ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.8.2005
sp. zn. 2 Afs 8/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. k.,
zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Čápem, se sídlem Zámek Dobříš 1, Dobříš, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 11 Ca 15/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba
jeho procesního předchůdce v dané věci, N. s p. P. (dále též „příjemce dotace“) se sídlem
P. I/84, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen „žalovaný“) ze dne
9. 12. 2003, č. j. 11330/03 - 170, kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí
Finančního úřadu v Příbrami ze dne 6. 5. 2002, č. j. 35313/02/063980/3918 (č. 26/02), tak, že
částka odvodu do státního rozpočtu z titulu neoprávněného použití prostředků státního
rozpočtu byla snížena z 24 999 489 Kč na 6 181 630 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
nesprávné posouzení právní otázky Městským soudem v Praze; vady v řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, neměla oporu ve spisech; a konečně
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatel předně tvrdí, že městský soud pochybil, když žalobu zamítl přesto,
že žalovaný v napadeném rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor soudu vyjádřený
v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 11 Ca 64/2003,
kterým soud zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel souhlasí s odůvodněním tohoto staršího rozsudku, zejména s právním názorem,
že vlastní prostředky příjemce dotace nelze pouze proto, že byly použity k podílovému
financování investiční akce příjemce dotace, považovat za zadržené či neoprávněně použité
prostředky ze státního rozpočtu ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech
hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice
(pozn. soudu: tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2001 zrušen zákonem č. 218/2000 Sb.).
Žalovaný dle stěžovatele nerespektoval závazný právní názor soudu také v tom,
že v rozporu s tímto právním názorem neučinil ve svém novém rozhodnutí jednoznačný
závěr, zda považuje vlastní prostředky příjemce dotace za prostředky státního rozpočtu,
a tento svůj závěr dostatečně neodůvodnil. Tento rozsudek také zavázal žalovaného
k odůvodnění toho, nakolik je porušením Smlouvy o poskytnutí finančních prostředků
ze státního rozpočtu uzavřené dne 18. 8. 2000 mezi příjemcem dotace a Ministerstvem financí
(dále též „Smlouva“) vyčerpání vlastních finančních prostředků příjemce dotace
se zpožděním 12, resp. 43 dnů. Ani ve svém novém rozhodnutí však žalovaný nezdůvodnil,
v čem spatřuje porušení rozpočtových pravidel, a učinil to až ve svém vyjádření k žalobě.
To je dle stěžovatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003,
sp. zn. 1 A 629/2002, jenž byl publikován ve Sb. NSS pod č. 73/2003 (pozn. soudu: správně
73/2004), kde je řečeno, že správní orgán vázaný právním názorem soudu musí své nové
rozhodnutí řádně odůvodnit, nestačí, učiní-li to až v žalobě. Městský soud si byl této
judikatury vědom, ovšem nerespektoval ji a značně extenzivním výkladem nahrazoval
procesní povinnosti žalovaného a fakticky odůvodnil jeho rozhodnutí. Sám městský soud
v rozsudku shledal odůvodnění rozhodnutí žalovaného nedostatečným, vypořádal se však
s touto vadou poukazem na nepřípustnost žaloby směřující jen do důvodů rozhodnutí
dle §68 písm. d) s. ř. s. Tento závěr je však dle stěžovatele chybný a protiřečící uvedené
judikatuře zdejšího soudu, když nedostatek odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
je jedním z důvodů pro jeho zrušení.
Stěžovatel setrvává na svém názoru, že porušit rozpočtovou kázeň a nést důsledky
podle §30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. lze pouze ve vztahu k prostředkům státního
rozpočtu, nikoli k vlastním zdrojům příjemce dotace. Je také stále přesvědčen, že neporušil
rozpočtovou kázeň, neboť ani v předmětném zákoně ani ve Smlouvě není zakotvena
povinnost použít vlastní prostředky nezbytně v příslušném rozpočtovém roce, či dokonce
před tím, než budou použity prostředky státního rozpočtu.
V tom, že městský soud dospěl k opačnému závěru, pak spatřuje nesprávné posouzení
právní otázky. Za vadu řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. považuje výše uvedené
nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného. Nepřezkoumatelnost konečně
shledává jednak v částečné nesrozumitelnosti rozsudku, když třetí věta odstavce na straně
6 není zřejmě dokončena; a dále v samotném faktu zamítnutí žaloby proti rozhodnutí
vydanému v rozporu s §78 odst. 5 s. ř. s.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a dále žádá, aby byl
jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že Smlouva ve svém článku V. obsahuje v bodě 10
závazek příjemce dodržet i systém financování investiční akce uvedený v části III.,
v jejímž řádku 8041 je upraven závazek proinvestovat z vlastních zdrojů v roce 2000
minimálně 6 787 tisíc Kč. Tím, že tato podmínka nebyla dodržena, došlo ze strany příjemce
dotace k porušení rozpočtové kázně, jejímž důsledkem je dle §30 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb.
odvod do státního rozpočtu. Těmto důsledkům sice nepodléhají vlastní prostředky příjemce
dotace, podléhá jim však při porušení dané Smlouvy dotace poskytnutá ze státního rozpočtu.
Z kontextu jeho rozhodnutí pak podle žalovaného vyplývá, že bylo příjemci dotace uloženo
vrácení prostředků státního rozpočtu, tedy poskytnuté dotace, a nikoli vlastních prostředků
příjemce dotace. Vyplývá z něj i to, v čem byla Smlouva porušena. Z těchto důvodů žalovaný
s poukazem na argumentaci městského soudu v napadeném rozsudku navrhuje, aby byla
kasační stížnost odmítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu především zjistil,
že dne 6. 5. 2002 vydal Finanční úřad v Příbrami výše uvedené rozhodnutí č. 26/02, kterým
uložil příjemci dotace povinnost odvést do státního rozpočtu neoprávněně zadržené
prostředky státního rozpočtu ve výši 24 999 489 Kč. Tato povinnost byla předepsána
na základě kontroly čerpání dotace poskytnuté v roce 2000 Ministerstvem financí a v roce
2001 poskytnuté Ministerstvem zdravotnictví na akci Nemocnice Příbram – dostavba
stravovacího pavilonu. Tato kontrola byla provedena ve dnech 23. 4. a 25. 4. 2002. Na jejím
základě finanční úřad zjistil, že ačkoli mělo být na tuto akci v roce 2000 podle Smlouvy
uzavřené dne 18. 8. 2000 mezi příjemcem dotace a Ministerstvem financí vynaloženo celkem
31 787 000 Kč, uhradil příjemce dotace faktury pouze v úhrnné výši 25 604 859 Kč.
Na úhradu těchto faktur přitom byly použity prostředky státního rozpočtu v celé poskytnuté
výši, oproti tomu z vlastních zdrojů nebylo proinvestováno 6 787 000 Kč, ale pouze
605 370 Kč. Tím došlo k porušení závazného ukazatele uvedeného v řádku 8041 Smlouvy,
a proto uložil finanční úřad příjemci dotace podle §30 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb.
a s použitím §78 zák. č. 218/2000 Sb. vrátit neoprávněně zadržené prostředky ve výši celé
poskytnuté dotace plus penále ve výši 0,1 % denně.
Proti tomuto rozhodnutí podala Nemocnice s poliklinikami Příbram jako příjemce
dotace odvolání. V něm uvedla, že je sice pravdou, že vlastní zdroje proinvestovala pouze
ve výši 605 370 Kč, zbylou částku 6 181 630 Kč ovšem zaplatila po dohodě s dodavatelem
dostavby stravovacího pavilonu 12, resp. 43 dnů po uplynutí rozpočtového roku 2000.
K tomuto kroku se příjemce dotace rozhodl proto, že vzhledem k pohledávce převyšující
13 milionů Kč vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně potřeboval vlastní zdroje využít
k zajištění svého běžného provozu. Dále příjemce dotace uvedl, že ani v zákoně
č. 576/1990 Sb. ani ve Smlouvě není stanoveno, že by bylo jeho povinností použít vlastní
prostředky nezbytně v příslušném roce nebo ještě předtím, než budou použity prostředky
státního rozpočtu. Smlouva v tomto směru není podle příjemce dotace dostatečně určitým
údajem, když ve svém řádku 8041 pouze uvádí „vlastní zdroje investora celkem, závazný
ukazatel minimální v roce 2000 – 6 787 000 Kč“. Z toho podle příjemce dotace nevyplývá,
že měly být vlastní zdroje v této výši v roce 2000 proinvestovány.
O tomto odvolání rozhodl žalovaný svým rozhodnutím ze dne 18. 12. 2002,
č. j. 11161/02 - 170 tak, že nahradil částku 24 999 489 Kč částkou 6 181 630 Kč,
když konstatoval, že příjemce dotace nedodržel svůj závazek ze Smlouvy použít v roce 2000
vlastní zdroje v dané výši. Dále zde žalovaný určil, že vlastní prostředky jsou spolu
s prostředky státního rozpočtu součástí systému financování akce, a proto se i na ně vztahuje
zákon č. 576/1990 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal příjemce dotace žalobu k městskému soudu, jíž soud
vyhověl svým rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 11 Ca 64/2003, a napadené rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 12. 2002 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když shledal
u napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ta spočívala v tom,
že z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, co je třeba chápat pod žalovaným používaným
termínem „vlastní prostředky“ za situace, kdy je příjemce dotace rozpočtovou organizací.
Pokud jimi měly být prostředky, které příjemce dotace nečerpal ze státního rozpočtu,
konstatoval městský soud, že takové prostředky nelze považovat za zadržené či neoprávněně
použité prostředky státního rozpočtu pouze proto, že se jednalo o podílové financování
investiční akce příjemce dotace. Městský soud proto uložil žalovanému, aby v dalším řízení
učinil jednoznačný závěr o tom, zda vlastní prostředky příjemce dotace považuje
za prostředky státního rozpočtu, a tento závěr náležitě odůvodnil. Pokud by žalovaný dospěl
k závěru, že o prostředky státního rozpočtu nejde, musel by se dostatečně vypořádat s úvahou,
nakolik je porušením Smlouvy fakt, že příjemce dotace vyčerpal vlastní finanční prostředky
se zpožděním 12, respektive 43 dnů. Nedůvodnou naopak městský soud shledal žalobní
námitku příjemce dotace ohledně výkladu označení osoby investora.
Žalovaný v reakci na tento rozsudek vydal výše označené rozhodnutí ze dne
9. 12. 2003, jehož výrokem shodně snížil částku odvodu uloženou finančním úřadem
na 6 181 630 Kč. V odůvodnění přihlédl k citovanému rozsudku městského soudu
a konstatoval, že k odvodu neměla být příjemci dotace uložena celá čerpaná částka dotace
ze státního rozpočtu, ale pouze částka dotace ve výši nepoužitých vlastních zdrojů,
tedy 6 181 630 Kč. Žalovaný odvodil ze závazných ukazatelů Smlouvy a dále z bodu 5
Podmínek čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, že příjemce dotace měl
primárně využít vlastní zdroje, a to ve stanovené minimální výši. Když tak neučinil, zkrátil
státní rozpočet o částku 6 181 630 Kč tím, že tuto částku z vlastních zdrojů proinvestoval,
jak vyplývá z úhrady faktur 12, resp. 43 dnů po uplynutí rozpočtového roku 2000, až v roce
2001. Ekvivalentní částku ze státního rozpočtu však vyčerpal již v roce 2000, jako kdyby
dodržel termín proinvestování vlastních prostředků v plné výši 6 787 000 Kč. Z toho žalovaný
dovodil, že částku právě v této výši čerpal příjemce dotace v rozporu se smluvními
podmínkami, k jejichž dodržování se zavázal.
Proti tomuto novému rozhodnutí žalovaného podal příjemce dotace žalobu opřenou
o důvody obdobné důvodům použitým následně v kasační stížnosti. Zejména zde příjemce
trval na tom, že porušit rozpočtovou kázeň ve smyslu §30 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb.
lze pouze ve vztahu k prostředkům státního rozpočtu. Napadenému správnímu rozhodnutí
vytkl, že v něm žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený v prvním rozsudku
městského soudu, když v něm jednoznačně neuvedl, zda považuje finanční prostředky žalobce
za prostředky rozpočtové a proč je porušením Smlouvy, když příjemce žalobce vyčerpal
vlastní finanční prostředky se zpožděním 12, resp. 43 dnů. Trval tedy na tom, že nebylo
jeho povinností použít vlastní prostředky nezbytně v příslušném rozpočtovém roce, nebo snad
dokonce ještě před tím, než použil prostředky státního rozpočtu. Žalovaný ve svém vyjádření
zopakoval argumentaci svého napadeného rozhodnutí, zejména uvedl, že dotace mohla být
svému příjemci poskytnuta pouze v případě dodržení stanovených termínů, parametrů
a dalších podmínek, včetně podmínky proinvestování vlastních zdrojů investora v daném roce
2000. V případě neproinvestování byly poskytnuté prostředky státního rozpočtu
čerpány neoprávněně, jednalo se tedy o porušení rozpočtové kázně ve smyslu
§30 zák. č. 576/1990 Sb. a takto neoprávněně čerpané prostředky bylo nutno odvést
do státního rozpočtu.
Tuto žalobu městský soud zamítl svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2004 napadeným nyní
posuzovanou kasační stížností. Zde městský soud shledal, že příjemce dotace opravdu porušil
předmětnou Smlouvu, v jejímž bodě 10 se zavázal dodržet stanovené termíny, parametry,
investiční záměr, systém financování investiční akce a podmínky čerpání prostředků
ze státního rozpočtu, přičemž její porušení bylo možno považovat za porušení rozpočtové
kázně podle §30 zák. č. 576/1990 Sb., který je aplikován na základě přechodného ustanovení
§77 odst. 1 zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Porušení Smlouvy přitom
vyplývá z toho, že se v jejím bodě 5 zavázal využívat v maximální míře vlastní prostředky
a v části III. řádek 8041 byly do souhrnu investičních potřeb akce smluvně zahrnuty vlastní
zdroje příjemce dotace v minimální výši 6 787 000 Kč. Přitom k tomu, aby nedošlo
k porušení rozpočtové kázně podle Smlouvy, bylo podle městského soudu potřeba, aby byla
podmínka proinvestování finančních prostředků splněna jak u finančních prostředků
z poskytnuté dotace, tak u vlastních finančních prostředků příjemce dotace. Městský soud sice
zjistil, že se žalovaný nevypořádal s jedním z úkolů obsažených v jeho předchozím rozsudku,
z kontextu odůvodnění bodu I jeho rozhodnutí však bylo zřejmé, že jde o vrácení části dotace
ze státního rozpočtu, a nikoli o vrácení vlastních prostředků příjemce dotace. Žalovaný
tak napravil své pochybení, jež bylo důvodem původního zrušení jeho předešlého rozhodnutí.
Městský soud tedy neshledal, že by žalovaný nerespektoval jeho předchozí rozsudek,
v němž mu bylo uloženo, v kterých bodech má své rozhodnutí řádně odůvodnit. Námitku
příjemce dotace ohledně úplnosti odůvodnění sice shledal částečně důvodnou, nicméně
při úvaze o tom, zda rozhodnutí zrušit a vrátit žalovanému, byl veden jednak nepřípustností
žaloby směřující jen do důvodů rozhodnutí vyplývající z §68 písm. d) s. ř. s. a jednak tím,
že z kontextu stručného až kusého odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného bylo přeci
jen zjevné, že v daném případě spočívalo porušení Smlouvy v tom, že v roce 2000 nebyly
vyčerpány ve Smlouvou stanovené výši zároveň finanční prostředky ze státního rozpočtu
a vlastní prostředky příjemce dotace. Proto městský soud shledal, že tato kusost odůvodnění
neměla vliv na věcnou správnost rozhodnutí žalovaného, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal příjemce dotace kasační stížnost, kterou ovšem Nejvyšší
správní soud odmítl svým usnesením ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 2 Afs 148/2004,
pro předčasnost. Ta spočívala v tom, že byl rozsudek městského soudu doručen JUDr. Petru
Čápovi jako právnímu zástupci příjemce dotace, který ale ke dni 30. 6. 2004 rozhodnutím
Středočeského kraje zanikl a veškerá jeho práva přešla na Středočeský kraj.
Právě Středočeskému kraji měl být rozsudek městského soudu správně doručen.
Tak se posléze stalo a Středočeský kraj podal jako právní nástupce příjemce dotace
nyní posuzovanou kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zaměřil na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nesrozumitelnost, neboť pokud by byla shledána, bylo by již z logiky kasačního
přezkumu bezpředmětné posuzovat důvody rozsudku, když by tyto důvody nebyly
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti zjevné. Stěžovateli lze v tomto bodě
sice přisvědčit, že jím kritizovaná věta tohoto rozsudku na straně 6 je neúplná, když obsahuje
určitá skutková tvrzení, ovšem neuvádí, co z nich vyplývá, jakkoli její stavba začínající
spojením „Vzhledem k tomu“ takový konec naznačuje. V takovém pochybení je nicméně
třeba vidět jistou formulační neobratnost městského soudu, a nikoli důvod pro shledání
nepřezkoumatelnosti celého rozsudku, zvláště když z kontextu odstavce vyplývá, že městský
soud chtěl svým skutkovým konstatováním ukázat, z čeho žalovaný dovodil porušení
předmětné Smlouvy. Stěžovatel shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
i v samotném faktu, že byla jeho žaloba zamítnuta. Takovou námitkou ovšem odkazuje
již k přezkumu tohoto rozsudku pohledem ostatních stížnostních námitek.
Stěžovatel brojí kasační stížností proti tomu, že v řízení před městským soudem
nebylo řádně posouzeno jednak to, že se ve skutečnosti nedopustil tvrzeného porušení
rozpočtové kázně, pro něž mu byl uložen odvod do státního rozpočtu, a jednak to, že žalovaný
ve svém novém rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor městského soudu obsažený
v jeho rozsudku ze dne 2. 9. 2003, tedy své rozhodnutí zejména řádně nezdůvodnil. Je proto
třeba komplexně posoudit, zda žalovaný a městský soud správně zodpověděli právní otázku,
zda jednání příjemce dotace, jako stěžovatelova procesního předchůdce, zakládalo důvod
pro uložení odvodu do státního rozpočtu ve stanovené výši. Přitom u žalovaného je třeba
zejména zjistit, zda při hledání této odpovědi dostál povinnostem uloženým mu předtím
v závazném právním názoru městského soudu.
Tento právní názor měl povahu algoritmu, jímž městský soud uložil žalovanému,
jaká zjištění má provést a odůvodnit, a to podle toho, jaká předchozí zjištění učinil. Tento
úkol uložený žalovanému se tak rozpadá do dvou kroků. V prvém měl žalovaný zjistit
a odůvodnit, zda vlastní prostředky příjemce dotace považuje za prostředky státního rozpočtu.
Z bodu 1) odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že příjemce dotace vyčerpal
z prostředků státního rozpočtu v roce 2000 mimo jiné i částku 6 181 630 Kč,
přestože nedodržel ve vztahu k právě takové částce termín proinvestování vlastních
prostředků. Z takového odůvodnění je zjevné, že žalovaný odlišil prostředky státního rozpočtu
a vlastní prostředky příjemce. Dostál tak tomuto prvému úkolu v tom, že tuto skutečnost
zjistil a že je z jeho rozhodnutí patrná. Nedostál mu však v tom, že tento fakt řádně
neodůvodnil a bral jej nikoli jako závěr svého uvažování, ale jako předpoklad. Takový postup
je na straně jedné pochopitelný, neboť tvrzení, že vlastní prostředky příjemce dotace nejsou
totožné s prostředky státního rozpočtu, se svou povahou blíží axiomu. Na druhé straně,
přes tuto zjevnost měl žalovaný ve svém rozhodnutí provést i zdůvodnění požadované
městským soudem, byť toto jeho pochybení relativizuje právě axiomatická povaha tvrzení
samotného i fakt, že toto tvrzení je uvedeno a zdůvodněno již v samotném prvém rozsudku
městského soudu, konkrétně ve třetím odstavci jeho strany čtyři. Tento prvý argumentační
krok žalovaného měl ostatně být především nakročením ke kroku dalšímu.
V tomto dalším kroku měl žalovaný určit a odůvodnit, nakolik bylo jednání příjemce
dotace porušením Smlouvy a určit, v čem toto porušení spatřuje. Úkolem Nejvyššího
správního soudu oproti tomu je zjistit, zda toto opravdu určil a odůvodnil, a dále, zda se jedná
o zjištění správné a souladné s aplikovaným zákonem. Na prvou z těchto otázek je třeba
odpovědět kladně. Žalovaný v bodu 1) odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ze Smlouvy
vyplývá, že příjemce dotace měl v roce 2000 proinvestovat z vlastních zdrojů 6 787 tis. Kč.
Přitom primární využití právě těchto zdrojů plyne z Podmínek čerpání finančních prostředků
ze státního rozpočtu, zejména z bodu 5. Dále v tomto odůvodnění tvrdí, že příjemce dotace
pochybil, když proinvestoval nejprve celou částku poskytnutou ze státního rozpočtu,
a to i přesto, že v daném roce 2000 nestihl proinvestovat vlastní prostředky v té výši,
v níž se k tomuto proinvestování v roce 2000 Smlouvou zavázal. Proto byla částka
6 181 630 Kč čerpána ze státního rozpočtu v rozporu se smluvními podmínkami.
Pokud u odůvodnění odpovědi na prvou otázku zadanou městským soudem vytkl
zdejší soud žalovanému, že své odůvodnění provedl stručně a de facto nedostatečně;
pak odpověď na otázku druhou shledává pouze stručnou, avšak dostatečnou a souladnou
s obsahem správního spisu. Z něj, konkrétně z předmětné Smlouvy, totiž vskutku vyplývají
ty skutečnosti, které žalovaný ke svému rozhodování použil. V části III. této Smlouvy je tak
v řádce 8041 uvedeno, že investor, tedy příjemce dotace, měl investovat minimálně
6 787 tis. Kč. Z umístění této částky v druhém sloupci zprava přitom vyplývá, že tyto zdroje
měly být proinvestovány v roce 2000. Příjemce dotace tak opravdu měl tyto prostředky
proinvestovat již v roce 2000. Dále se příjemce dotace zavázal v bodě 5 Podmínek čerpání
finančních prostředků ze státního rozpočtu využívat v maximální míře vlastní prostředky,
prostředky státního rozpočtu naopak s maximální hospodárností. Příjemce dotace
tak pochybil, respektive jednal v rozporu s tímto ujednáním, když proinvestoval nejprve
prostředky ze státního rozpočtu a až následně prostředky vlastní. Za situace, kdy se zároveň
v bodě 10 těchto podmínek zavázal dodržovat stanovené termíny, parametry, investiční
záměr, systém financování investiční akce a podmínky čerpání prostředků ze státního
rozpočtu a v tomtéž bodě dal podpisem svého statutárního zástupce souhlas s tím,
že nedodržení této Smlouvy bude považováno v závislosti na stanovisku poskytovatele
prostředků ze státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně dle §30 zákona
č. 576/1990 Sb., nemůže účinně namítat, že rozpočtovou kázeň neporušil.
Nejvyšší správní soud po prozkoumání předmětné situace v jejím celku
i podrobnostech zjistil, že se jednalo o takové porušení rozpočtové kázně, které bylo
marginální svým rozsahem, nemělo prakticky žádný dopad na státní rozpočet a materiálně
neohrozilo využití poskytnuté dotace na stanovený účel. Toto pochybení dokonce nelze ani
označit za nehospodárnost ve vztahu k hospodaření s prostředky poskytnutými ze státního
rozpočtu a příjemce dotace toto porušení rozpočtové kázně patrně ani sám nezavinil,
pokud je pravdivé jeho tvrzení o tom, že k němu byl donucen tísní vyvolanou platebním
zpožděním na straně Všeobecné zdravotní pojišťovny. Přes všechno výše řečené a přesto,
že si je zdejší soud vědom důsledků, které rozhodnutí finančního úřadu a následně žalovaného
způsobilo, je nutno připomenout, že statutární zástupce příjemce dotace takto striktní
odpovědnost za potenciální porušení rozpočtové kázně akceptoval.
Bylo tedy namístě aplikovat §30 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb., který stanoví,
že neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních
fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši
státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Není přitom správným
právní názor stěžovatele, že žalovaný a následně městský soud chybně vztáhli porušení
rozpočtové kázně na vlastní prostředky příjemce dotace. I v tomto bodě je argumentační
postup žalovaného zjevný, byť stručný. Příjemci dotace totiž nebylo uloženo, aby do státního
rozpočtu odvedl své vlastní prostředky v předmětné výši. Bylo mu ovšem uloženo, aby právě
v této výši vrátil finanční prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu, které použil i přesto,
že v daném roce nepoužil přednostně své vlastní prostředky. Nejedná se přitom pouze
o formální rozdíl, stejně jako se nejedná o zaměnitelné částky. Pokud by totiž tyto částky byly
zaměnitelné, bylo by stejně tak možno při pohledu na zúčtování předmětného investičního
projektu tvrdit, že příjemce dotace v roce 2000 sice proinvestoval celou částku vlastních
prostředků, k jejímuž proinvestování se zavázal, částku 6 181 630 Kč poskytnutou ze státního
rozpočtu ovšem použil v daném roce k řešení svých (byť patrně nezaviněných) potíží
s platební bilancí. I pohledem tohoto argumentu ad absurdum je tak zdejšímu soudu zjevné,
že tyto částky zaměnitelné nejsou a že pokud příjemce dotace čerpal částku 6 181 630 Kč
v roce 2000 z prostředků státního rozpočtu, aniž by předtím v daném roce proinvestoval
své vlastní prostředky, které tímto způsobem (byť krátkodobě a z pochopitelných důvodů)
vlastně chránil a protěžoval na úkor prostředků státního rozpočtu, rozpočtovou kázeň porušil.
Lze tak uzavřít, že příjemce dotace se dopustil marginálního a patrně nezaviněného
pochybení při postupu čerpání prostředků státního rozpočtu, díky němuž na něj bylo po právu
vztaženo ustanovení §30 odst. 1 zák. č. 576/1990 Sb. Stejně tak i žalovaný se dopustil
pochybení, když v reakci na první rozsudek městského soudu vydal rozhodnutí, které sice
ve svém celku zodpovědělo na všechny otázky, na něž podle městského soudu zodpovědět
mělo, učinilo tak nicméně způsobem až příliš stručným, kusým a v odpovědi na prvou
z položených otázek dokonce nedostatečným a nasvědčujícím, že žalovaný nevěnoval tomuto
rozhodnutí tu pozornost, kterou mu měl věnovat jednak z titulu výkonu dobré správy a jednak
s ohledem na výši částky, jejíž odvedení do státního rozpočtu bylo příjemci dotace uloženo,
a na evidentní zásadnost této částky pro příjemce dotace jako zařízení podstatným způsobem
sloužící zájmům společnosti. Chyba příjemce dotace neměla patrně negativní dopad na státní
rozpočet, už proto, že v proinvestování všech prostředků došlo ke zpoždění pouze v řádu dnů
až desítek dnů. Stejně tak ovšem chyba žalovaného neměla dopad na hmotná práva příjemce
dotace, respektive stěžovatele. Nízká kvalita odůvodnění jeho rozhodnutí totiž v daném
případě nezpůsobuje zpochybnění jeho výroku, když je z tohoto rozhodnutí a jeho kontextu
zjevné, a to i příjemci dotace, v čem měla spočívat jeho rozpočtová nekázeň, na základě
jakých důkazů ji finanční úřad a žalovaný shledali a jaké z ní vyvodili důsledky. Městský
soud tak v daném případě nemohl konstatovat, že se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, a námitky příjemce dotace musel správně podřadit ustanovení
§68 písm. d) s. ř. s. a nemohl na nich založit zrušení nového napadeného rozhodnutí.
Za situace, kdy bylo jasné, že po případném zrušení rozhodnutí žalovaného, jež by sloužilo
jako sankce za výše uvedené nedostatky jeho rozhodnutí, by tento nutně vydal znovu
rozhodnutí s identickým výrokem, postupoval městský soud zcela správně, posoudil-li věc
materiálně a po shledání nezpochybnitelné věcné správnosti rozhodnutí žalovaného
žalobu zamítl. Přitom mohl právem konstatovat, že nové rozhodnutí žalovaného
bylo již vydáno v souladu s jeho právním názorem, neboť z něj - a nikoli až z vyjádření
k žalobě - a z jeho kontextu byly zjistitelné odpovědi na ty otázky, jež měly být žalovaným
zodpovězeny.
Skutečnost, že na příjemce dotace dopadla povinnost zaplatit předmětnou částku,
určité tvrdosti při poskytování prostředků ze státního rozpočtu. Ta byla v daném případě dána
jak Smlouvou a jejími součástmi, tak zejména zněním zákona č. 576/1990 Sb.
Jeho posuzování ovšem musí vycházet jednak z vědomí, že stát má plné právo stanovit
podmínky, za nichž poskytuje prostředky ze svého rozpočtu, relativně tvrdě a přísně, a jednak
ze zásady, podle níž je i tvrdý zákon zákonem. V dané situaci pak tím nástrojem,
kterým zákon sankcionuje zde prokázané porušení rozpočtové kázně, je právě a pouze uložení
odvodu neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků státního rozpočtu republiky zpět
do státního rozpočtu. Odstranění či zmenšení této tvrdosti, která je vůči příjemci dotace
v daném případě evidentní, ovšem neleží ani na žalovaném či finančním úřadu, kteří v dané
věci mohli v určování věcných práv a povinností příjemce dotace postupovat jedině v rámci
zákona. Jediným použitelným nástrojem k jejímu odstranění je postup podle §30 odst. 7
zákona č. 576/1990 Sb., podle jehož prvé věty může Ministerstvo financí z důvodů zamezení
tvrdosti povolit úlevy z odstavce 1, jenž byl v daném případě aplikován. Posuzování využití
či nevyužití této možnosti ovšem nebylo úkolem městského soudu, jenž měl posuzovat pouze
zákonnost, a nikoli přiměřenost rozhodování žalovaného, a to pohledem možných zásahů
do práv příjemce dotace. Tím méně pak může takovéto hledisko brát v úvahu zdejší soud,
jehož úkolem bylo především posoudit v mezích bodů kasační stížnosti zákonnost
rozhodování městského soudu a jemuž pohledem stížnostních bodů nezbývá, než předmětnou
kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by městský soud nesprávně posoudil
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. právní otázku; že by došlo k vadám v řízení
spočívajícím v tom, že by skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, neměla oporu
ve spisech ve smyslu písm. b) téhož ustanovení; či konečně k nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí podle jeho písmene d).
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Finančnímu ředitelství v Praze náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu