící v nesprávný závěr o neuznání výdajů. Žalovaný porušil základní
zásady řízení, jak jsou stanoveny v §2 daňového řádu, nezjistil skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daňové povinnosti a nevyvrátil správnost účetnictví žalobce - to vše
žaloba obsahovala a soud se s tím nevypořádal. Z těchto důvodů stěžova tel navrhuje zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že oprávněně vyloučil
z daňově uznatelných výdajů částku 2 110 850 Kč dle faktur č. 9/98-11/98, 13/98-22/98,
24/98-27/98 vystavených L. s. r. o. za opravy vulkanizačních forem a segmentů. Podstata
kasační stížnosti spočívá v polemice o unesení důkazního břemene, důkazní nouze stěžovatele
je ovšem jednoznačná. Daňový subjekt neunesl svou důkazní povinnost, kterou nelze přenášet
na správce daně. Žalovaný se ztotožňuje i se závěry krajského soudu ohledně porušení
procesních předpisů; tvrzení stěžovatele považuje za účelové a neopodstatněné. Z těchto
důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Přitom rozhodující jsou pouze kasační důvody uplatněné v zákonné lhůtě. Kasační
stížnost lze podle §106 odst. 2 s. ř. s. podat do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Pouze
v případě, že kasační stížnost nemá všechny náležitosti při jejím podání, musí být doplněny
ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění
podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené
a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů
prodloužit. V daném případě byl stěžovatel vyzván usnesením ze dne 1. 6. 2005 k odstranění
vady spočívající v nedoložení právního zastoupení, v důsledku sdělení právního zástupce
ze dne 23. 5. 2005, že mu stěžovatel vypověděl plnou moc. Tato vada byla odstraněna
předložením plné moci novému právnímu zástupci dne 21. 7. 2005. Stěžovatel nebyl vyzván
k jinému doplnění kasační stížnosti a není rozhodné, že on sám dne 21. 7. 2005 požádal
Nejvyšší správní soud o prodloužení lhůty k doplnění náležitostí kasační stížnosti s tím,
že neobsahovala náležitost spočívající v uvedení dne doručení rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud na žádost reagoval sdělením, že není třeba tuto vadu odstraňovat,
neboť nebrání projednání kasační stížnosti a rozhodné datum je zjistitelné pouhým
nahlédnutím do soudního spisu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 11. 5. 2004,
č. j. 3 Azs 85/2004 - 49 uvedl, že neobsahuje-li kasační stížnost údaj o dni doručení
rozhodnutí krajského soudu žalobci (§106 odst. 1 s. ř. s.), není to bez dalšího důvodem
pro odmítnutí kasační stížnosti, neboť den doručení napadeného rozhodnutí žalobci
je soudům znám z úřední činnosti. V rozsudku ze dne 30. 6. 2005, č. j. 7 Azs 76/2005 - 52
pak Nejvyšší správní soud uvedl, že nebyl-li stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační
stížnosti podle §106 odst. 3 s. ř. s., je možné rozšířit kasační stížnost na výroky dosud
nenapadené a rozšířit její důvody podle §106 odst. 2 s. ř. s. pouze ve lhůtě stanovené
pro podání kasační stížnosti, tedy do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Podal-li tedy
stěžovatel dne 14. 11. 2005 Nejvyššímu správnímu soudu obsáhlé doplnění kasační stížnosti,
nejedná se o odstranění vad kasační stížnosti v zákonné lhůtě a jde o nepřípustné rozšíření
důvodů kasační stížnosti, k němuž soud při posouzení důvodnosti kasační stížnosti
nepřihlížel.
Stěžovatel výslovně namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Dále namítá nedostatek důvodů rozhodnutí
krajského soudu spočívající v opomenutí věcného posouzení žalobou vznesených procesních
námitek – zde se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., přičemž není rozhodné, že stěžovatel tuto námitku sám v souladu se zákonem
nepodřadil správnému ustanovení.
Nesprávnost právního posouzení spatřuje stěžovatel v tom, že v rozporu s ust. §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů nebyly zahrnuty částky vyplacené na základě faktur
vystavených L. s. r. o. do oprávněných výdajů a v tom, že jemu uložená důkazní povinnost
přesahovala meze ust. §31 odst. 9 daňového řádu.
K námitce nesprávného právního posouzení ze správního spisu vyplývá, že Finanční
úřad Zlín zahájil u stěžovatele (dále též daňový subjekt) dne 31. 8. 1999 daňovou kontrolu
zaměřenou mj. i na daň z příjmů fyzických osob ve zdaňovacím období r. 1996, 1997, 1998.
Výzvou z téhož dne jej podle §31 odst. 9 daňového řádu vyzval k prokázání, že k výdajům
za opravy nákladních vulkanizačních forem existují smlouvy, a dále jaké konkrétní práce
či další dodávky od firem H. v. o. s. P., K. spol. s. r. o. L., Z. a L. s. r. o. S. T., U. H. byly
provedeny při opravách nákladních vulkanizačních forem a gumárenských vozíků a jak byla
zajištěna doprava, a to podle fakturovaných položek uvedených ve výčtu dokladů, částek a
dat. Stěžovatel ke zdaňovacímu období r. 1998 předložil přehled oprav prováděných L. s. r. o.
s vysvětlením pracovního postupu, souhrnný přehled oprav traktorových zadních a těžkých
nákladních forem a smlouvu o dílo uzavřenou dne 12. 6. 1998 s L. s. r. o. jako se
zhotovitelem oprav lisovacích forem. Při ústním jednání dne 1. 12. 2000 sdělil, že opravy pro
něho v r. 1998 prováděla firma L., konkrétně p. Z.. Ve zprávě o kontrole
č. j. 129653/01/303934/0265 projednané s daňovým subjektem dne 8. 6. 2001 je k fakturám
č. 9/98-11/98, 13/98-22/98, 24/98-27/98 vystavených L. s. r. o. za opravy vulkanizačních
forem a segmentů konstatováno zjištění, že fakturované opravy byly provedeny firmou
Zbrojovka Jablůnka a. s., opravené formy a segmenty pak byly fakturovány odběrateli
B. C. (někde uváděno B. C.) s. r. o. O.. Z místního šetření u L. s. r. o. a z výpovědi P. Z.
ze dne 3. 5. 2001 vyplynulo, že v této firmě opravy nebyly prováděny a podle jeho tvrzení je
prováděla firma A. spol. s r. o. P., v níž jednal s p. A. (přitom bylo zjištěno, že ten uvedenou
firmu v r. 1998 prodal a poté se stala nekontaktní). Proto předmětné faktury vystavené firmou
L. s. r. o. byly z výdajů vyloučeny. Ke zjištěním obsaženým ve zprávě o kontrole jsou ve
spise založeny zprávy dožádaných finančních úřadů a doklady:
-protokol sepsaný FÚ Uherské Hradiště dne 3. 2. 1999 s daňovým subjektem P. Z.,
jednatelem společnosti L. s. r. o. a účetní R. V.. P. Z. uvedl, že objednával opotřebené formy
od firmy A. spol. s. r. o. P. podle zájmu odběratelů, tato firma také prováděla opravy,
provedení oprav fakturovala firmě L. s. r. o., ale ve skutečnosti byly dodány odběratelům. Při
dalším výslechu dne 25. 2. 1999 doplnil, že opravy neprováděl sám, neboť neměl
živnostenské oprávnění ke kovoobráběčství. R. M. patřil k jeho odběratelům,
-protokol sepsaný FÚ Uherské Hradiště ze dne 16. 12. 1999 – zde uvedl P. Z., že formy
k opravě přebíral bez předávacích dokladů, vše bylo domlouváno ústně včetně ceny, formy
předával p. A. z A. pol. s r. o. a platil mu za provedenou práci v hotovosti z příruční pokladny,
aniž ovšem existoval nějaký doklad o vložení peněz do pokladny (za r. 1998 – 1 445 000 Kč),
tyto peníze získal z půjček. Faktury zaplacené firmě A. spol. s r. o. se nepodařilo dožádáním u
příslušného správce daně ověřit, neboť se jí nepodařilo kontaktovat, došlo k jejímu prodeji a
nový majitel je neznámého pobytu,
- protokol sepsaný FÚ Zlín dne 3. 5. 2001 o výslechu P. Z., kdy uvedl, že opravy traktorových
a nákladních forem byly prováděny firmou A. spol. s r. o. On sám formy přivezen é p. M.
z firmy B. C.posoudil a firma A.. si je odvezla k povedení opravy, p. M. nevěděl, že opravy
pro něho provádí jiná firma,
-zpráva o kontrole daně z příjmů právnických osob provedené FÚ Uherské Hradiště
u daňového subjektu L. s. r. o. (č. j. 123104/99/336931/0326 ze dne 12.5.2000) – v ní je
uvedeno, že v r. 1998 vyúčtoval R. M. opravy, které nebyly ve skutečnosti provedeny,
-úřední záznam ze dne 12. 1. 2001 o místním šetření v provozovně L. s. r. o. ve S.
se zjištěním, že není technicky ani personáln ě vybavena k zajištění oprav takového druhu
a množství.
Na základě kontroly vydal správce daně dodatečný platební výměr doměřující
daňovému subjektu na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 1998 částku
749 721 Kč.
V odvolání stěžovatel namítl, že na výzvu správce daně dostatečně doložil vše, co bylo
žádáno, všechny jím provedené platby byly u dodavatelů i odběratelů řádně zaúčtovány.
Popsal způsob zprostředkování oprav pro firmu B. C. s. r. o. a podíl dodavatelů na opravách,
s tím, že správce daně přiřazení oprav k dokladům provedl nesprávně a šetření
v provozovnách bylo provedeno neodborně, správce daně nezmínil další šetření při němž bylo
provádění oprav doloženo. Z. J. prováděla jen část prací, a pokud by ostatní neprováděl L.,
není jasné, kým byly provedeny.
V odvolacím řízení správce daně provedl dne 27. 2. 2002 další výslech P. Z. a dne
17. 4. 2002 vyzval daňový subjekt k prokázání provedení oprav pro firmu B. C. s. r. o.
s doložením průvodními listy oprav a rozpisem spotřebovaného materiálu na jednotlivé
zakázky, k prokázání reklamačního řízení, k doložení faktur včetně dodacích listů či jiné
evidence o předávání forem, segmentů od firmy L. s. r. o., Z. J. a. s. ve vztahu k fakturám
vystaveným jím společnosti B. C. s. r. o. Dále bylo vyžádáno předložení knihy pohledávek
a závazků a peněžního deníku.
Daňový subjekt k výzvě sdělil, že doklady předložil a byly ověřitelné u jeho
dodavatelů i subdodavatelů a tudíž jsou na něm požadovány doklady nad rámec zákonné
povinnosti. Žádná ze smluvních stran nepožadovala vedení nějaké evidence fo rem ani
materiálu, tu měl B. C. podle forem, opravy byly ovšem prováděny i na jednotlivých
segmentech forem. Doložil čestné prohláše ní P. Z. ze dne 14. 12. 2000 o provedení sporných
oprav v r. 1998 rozbor opravy jedné z forem, na níž se podílela jak Z. J., tak i L..
Správce daně dále doplnil řízení
takto:
-dne 2. 5. 2002 byl sepsán protokol s daňovým subjektem B. C. s. r. o., kde jeho zástupci
uvedli, že T. a R. M. pro ně prováděli opravy forem, evidence provedených prací již
neexistuje,
-do spisu byly založeny kopie faktur vystavených Z. J. a. s. R. M. a T. M. za opravy forem,
kopie faktur vystavených L. s. r. o. R. M., kopie faktur vystavených R. M. firmě B. C. s. r. o.,
-dne 9. 7. 2002 byl proveden výslech svědka R. V., který měl pronajaty v r. 1997-1999
prostory a areálu B. S., kde pracoval mj. pan Z.; svědek uvedl, že tam byly nějaké formy, nic
bližšího si nepamatuje,
-dále spis obsahuje osmistránkový přehled zpracovaný správcem daně porovnávající faktury
vystavené R. M. B. C. s. r. o. s fakturami od Z. J. a L. s. r. o., které měl R. M. těmto firmám
uhradit za provedení oprav. Údaje vycházejí z rozpisu typů opravovaných forem a ústí
v přehled nesouladů v množství i typech forem a v označení oprav účtovaný ch oběma
dodavatelskými firmami.
Žalovaný shora označeným rozhodnutím odvolání daňového subjektu zamítl.
V důvodech shrnul výsledky kontroly i dalšího šetření tak, že bylo prokázáno provádění oprav
firmou Z. J. a. s., ovšem současně i duplici tní vykázání oprav firmou L. s. r. o. Žalovaný
přitom vycházel z porovnání faktur vystavených daňovým subjektem pro B. C. s. r. o.,
z přehledu předloženého daňovým subjektem a faktur vystavených dodavateli oprav.
V rozhodnutí je konkrétně rozebráno několik případů nesr ovnalostí a poukázáno i na zjištění
učiněná v případě daňové kontroly prováděné u T. M.. U tvrzeného dodavatele oprav firmy
L. s. r. o. bylo zjištěno, že tyto opravy fakticky neprováděla a zabývala se jen přefakturací
mezi odběratelem a poddodavatelem, kterého měla platit v hotovosti, a u něhož se provedení
oprav rovněž neprokázalo. Žalovaný shrnul, že daňový subjekt nesplnil povinnost prokázat
svá tvrzení ohledně sporných výdajů.
Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení důvodnosti kasační stížnosti
z ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů v rozhodném znění, podle něhož výdaje (náklady)
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně
odečtou ve výši prokázané poplatníkem. Odečíst výdaje je možné jen za prokázání zákonem
předpokládaných podmínek; důkazní břemeno nese daňový subjekt. Podle §31 odst. 1
daňového řádu provádí dokazování správce daně a podle odst. 2 téhož ustanovení dbá, aby
skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. To však
neznamená, že daňové řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací. Naopak prioritní je povinnost
daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván (§31 odst. 9 daňového řádu).
Správce daně prokazuje pouze skutečnosti uvedené v §31 odst. 8 daňového řádu, v daném
případě správce daně žádnou ze zde uvedených skutečností nemusel prokazovat, nebyl k tomu
důvod. Ve vztahu k řádně zaúčtovaným fakturám, doloženým smlouvou o dílo, vyzval
v souladu s ust. §31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt k prokázání, že uvedené práce
byly skutečně provedeny. Vzhledem k tomu, že o takovém tvrzení daňového subjektu vznikla
oprávněná pochybnost, specifikoval, jakým způsobem má být doloženo provedení prací - tedy
vyžádal sdělení, kdo konkrétně práce prováděl, tak aby tvrzené skutečnosti byly ověřitelné.
Samotná skutečnost, že mezi stěžovatelem a firmou L. s. r. o. byla uzavřena smlouva a byly
vystaveny faktury, není dokladem toho, že bylo poskytnuto na základě smlouvy plnění, a to
v rozsahu odpovídajícím fakturovaným částkám. Předpokladem uplatnění výdaje je jeho
reálný podklad, tedy především, že ze smlouvy bylo skutečně plněno, že úhrada byla
poskytnuta za provedené práce a konečně že se jednalo o výdaje vynaložené na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Správce daně porovnáním dokladů daňovým
subjektem předložených zjistil nesrovnalosti a duplicitu vykazování oprav, které měly být
provedeny Z. J. a. s. a L. s. r. o., přičemž o provedení oprav ve Zbrojovce bylo prokázáno
dostatečným způsobem. Pochybnost správce daně o tvrzení daňového subjektu skutečně měla
reálný důvod a bylo povinností daňového subjektu tvrzení o provedení oprav zaplacených
firmě L. s. r. o. věrohodně doložit. Takový požadavek je zcela v mezích důkazní povinnosti
daňového subjektu a správce daně svým požadavkem meze ust. §31 odst. 9 daňového řádu
nepřekročil. Stěžovatel ovšem svým povinnostem nedostál, důkazní břemeno neunesl.
Nakonec stěžovatel poukazuje na nesprávné hodnocení jeho procesních žalobních
námitek soudem. Podle jeho názoru tyto námitky dostatečně specifikoval celým obsahem
žaloby.
Ze soudního spisu je zřejmé, že žaloba podaná stěžovatelem směřovala proti
nesprávnému posouzení výdajů fakturovaných firmou L. s. r. o. a s poukazem na výpovědi
svědků vyústila v přesvědčení, že existence výdajů i jejich oprávněnosti byla prokázána.
Stěžovatel v žalobě také odkázal na své odvolání podané proti rozhodnutí žalovaného s tím,
že pokud by žalovaný řádně hodnotil důkazy, měl dojít k závěru, že výdaje byly účelné.
V závěru žaloby je uvedeno, že žalobce spatřuje porušení zákona v porušení ustanovení §2
odst. 1, §2 odst. 3 a §31 odst. 2 a 8 daňového řádu a ve skutečnosti, že v průběhu řízení byla
porušena jeho práva daňového subjektu, jak podrobně rozvedl ve svém odvolání.
Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že jde o námitky nekonkrétní, poukázal
na rozsáhlou problematiku upravenou v ust. §2 odst. 1 a 3 daňového řádu a vyjmenoval
zásady zde upravené s tím, že žalobce nekonkretizoval, v čem konkrétně, a která z nich měla
být porušena, a ve vztahu k povinnosti hodnocení důkazů, že rovněž žaloba neobsahovala
konkrétní výtky. Soud uvedl, že veškeré právní a skutkové výtky je nutno v žalobě soustředit
srozumitelným způsobem a nelze tak činit odkazem na obsah odvolání. Stejně posoudil
krajský soud i výtky směřující k ust. §31 odst. 2 a 8 daňového řádu.
S tímto posouzením krajského soudu je třeba souhlasit. Předně je třeba přisvědčit
názoru, že skutkové a právní výhrady proti žalovanému rozhodnutí musí být soustředěny
v žalobě. V době podání žaloby tak ukládalo ust. §249 odst. 2 občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2002 a ve vztahu k možnosti žalobního odkazu na odvolání lze
poukázat i na ustálenou judikaturu: např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
25. 8. 1997 sp. zn. 6 A 40/96 stojí, že požadavek rozsahu napadení rozhodnutí správního
orgánu ve správní žalobě není splněn pouhým odkazem na námitky uplatňované ve spr ávním
řízení odvolacím, již proto, že tyto námitky směřovaly proti jinému ro zhodnutí (I. stupně),
než které je předmětem přezkoumání soudem; v rozsudku téhož soudu ze dne 17. 2. 1995,
č. j. 6 A 15/94 - 39 pak stojí, že žaloba, která odkazuje na důvody opravného prostředku,
který žalobce podal v řízení před správním orgánem, nevyhovuje požadavkům ust. §49
odst. 2 o. s. ř.; žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti naříkaného rozhodnutí
explicitně v žalobě uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly rozhodnutí správního orgánu.
Stejné požadavky na konkretizaci žalobních bodů má i současná právní úprava
náležitostí žaloby [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud tedy nebyl povinen vyhledat
v odvolání stěžovatele důvody, které by obstály i ja ko důvody žalobní. Jeho přezkumná
povinnost byla vymezena konkrétně vznesenými žalobními námitkami a lze mu přisvědčit
i v tom, že ve vztahu k označeným procesním ustanovením žaloba dostatečně konkrétní
nebyla. Z obsahu žaloby by bylo možno dovodit pouze, že žalobce brojí proti způsobu
hodnocení důkazů žalovaným ve vztahu k závěru o prokázání výdajů, s tím se krajský soud
vypořádal tak, že důkazy shrnul se shodným závěrem jako žalovaný. Rozsudek krajského
soudu proto nelze za dané situace označit ani za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ani
za jinak vadný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele
důvodnými, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty,
jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu