ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.49.2004
sp. zn. 2 As 49/2004 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: o. S.,
zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Soudní 1, Svitavy, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích
ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 52 Ca 30/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
kterým soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje
(„žalovaný“) ze dne 9. 6. 2003, č. j. KrÚ 11254/2003 OF.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a namítá
tak nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že v daném případě měl být
na zvýšení místního poplatku aplikován institut přerušení lhůty ve smyslu ustanovení
§47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“)
a naopak nemohlo být použito ustanovení §12 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.
Podle čl. 9 vyhlášky obce o místních poplatcích se poplatek vybírá počínaje dnem,
kdy začalo užívání veřejného prostranství, do dne, kdy poplatník oznámil správci poplatku,
že užívání veřejného prostranství skončilo, zařízení bylo odstraněno a prostranství uvedeno
do původního stavu. Poplatková povinnost tak vznikla počátkem užívání. Podle čl. 13
odst. 1, 2 stejné vyhlášky je při placení v hotovosti poplatek splatný ihned, v ostatních
případech do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření poplatku. Z toho stěžovatel
dovozuje, že předmětný poplatek byl splatný teprve na základě platebního výměru vydaného
obecním úřadem a do doby jeho vydání poplatek nebyl splatný a poplatník se tak nemohl
ocitnout v prodlení. Bylo proto nemožné, aby v platebním výměru bylo zároveň rozhodnuto
o zvýšení poplatku pro jeho nezaplacení včas nebo ve správné výši. Proto se stěžovatel
domnívá, že ustanovení §12 zákona č. 565/1990 Sb. se vztahuje toliko na místní poplatky,
nikoliv na jejich zvýšení, což představuje sankci za prodlení. Citované zákonné ustanovení
hovoří o dlužných částkách, kterými však může být pouze místní poplatek, a zvýšení místního
poplatku nemůže být vykládáno jako „dlužná částka“. Na právo vymáhat zvýšení místního
poplatku se tedy nevztahuje ani prekluzivní lhůta dle ustanovení §12 cit. zákona a je nutno
postupovat dle ustanovení §47 odst. 1 daňového řádu.
V daném případě byl vyměřený místní poplatek uhrazen Č. T., a. s. s prodlením.
Stěžovateli vzniklo právo na zvýšení místního poplatku až následující den po splatnosti
výměru (24. 5. 1998) a teprve od konce roku 1998 proto začala běžet promlčecí lhůta pro
zvýšení místního poplatku dle ustanovení §47 daňového řádu. V této lhůtě vydal stěžovatel
platební výměr (10. 12. 2001), který sice byl zrušen, nicméně v důsledku přerušení běhu
promlčecí lhůty začala od konce roku 2001 běžet lhůta nová, takže platební výměr ze dne
21. 1. 2003 byl vydán ještě před jejím uplynutím.
Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního a správního spisu
především konstatuje, že platebním výměrem ze dne 21. 1. 2003, č. j. 01/01/2003, O. ú. S.
zvýšil poplatek za užívání veřejného prostranství, původně vyměřený poplatníkovi Č. T., a. s.
ve výši 3 618 160 Kč, o částku 1 600 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí obecní úřad uvedl, že
platebním výměrem ze dne 21. 4. 1998, č. j.01/04/98, byl jmenované společnosti vyměřen
poplatek, který byl splatný do 30 dnů ode dne doručení platebního výměru. K doručení došlo
22. 4. 1998, avšak poplatek byl uhrazen teprve 3. 8. 2001. Proto byl včas nezaplacený
poplatek zvýšen, což správní úřad označil s poukazem na ustanovení §11 zákona
č. 565/1990 Sb. za přiměřenou sankci.
Krajský úřad Pardubického kraje rozhodnutím ze dne 9. 6. 2003,
č. j. KrÚ 11254/2003 OF, shora citovaný platební výměr zrušil, když především uvedl,
že na promlčecí lhůtu lze aplikovat ustanovení §12 zákona č. 565/1990 Sb. Ke zvýšení
poplatku proto mohlo dojít nejpozději do konce roku 2000 bez ohledu na okamžik zaplacení
již dříve vyměřeného poplatku. Obdobnou lhůtu navíc stanoví daňový řád.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem zamítl
žalobu proti citovanému rozhodnutí krajského úřadu. Přitom vycházel ze skutečnosti,
že mezi daňovým řádem a zákonem o místních poplatcích existuje vztah obecného
a zvláštního předpisu, takže v projednávané věci je rozhodným ustanovení §12 zákona
č. 565/1990 Sb. Toto ustanovení upravuje vyčerpávajícím způsobem lhůtu pro vyměření
poplatku i pro jeho zvýšení a tato lhůta je prekluzivní, není dána možnost jejího přerušení
či prominutí a marným uplynutím této doby právo na místní poplatek včetně jeho zvýšení
zaniká. Možnost přerušení lhůty byla do ustanovení §12 zákona č. 565/1990 Sb. doplněna
až zákonem č. 229/2003 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2004. Soud dále uvedl, že citované
ustanovení se plně vztahovalo i na zvýšení poplatků jakožto sankčního opatření. Ze všech
těchto důvodů proto krajský soud uzavřel, že prekluzivní lhůta skončila dne 31. 12. 2000
a další tříletá lhůta začít běžet nemohla, neboť to zákon neumožňoval.
Spis dále obsahuje stanovisko Ministerstva vnitra – odboru pro místní správu, oddělení
koordinace a metodiky dozoru, které se ztotožnilo s právním názorem obsaženým
v napadeném rozsudku krajského soudu. V období od 1. 7. 1994 do 31. 12. 2003 totiž platila
zvláštní úprava vyměření místních poplatků (§12 zákona č. 565/1990 Sb.), takže nešlo
postupovat dle ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu. V předmětném období proto
po uplynutí tříleté lhůty počítané od konce kalendářního roku, ve kterém oznamovací
povinnost vznikla, nebylo možno poplatek vyměřit ani doměřit z důvodu prekluze.
Ministerstvo nesouhlasí ani s názorem, že ustanovení §12 zákona č. 565/1990 Sb. se vztahuje
pouze na místní poplatky a nikoliv na jejich zvýšení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace projednávané věci, mezi účastníky řízení
není sporu ohledně skutkových okolností případu, nýbrž toliko co do jeho právního
posouzení. Proto také stěžovatel uplatňuje kasační důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že podle ustanovení §11 zákona
č. 565/1990 Sb. (poznámka soudu: v tehdy platném znění) „nebudou-li poplatky zaplaceny
(odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem a může zvýšit
včas nezaplacené (neodvedené) poplatky až o 50 %.“
Podle ustanovení §12 stejného zákona „pokud poplatník nesplní svoji oznamovací
(poplatkovou) povinnost určenou obecně závaznou vyhláškou obce, lze dlužné částky vyměřit
do tří let od konce kalendářního roku, ve kterém oznamovací (poplatková) povinnost vznikla.
Pro ostatní promlčecí lhůty platí zvláštní předpisy.“
Podle ustanovení §13 tohoto zákona „o řízení ve věcech poplatků platí zvláštní
předpisy, pokud tento zákon nestanoví jinak.“
Podle čl. 9 vyhlášky O. S. ze dne 6. 2. 1998 „poplatek se vybírá počínaje
dnem, kdy začalo užívání veřejného prostranství do dne, kdy poplatník oznámil správci
poplatku, že užívání veřejného prostranství skončilo, zařízení bylo odstraněno a prostranství
uvedeno do původního stavu.“ Čl. 13 této vyhlášky dále stanoví, že při placení v hotovosti
je poplatek splatný ihned a v ostatních případech „je splatný do 15 dnů ode dne doručení
rozhodnutí o vyměření poplatku na účet správce poplatku.“
Z uvedeného je především patrno, že vztah mezi daňovým řádem a zákonem
o místních poplatcích je skutečně vztahem obecného a speciálního právního předpisu a zákon
o místních poplatcích by proto byl aplikován přednostně i tehdy, pokud by tuto aplikační
přednost výslovně nestanovil jeho citovaný §13. K subsidiárnímu použití daňového řádu
tedy mohlo dojít, pouze pokud by úprava obsažená v zákoně o místních poplatcích nebyla
úplná. Daňový řád však nelze aplikovat za situace, kdy je úprava v obou zákonech
konkurující. Rovněž nelze přijmout názor, že subsidiární aplikací jiného zákona
bez výslovného odkazu by bylo možno využívat právních institutů, ve svých důsledcích
nepříznivých pro poplatníka (in concreto: přerušení prekluzivní lhůty dle §47 odst. 2
daňového řádu). Tento výklad totiž odporuje obecnému právnímu principu in dubio pro mitius
a principu předvídatelnosti zákona. Poplatníku totiž nemůže být přičítána k tíži
nedostatečnost, nejasnost, nevhodnost či jiná nedokonalost právní úpravy.
Z tohoto hlediska nazíráno je z citovaných ustanovení zřejmé, že zákon
č. 565/1990 Sb. v tehdy platném znění nerozlišoval mezi vyměřením poplatku a mezi
jeho zvýšením a že neupravoval žádnou možnost přerušení či stavění promlčecí lhůty
(poznámka soudu: stalo se tak až novelizací provedenou zákonem č. 229/2003 Sb.,
kterou bylo ustanovení §12 doplněno o odst. 2: „Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon
směřující k vyměření nebo doměření poplatku, běží tříletá lhůta znovu od konce roku,
v němž byl poplatník nebo plátce o tomto úkonu písemně uvědoměn. Vyměřit a doměřit
poplatek lze nejpozději do 10 let od konce kalendářního roku, ve kterém poplatková povinnost
vznikla.“)
Pokud tedy k vydání platebního výměru došlo dne 21. 4. 1998 a v prodlení s placením
tohoto výměru se předmětná společnost ocitla již dne 24. 5. 1998, mohl stěžovatel
(resp. k tomu příslušný obecní úřad) vyměřit zvýšení poplatku do tří let od konce
kalendářního roku, ve kterém poplatková povinnost vznikla. To konkrétně znamená,
že předmětná prekluzivní lhůta skončila 31. 12. 2000 a platební výměr, vydaný dne
21. 1. 2003, tak byl vydán až po jejím marném uplynutí, tzn. opožděně. Nejvyšší správní soud
se v tomto směru ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, že pojmy „splatnost“
upravený v čl. 13 citované obecní vyhlášky a „vznik poplatkové povinnosti“ nejsou totožné.
O tom ostatně svědčí i tehdy platná dikce ustanovení §15 zákona č. 565/1990 Sb.
(od 1. 1. 2003 ustanovení §14 odst. 2). Jestliže totiž splatnost pojmově představuje časový
okamžik, ke kterému má technicky dojít k zaplacení poplatku; znamená poplatková povinnost
samotný závazek poplatníka uhradit předmětný poplatek (a to i zvýšený jakožto formu
sankce), přičemž časové momenty obou těchto pojmů se nutně nemusí vždy překrývat.
Stěžovatel se ostatně mýlí, když na jedné straně sám tvrdí, že dnem 24. 5. 1998 mu vzniklo
právo na zvýšení místního poplatku „a teprve od konce roku 1998 počala běžet promlčecí
lhůta pro zvýšení místního poplatku ve smyslu ustanovení §47 daňového řádu“ a na straně
druhé zastává názor, že platební výměr ze dne 10. 12. 2001 (poznámka soudu: později
zrušený) byl vydán ještě v této tříleté lhůtě a má proto za následek přerušení lhůty.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.), neboť v předchozím správním
ani soudním řízení neshledal nezákonnost ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Krajskému úřadu Pardubického kraje náklady řízení
nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
n předseda senátu