ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.213.2005
sp. zn. 2 Azs 213/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. S.,
zastoupeného JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem Oldřichova 273/13, 128 00
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha
7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 30. 11. 2004,
č. j. 48 Az 161/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Jana Konečného se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 6. 2004, č. j. OAM-1101/VL-10P17-2004. Rozhodnutím
správního orgánu mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a bylo vysloveno, že se na něj
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud posoudil uvedenou kauzu
v rozporu s platným právním řádem. Dále konstatuje, že při posuzování jeho žádosti o udělení
azylu nebyla správně zjištěna skutková podstata a tato vada řízení vedla k nesprávnému
rozhodnutí správního orgánu. Nesouhlasí také s hodnocením poměrů v jeho domovské zemi
uvedeným v rozhodnutí správního orgánu a posléze akceptovaným krajským soudem.
Je přesvědčen, že mu jako příslušníku menšiny v případě návratu do vlasti hrozí nebezpečí.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření sděluje, že se k předmětné kasační stížnosti, vzhledem
k jejímu obsahu, nebude vyjadřovat a odkazuje na správní spis.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 15. 3. 2004 a pohovor k tomuto návrhu s ním byl
proveden dne 26. 4. 2004. Jako důvod své žádosti o azyl uvedl, že je ruské národnosti a kvůli
tomu byl na Ukrajině diskriminován. Od roku 2001 pracoval v ochrance a jeho zaměstnavatel
mu dával horší práci. Naznačoval mu, že je to z důvodu jeho ruské národnosti. Jiné
zaměstnání by na Ukrajině nenašel. Jeho rodina měla existenční problémy. Proto se rozhodl
odjet za prací do České republiky. Bylo mu uděleno správní vyhoštění, a proto nyní žádá
o azyl. Během výše zmíněného pohovoru tyto své problémy dále konkretizoval. Uvedl,
že z Ukrajiny odjel kvůli existenčním problémům, které měly původ v tom, že jako příslušník
ruské menšiny na Ukrajině nemohl sehnat práci. Vzhledem ke své ruské národnosti měl
také problémy s institucemi. Jako příklad uvedl, že když policie prováděla kontrolu a zjistila,
že žadatel není Ukrajinec, prověřovali vše důkladněji. Tyto žadatelovy problémy začaly
již v devadesátých letech po rozpadu SSSR. S žádostí o pomoc se na Ukrajině nikam
neobracel, protože osoby, které ho napadly, neznal. Také měl problémy ve svém zaměstnání,
jelikož musel podávat hlášení v ukrajinštině, kterou neovládá.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. V odůvodnění
konstatoval, že ve správním řízení byl skutečný stav věci dostatečně zjištěn, když správní
orgán vycházel z výpovědi stěžovatele, ze zpráv o situaci v zemi původu a v podrobném
odůvodnění se vypořádal se všemi aspekty důvodů udělení azylu, a to i azylu humanitárního.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá, že žalovaný i krajský soud posoudili věc v rozporu s platným
právním řádem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a dále namítá, že ve správním řízení nebyla
správně zjištěna skutková podstata [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Řízení před
správním orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, za dodržení
zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad, které by mohly mít vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav,
zejména pak ze žádosti o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela
dostatečně zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Stěžovatel popsal
důvody, proč žádá o azyl, podrobně v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu. K těmto
důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména k okolnostem, za kterých opustil zemi původu,
a o jeho ekonomické a sociální situaci s ním pak správní orgán vedl dostatečně podrobný
pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky směřující k podstatě věci a umožňující mu jeho
žádost o azyl podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Rozhodnutí správního orgánu
je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž
vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá.
K námitce stěžovatele, že žalovaný a posléze i krajský soud nesprávně zhodnotili
poměry v jeho domovské zemi, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Zdejší soud posoudil
tvrzení stěžovatele pohledem dosavadní správní judikatury, zejména argumentací obsaženou
v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 7. 5. 1996, sp. zn. 6 A 571/94, kde bylo
řečeno: „Je známým jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského
vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů
právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů
při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa
nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být
nejrůznější negativní lidské vlastnosti, samo o sobě to však není ještě pronásledování
ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ani v případě masového
výskytu těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané,
podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně
potlačované.“
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že je cizinec pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Za pronásledování se pak dle §2 odst. 6 téhož zákona považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo
státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento
stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Ačkoliv ze zpráv, které měl žalovaný k dispozici při rozhodování a které jsou součástí
správního spisu, vyplývá, že se objevují tvrzení o tom že Rusové jsou na Ukrajině
diskriminováni, neexistují žádné důkazy o vážném etnickém napětí mezi těmito národnostmi.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nelze než souhlasit se stanoviskem žalovaného
i krajského soudu, že stěžovatel žádným způsobem nedoložil, že by jeho nezaměstnanost byla
způsobena diskriminací z důvodu národnosti. Jak vyplývá z listinných důkazů obsažených
ve správním spise, je ve stěžovatelově domovské zemi nezaměstnanost problémem masovým
a postihuje všechny národnosti v této zemi žijící. Stěžovatel neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti, které by svědčily o tom, že právě v jeho případě je tato nezaměstnanost
způsobena jeho ruskou národností. Fakt, že mu zaměstnavatel naznačoval, že mu dává, dle
stěžovatelova názoru, horší práci, nelze považovat za diskriminaci z důvodu národnosti
ve smyslu zákona o azylu. Další stěžovatelem uváděné potíže v každodenním životě
(jako příklad uvedl přísnější kontroly policií) nejsou, dle názoru Nejvyššího správního soudu,
takové intenzity, aby splňovaly předpoklady podle §2 odst. 6 zákona o azylu. V případě
Ukrajiny lze na základě zpráv obsažených ve správním spise konstatovat, že tamní veřejná
moc nepodporuje jakoukoli náboženskou či národnostní diskriminaci či pronásledování,
ostatně odpovídající práva jsou v této zemi i ústavně zakotvena a v zásadě i reálně
posuzována a zajištěna, byť na úrovni odpovídající tamním sociálním a ekonomickým
podmínkám. Pokud tak dochází vůči ruským obyvatelům k ústrkům, jež popsal stěžovatel,
nelze je klást za vinu veřejné moci, ale spíše obecné náladě ve společnosti. Žalovaný
se se svými problémy nesnažil obrátit na státní orgány své vlasti. Pouhá nedůvěra občana
ve státní instituce ohledně schopnosti jej ochránit, nepodložená dalšími konkrétními
tvrzeními, však není důvodem pro udělení azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37; www.nssoud.cz).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále namítal, že mu jako příslušníku menšiny
v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí. Tato námitka se ve světle informací
získaných ze správního spisu jeví jako účelová. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem
krajského soudu a žalovaného, že na cizince se nevztahuje překážka vycestování
dle §91 zákona o azylu. Z informací získaných v průběhu správního řízení, a to především
z výpovědí samotného stěžovatele, je naprosto zjevné, že mu v případě návratu na Ukrajinu
nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému se proto nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Advokátu stěžovatele, ustanovenému usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
23. 6. 2005, č. j. 48 Az 161/2004 - 39, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti, a sice 2x 1.000 Kč za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 2x 75 Kč podle
§13 odst. 3 AT. Celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu