ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.17.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyň a) Y. H.
a b) H. V., zastoupené JUDr. Jaroslavem Peštou, advokátem se sídlem Blanická 25, Praha 2,
proti žalovanému Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, se sídlem Mariánské nám. 2,
Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. 11. 2004, č. j. 9 Ca 31/2004 - 46,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, č. j. 9 Ca 31/2004 - 46,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jejich žalobu
proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby („žalovaný“) ze dne 10. 4. 2003,
č. j. MHMP-147837/2002/VYS/Ví/HE. Citovaným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 8, odboru výstavby ze dne 17. 9. 2002, č. j. OV/2002/2947/Bá,
kterým bylo vydáno stavební povolení na veřejně prospěšnou stavbu „II. etapa skládky
T. - Ď.“, a to tak, že stavební povolení se vydává a mění se objekty, které stavba obsahuje
a stanovené podmínky pro provedení stavby.
Důvodem odmítnutí žaloby městským soudem byla její opožděnost ve smyslu
ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“).
Žalobou napadené rozhodnutí žalovaného totiž bylo stěžovatelkám doručeno prostřednictvím
jejich právního zástupce dne 17. 4. 2003, takže dvouměsíční lhůta k podání žaloby začala
běžet od tohoto dne. Žaloba proti tomuto rozhodnutí však byla doručena Obvodnímu soudu
pro Prahu 8 (tzn. soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení) až dne 7. 7. 2003,
tedy opožděně. K městskému soudu jako soudu věcně a místně příslušnému ve správním
soudnictví pak byla žaloba v důsledku pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 8 podána sice včas, tj. do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení
řízení, to však nic nemění na skutečnosti opožděnosti žaloby, jelikož aby v této věci byla
žaloba podána včas, musela by být zachována i lhůta uvedená v ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b), e) s. ř. s.
Pochybení městského soudu stěžovatelky spatřují v tom, že soud nerespektoval
předchozí rozhodnutí soudu, kterým bylo stěžovatelkám přiznáno právo podat žalobu v řízení
podle s. ř. s. Městský soud tak odmítl žalobu s tím, že „nebyla dodržena lhůta v předchozích
řízeních“. Navíc z ustanovení §72 s. ř. s. vyplývají tři lhůty pro podání žaloby: dva měsíce
podle odst. 1, tři roky podle odst. 2 a jeden měsíc podle odst. 3. Stěžovatelky se domnívají,
že v jejich případě byla relevantní lhůta jednoho měsíce podle odst. 3 cit. ustanovení,
která byla zachována.
Stěžovatelky nesouhlasí ani se skutkovými závěry městského soudu,
jelikož předmětné rozhodnutí žalovaného nebylo doručeno do vlastních rukou a stěžovatelky
údajně seznaly, že se jedná o rozhodnutí konečné, teprve z potvrzení o nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí, které si na svoji žádost vyžádaly a které jim bylo doručeno
dne 26. 5. 2003. Žaloba podaná dne 7. 7. 2003 proto nebyla opožděná. Stěžovatelky
tak sice nepopírají, že k doručení rozhodnutí žalovaného došlo dne 17. 4. 2003, nicméně stalo
se tak vhozením do poštovní schránky a nikoliv řádně a v souladu se zákonem, tj. do vlastních
rukou. Dále stěžovatelky brojí proti průběhu a výsledku stavebního řízení a poukazují
na jednotlivé důkazy, které nebyly v jeho rámci patřičně vyhodnoceny. Stěžovatelky
zpochybňují rovněž záhlaví napadeného usnesení městského soudu, v němž je „za účastníka
řízení chybně označen subjekt bez právní subjektivity“, tzn. Magistrát hl. m. Prahy,
odbor výstavby a nikoliv Hlavní město Praha, Magistrát hl. m. Prahy, odbor výstavby.
Z těchto důvodů stěžovatelky navrhují napadené usnesení Městského soudu v Praze
zrušit a zároveň žádají, aby byl jejich kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že předmětné správní rozhodnutí
ze dne 10. 4. 2003 bylo doručováno vyhláškou vyvěšenou na úřední desce a dnem doručení
byl v souladu s ustanovením §26 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád) poslední den 15 - denní lhůty od vyvěšení, což bylo v daném případě 5. 5. 2003.
Žaloba podaná dne 7. 7. 2003 proto byla správně posouzena jako opožděná. K označení
žalovaného v záhlaví usnesení městského soudu žalovaný odkazuje na ustanovení
§33 odst. 2 s. ř. s.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Z hlediska skutkových okolností projednávané věci z obsahu správního a soudního
spisu plyne, že shora označené rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2003 nabylo právní moci
dne 5. 5. 2003, když bylo doručováno veřejnou vyhláškou, která byla na úřední desce
žalovaného vyvěšena dne 18. 4. 2003 a sňata dne 5. 5. 2003 (poznámka soudu: poslední den
této lhůty měl připadnout na den pracovního klidu, proto bylo tímto dnem až pondělí
5. 5. 2003).
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 30. 7. 2003, č. j. 22 C 210/2003, zastavil
řízení o žalobě stěžovatelek proti citovanému rozhodnutí žalovaného, neboť se jedná o věc,
k jejímuž projednání a rozhodnutí je příslušné správní a nikoliv civilní soudnictví
(§104b odst. 1 občanského soudního řádu). Toto usnesení potvrdil Městský soud v Praze
usnesením ze dne 28. 11. 2003, č. j. 35 Co 378/2003, s tím, že stěžovatelky mohou podat
předmětnou žalobu ve lhůtě jednoho měsíce u Městského soudu v Praze. To také stěžovatelky
žalobou ze dne 2. 2. 2004 učinily.
Tuto žalobu odmítl městský soud ze shora uvedených důvodů usnesením napadeným
nyní projednávanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Předně je nutno uvést, že za procesní situace, kdy kasační stížnost napadá rozhodnutí
městského soudu o odmítnutí návrhu (žaloby), omezuje se přezkum prováděný Nejvyšším
správním soudem na opodstatněnost naplnění důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Vadami správního řízení, s nimiž počítá kasační důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., se za tohoto stavu soud zabývat nemůže, jelikož důvod
podle písm. e) cit. ustanovení je nutno aplikovat přednostně a pokud by Nejvyšší správní soud
skutečně dospěl k závěru, že k odmítnutí žaloby došlo nezákonně (tzn. že tento kasační důvod
byl naplněn), musel by napadené rozhodnutí městského soudu zrušit a otevřít tím procesní
prostor tomuto soudu, aby se meritorně vypořádal s podanou žalobou. Ze stejného důvodu
se proto Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkami stěžovatelek uplatněnými
v projednávané kasační stížnosti a týkajícími se vad stavebního řízení, neboť takové
hodnocení mu za daného stavu nepřísluší. Řízení o kasační stížnosti je totiž založeno
na principu subsidiarity a kasační stížnost představuje mimořádný opravný prostředek
proti rozhodnutím krajských soudů, takže se v jejím rámci nelze zabývat skutkovými
a právními okolnostmi, jimiž se předtím z procesních důvodů nemohl vypořádat krajský soud.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že je vázán právním názorem svého rozšířeného
senátu (ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002 - 74), podle něhož „ustanovení §42 odst. 2
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), má být
vyloženo tak, že vyvěšení rozhodnutí s účinky doručení se děje jen u orgánu, který takové
rozhodnutí vydal.“ V daném případě je tedy nutno přisvědčit žalovanému v tom směru,
že k doručení předmětného rozhodnutí došlo v souladu s ustanoveními §61 odst. 4,
§69 zákona č. 50/1976 Sb. dne 5. 5. 2004, a to bez ohledu na oznámení tohoto rozhodnutí
na úředních deskách dotčených městských částí.
Pokud stěžovatelky uvádějí, že toto rozhodnutí obdržely prostřednictvím svého
právního zástupce procesně vadným způsobem (tzn. nikoliv doručením do vlastních rukou),
je nutno uvést na pravou míru, že tento způsob předání rozhodnutí měl význam
toliko informativní, nikoliv však právní ve smyslu doručování. Nelze proto souhlasit
ani s názorem městského soudu, že lhůta k podání správní žaloby začala běžet
již od 17. 4. 2003, tedy od okamžiku tohoto informativního předání rozhodnutí zástupci
stěžovatelek. Lze tak učinit dílčí závěr, že ke včasnému podání správní žaloby by došlo tehdy,
pokud by byla podána do dvou měsíců poté, kdy bylo stěžovatelkám rozhodnutí oznámeno
(§72 odst. 1 s. ř. s.), tzn. nejpozději do 5. 7. 2003 (§40 odst. 2 s. ř. s.). Jelikož však v daném
případě stěžovatelky svoji žalobu ze dne 4. 7. 2003 nezaslaly příslušnému správnímu soudu,
nýbrž - chybně - soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení (Obvodní soud pro Prahu
8), vztahuje se na tuto situaci zvláštní úprava obsažená v ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s.,
podle níž „v takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu
rozhodujícímu v občanském soudním řízení“. Tímto dnem bylo pondělí 7. 7. 2003.
Protože však podle ustanovení §40 odst. 3 s. ř. s. připadne-li poslední den lhůty na sobotu,
neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, a v tomto
případě posledním dnem lhůty byla sobota 5. 7. 2003 (která je současně i státním svátkem),
byla žaloba podána včas.
Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelek ohledně výkladu
ustanovení §72 s. ř. s., který nemůže obstát v konfrontaci s logickým výkladem tohoto
ustanovení provedeným městským soudem (a to především již z toho důvodu, že chybným
podáním správní žaloby u věcně nepříslušného soudu není možno následně „zhojit“
nedodržení zákonné lhůty pro její podání), je nutno dospět k závěru, že žaloba byla podána
včas, byť ze zcela jiných důvodů, než se domnívají stěžovatelky.
Konečně k tvrzené nesprávnosti záhlaví napadeného usnesení Nejvyšší správní soud
uvádí, že tato námitka svědčí o nepochopení rozlišení obecné způsobilosti k právním úkonům
a procesní způsobilosti správních úřadů v rámci výkonu svých kompetencí. Jakkoliv totiž není
sporu o tom, že správní orgán není obecným subjektem práva (na rozdíl od veřejnoprávní
korporace, kterou je obec, resp. město), má při výkonu svých vrchnostenských pravomocí
a v následném soudním přezkumu svých rozhodnutí procesní způsobilost, o čemž ostatně
svědčí i výslovná zákonná dikce obsažená v ustanovení §33 odst. 2 s. ř. s.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že napadené usnesení
je nezákonné ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná,
napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž je tento podle ustanovení
§110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. To v posuzovaném
případě znamená, že městský soud je povinen pokračovat v řízení o žalobě, jelikož byla
podána včas.
Za situace, kdy soud o kasační stížnosti rozhodoval bezprostředně poté, co ji obdržel
a co učinil nezbytné procesní úkony (vyjádření ohledně případné námitky podjatosti členů
rozhodujícího senátu), již samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu