ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.98.2004
sp. zn. 2 Afs 98/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
Ing. J. K., CSc., zastoupeného JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem Kořenského
7, Praha 5, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28,
Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10. 3. 2004, sp. zn. 38 Ca 661/2001,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jeho žalobu napadající
rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu („žalovaný“) ze dne 24. 10. 2001,
č. j. FŘ-8317/13/01. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost o povolení obnovy řízení
ve věci rozhodnutí žalovaného o odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty
za leden 1996 ze dne 7. 4. 1997, č. j. FŘ-1817/3/97.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje - byť nikoliv výslovně - důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Stěžovatel tvrdí,
že po vydání předmětného platebního výměru proti němu podal odvolání a tak vyčerpal
řádné opravné prostředky ve správním řízení. Žaloba proto neměla být městským soudem
shledána nepřípustnou.
Stěžovatel dále uvádí, že pokud Nejvyšší správní soud dospěje k závěru, že nebyla
dodržena lhůta k podání žádosti o obnovu řízení, žádá soud o podání návrhu Ústavnímu soudu
na zrušení ustanovení §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
a to z důvodů rozporu s čl. 90, 95 odst. 1 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že se stěžovatel neodvolal
proti rozhodnutí žalovaného č. j. FŘ-8317/13/01, kterým byla zamítnuta žádost o povolení
obnovy řízení. Napadené usnesení městského soudu je proto zákonné. Žalovaný nesouhlasí
ani s názorem, že ustanovení §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. je protiústavní,
jelikož potřeba lhůt pro definitivní ukončení řízení je neoddiskutovatelná, přičemž předmětné
lhůty nelze ani považovat za nepřiměřeně krátké.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního a správního spisu
především konstatuje, že Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu shora označeným rozhodnutím
ze dne 24. 10. 2001 zamítlo žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení, podanou
dne 25. 7. 2001. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že rozhodnutím o odvolání
ze dne 7. 4. 1997 potvrdil odvolací orgán rozhodnutí správce daně, který vyloučil z nároku
na odpočet daně za leden 1996 fakturu od firmy N. S. G., s. r. o., která se týkala marketingové
studie „Distribuce ropných produktů na českém trhu a jejich charakteristiky“. Stěžovatel totiž
neprokázal, že tato studie byla skutečně dodána a že účetní doklad je proto i daňovým
dokladem. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel nesplnil podmínku zakotvenou v ustanovení
§54 odst 3 zákona č. 337/1992 Sb., a to, že žádost musí být podána nejpozději před
uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. V daném případě je
rozhodným datem ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. den doručení
rozhodnutí o odvolání č. j. FŘ-1817/3/97, tzn. 9. 4. 1997, a tříletá lhůta tak uplynula dne
31. 12. 2000. V poučení o opravných prostředcích žalovaný výslovně uvedl, že proti tomuto
rozhodnutí se lze samostatně odvolat ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení.
Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d), §68 písm. a) s. ř. s., protože shledal, že stěžovatel
proti citovanému rozhodnutí žalovaného nepodal opravný prostředek, ačkoliv mu to zákon
umožňuje a byl o tom řádně poučen. Přitom soud zdůraznil, že platební výměr na daň
z přidané hodnoty za leden 1996 nabyl právní moci dne 9. 4. 1997. Řízení o povolení obnovy
řízení představuje samostatné řízení o mimořádném opravném prostředku a nejedná se v něm
o vyměření daně, nýbrž toliko o posouzení, zda jsou dány zákonné podmínky pro povolení
obnovy či nikoliv.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že podle ustanovení §5 s. ř. s. se lze ve správním soudnictví
domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li
je zvláštní zákon, pokud nestanoví tento nebo zvláštní zákon jinak. Soudní řád správní
tak důsledně zavádí tradiční žalobní řízení, kdy soudní ochrana nastupuje teprve poté,
kdy jsou vyčerpány možnosti nápravy nezákonného nebo vadného rozhodnutí prostředky
správního řízení. Nevyčerpání řádných opravných prostředků žalobcem je za podmínek
stanovených v §68 písm. a) s. ř. s. důvodem nepřípustnosti žaloby a takovou žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu soud odmítne podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby
k soudu je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu
a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení
musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve svojí procesní
dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany.
Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek
ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející
se uvnitř veřejné správy.
V projednávané věci byla podána žaloba proti rozhodnutí žalovaného, kterým byla
zamítnuta žádost o povolení obnovy řízení. Proti tomuto rozhodnutí je možno se odvolat
(§55 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.), o čemž byl stěžovatel řádně poučen. Stěžovatel
však této procesní možnosti nevyužil a odvolání nepodal, což ostatně netvrdí ani v kasační
stížnosti.
Pokud stěžovatel namítá, že podal odvolání proti shora citovanému platebnímu
výměru, čímž „vyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem“,
odkazuje Nejvyšší správní soud pro stručnost na správný právní názor městského soudu,
že vyměřovací řízení a řízení o povolení obnovy představují dvě procesně samostatná řízení,
takže vyčerpáním opravných prostředků v jednom z nich nemůže dojít k současné konzumaci
opravných prostředků v řízení druhém. Takovýto názor je zjevně neudržitelný.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.), protože stěžovatel skutečně podal žalobu za procesní situace,
kdy nevyčerpal řádný opravný prostředek (tzn. odvolání) v řízení před správním orgánem,
který připouští ustanovení §55 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.
Pokud stěžovatel argumentuje ústavně právní rovinou této problematiky a žádá,
aby Nejvyšší správní soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení
§54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., nemůže této žádosti Nejvyšší správní soud vyhovět
již z toho důvodu, že pro tento postup nejsou splněny podmínky vymezené v čl. 95 odst. 2
Ústavy ČR. Podle tohoto článku totiž je možno předložit věc Ústavnímu soudu pouze tehdy,
pakliže soud dojde k závěru, že „zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu
s ústavním pořádkem“. Jedná se tedy o případ tzv. konkrétní kontroly norem, kdy základní
podmínkou postupu podle tohoto článku je nutná aplikace protiústavního ustanovení zákona.
Situace v projednávané věci je však zjevně odlišná, protože Nejvyšší správní soud za dané
procesní situace citované ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. vůbec neaplikuje,
jelikož stěžovatel nevyčerpal prostředky k ochraně svých práv a soudu tak není dán
žádný prostor pro posouzení včasnosti podání žádosti o povolení obnovy řízení,
případně přiměřenosti zákonné lhůty pro podání této žádosti.
Proto Nejvyšší správní soud nemůže podat návrh k Ústavnímu soudu podle
čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, jak žádá stěžovatel.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu