ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.222.2005
sp. zn. 2 Azs 222/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. Ch., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 22. 12. 2004,
č. j. 36 Az 886/2003 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Radany Pekárkové se u r č u je částkou 2558,50 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 10. 2003, č. j. OAM-4358/VL-10-ZA04-2003. Tímto rozhodnutím
mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), žalovaný dále rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel namítá, ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
zák. č. 150/2002 Sb., v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázku týkající se interpretace a aplikace ustanovení §12 zákona o azylu.
Dle stěžovatelových slov musí být ustanovení §12 zákona o azylu interpretováno
v souvislosti s ustanovením §2 odst. 5 zákona o azylu. Stěžovatel uvádí, že z konstantní
judikatury vyplývá, že za pronásledování se pro účely zákona o azylu považuje ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství,
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Nositeli pronásledování tak nemusí být nutně přitom složky státní moci,
ale i soukromé osoby, skupiny osob, či nelegální struktury za podmínky, že jejich jednání
nese znaky pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu a vztah státní moci k jednání
těchto osob je výše popsaného charakteru. Závěr krajského soudu, podle něhož musí být
prokázáno, že původ obav subjektu usilujícího o poskytnutí ochrany formou azylu spočívá
prokazatelně v perzekuci ze strany státu, pak dle stěžovatele nekoresponduje se zákonnou
charakteristikou pojmu pronásledování a rovněž i s výkladem příslušných ustanovení
zákona o azylu vyjádřeným v současné i recentní judikatuře. Stěžovatel dále odkazuje
na čl. 65 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané
Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v roce 1992 (dále jen „Příručka“),
který uvádí, že: „ pronásledování se za normálních okolností týká kroků, které podnikají
úřady nějaké země. Může však vycházet také od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země. Tam, kde místní obyvatelstvo
páchá závažné diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány
za pronásledování, pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit
účinnou ochranu.“ Stěžovatel rovněž nepovažuje za správný názor krajského soudu,
že by ochrana formou azylu měla být poskytována pouze občanu prchajícímu ze své vlasti
před výše popsaným výkonem státní moci, jenž se sám stal obětí bezpráví. Stěžovatel
v této souvislosti odkazuje na čl. 43 Příručky, který uvádí: „To, co se stalo např. jeho
přátelům a příbuzným i dalším členům stejné rasové nebo společenské skupiny, může klidně
ukazovat, že jeho obavy v tom smyslu, že se dříve nebo později sám stane obětí
pronásledování, jsou opodstatněné. Relevantní jsou zákony země původu a zejména
jejich způsob aplikace.“ Stěžovatel dále konstatuje, že důvody, které uvedl v průběhu
správního řízení, jsou podřaditelné pod skutkovou podstatu §12 zákona o azylu,
resp. minimálně představují důvody pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti také namítá, že žalovaný porušil zákon
v ustanovení týkajících se vedení řízení před správním orgánem, konkrétně ust. §3 odst. 3
správního řádu, neboť se jeho žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě; ust. §3 odst. 4
téhož zákona, protože nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak,
aby posílil jeho důvěru ve správnost svého rozhodování a napadené rozhodnutí nepovažuje
za přesvědčivé; dále ust. §32 odst. 1, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí; ust. §46, protože napadené
rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a §47 odst. 3, kdy ho odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřesvědčilo o jeho správnosti
a žalovaný se v něm nevypořádal se všemi provedenými důkazy.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření sděluje, že s ohledem na stěžovatelovy azylově
irelevantní důvody neakceptuje stěžovatelem uplatněné kasační důvody, jimiž vyjadřuje
nesouhlas s výkladem azylového zákona v odůvodnění rozsudku. U stěžovatele, dle vyjádření
žalovaného, nelze shledat ani takový způsob pronásledování, který by vycházel nikoli
od státu, nýbrž od složek obyvatelstva a byl by úřady vědomě tolerován nebo by úřady
odmítaly či nebyly schopné zajistit účinnou ochranu stěžovatele. Žalovaný uvádí,
že interpretace a aplikace ust. §12 zákona o azylu byla vůči stěžovateli provedena správním
orgánem i soudem správně.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 2. 9. 2003 a pohovor k tomuto návrhu s ním byl
proveden dne 13. 10. 2003. Jako důvod své žádosti o azyl uvedl, že v Mongolsku nemohl
získat zaměstnání a měl tam existenční problémy. Tvrdil, že měl snoubenku, se kterou má
dítě, ale její příbuzní byli proti jejich sňatku a stále ho napadali. Uvedl, že řešit své problémy
přestěhováním v rámci Mongolska se nepokoušel a raději odcestoval do České republiky,
kde od roku 2000 žije jeho sestra. Konstatoval, že žádá o azyl, aby si zlegalizoval pobyt v ČR.
V průběhu výše zmíněného pohovoru tyto důvody dále konkretizoval a uvedl, že se nechce
vrátit do Mongolska a hodlá zde pracovat, aby mohl finančně podporovat svou matku
a dva sourozence, kteří žijí v Mongolsku. Potíže s rodinou své snoubenky upřesnil tak,
že mu pouze bránili, aby se s ní stýkal. S žádostí o pomoc se nikam nezkoušel obrátit.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. V odůvodnění
konstatoval, že námitky stěžovatele, že došlo k porušení ustanovení správního řádu o řízení
před správním orgánem, jsou nedůvodné, zvláště když byly vzneseny jen v obecné rovině
a stěžovatel je nijak nekonkretizoval. Stěžovatelem uváděné důvody pak žalovaný,
dle krajského soudu, podrobně zhodnotil a správně posoudil jako nepodřaditelné pod důvody
uvedené v ust. §12 zákona o azylu. V otázce udělení či neudělení humanitárního azylu
se pak žalovaný pohyboval v zákonem stanovených mezích a krajský soud se ztotožnil
s názorem, že stěžovatel nesplňuje podmínky uvedené v §14 zákona o azylu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b), s. ř. s.,
neboť stěžovatel jednak namítá, že žalovaný a krajský soud nesprávně interpretovali právní
pojmy obsažené v zákoně o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a jednak namítá že žalovaný
porušil zákon v ustanovení týkajících se vedení řízení před správním orgánem [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., pod toto ustanovení však stěžovatel svoji námitku výslovně nepodřazuje].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde jsou stěžovatelé chráněni před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu
za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zjevně není dán. Námitka,
že krajský soud a žalovaný porušili zákon v ustanovení týkajících se vedení řízení
před správním orgánem, je zcela nekonkrétní; stěžovatel ani v náznacích neuvádí, čím
konkrétně došlo k porušení jím uvedených ustanovení správního řádu. Nejvyšší správní soud
se proto takovouto námitkou nemohl věcně zabývat. Jen pro úplnost lze nad rámec nosných
důvodů rozhodnutí poznamenat, že řízení před správním orgánem probíhalo v souladu
s příslušnými zákonnými ustanoveními, za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele
a bez procesních vad, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný
správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak ze žádosti o azyl a z důkladně
vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela dostatečně objasnil důvody, pro které stěžovatel
žádá o poskytnutí azylu. Stěžovatel popsal důvody, proč žádá o azyl, podrobně v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu. K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména
k okolnostem, za kterých opustil zemi původu, a o jeho ekonomické a sociální situaci s ním
pak správní orgán vedl dostatečně podrobný pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky
směřující k podstatě věci a umožňující mu jeho žádost o azyl podrobněji specifikovat
a zdůvodnit. Rozhodnutí správního orgánu je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně
popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů, a obsahuje logicky
postavené důvody, o které se opírá.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že žalovaný a krajský
soud nesprávně interpretovali právní pojmy obsažené v zákoně o azylu [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]
Zákon o azylu v §12 stanoví, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Ustanovení §2 odst. 6 pak stanoví, že za pronásledování
se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Nejvyšší správní soud potvrzuje, a to v souladu se svojí konstantní
judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, obojí na www.nssoud.cz), že důvody uváděné stěžovatelem,
tj. ekonomické a existenční potíže, kdy nemohl najít práci a potíže se soukromými osobami,
kdy mu bylo bráněno stýkat se snoubenkou, nejsou podřaditelné pod výše uvedené ustanovení
zákona o azylu.
Stěžovatelovy námitky ohledně interpretace neurčitého právního pojmu
„pronásledování“ se ve světle informací zjištěných ze správního spisu jeví jako účelové.
Stěžovatel neopustil svou vlast z důvodu pronásledování ve smyslu zákona o azylu
a ani to během správního řízení netvrdil. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval: „žadatel
o udělení azylu zjevně patří do mocné skupiny osob toužících pobývat v České republice
z víceméně soukromých pohnutek, spadajících svojí podstatou do režimu zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky tohoto
zákona, a proto se uchylujících do režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Vzniklá disparita
mezi těmito zákony v otázce přístupnosti pro jednotlivé cizince vyvolává nevhodnou
nerovnováhu ve struktuře cizinců, kteří se do řízení podle těchto dvou zákonů zapojují,
neúměrně zatěžující azylové řízení.“: (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2005, č. j. 2 Azs 216/2004 - 60, www.nssoud.cz). Do uvedené kategorie osob stěžovatel
zjevně spadá, když jediným či přinejmenším hlavním důvodem odchodu do ČR byly jeho
rodinné problémy související se vztahem se snoubenkou a když je evidentní, že žádost o azyl
podal ve snaze legalizovat svůj pobyt v ČR.
Nejvyšší správní soud posoudil jako nedůvodnou i námitku stěžovatele, že splňuje
podmínky pro aplikaci ustanovení §91 zákona o azylu. V průběhu výše zmíněného pohovoru
na otázku, co by se stalo v případě jeho návratu do vlasti, odpověděl: „Nechci
se do Mongolska vrátit, nemám tam žádnou záruku, že se uživím. Nevím co k tomu více
dodat“. V celém správním řízení pak neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o možnosti
aplikace §91 zákona o azylu. Obavy o to, zda se v Mongolsku uživí, za důvod ke vztáhnutí
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu považovat nelze, zejména s ohledem na to,
že situace v této zemi nevykazuje znaky humanitární katastrofy, rozkladu státní moci
či jiné obdobné situace, z níž by vyplývalo, že stěžovatel by v případě návratu do vlasti mohl
být reálně ohrožen na životě svobodě či by mu hrozila jiná, v §91 zákona o azylu uvedená
nebezpečí.
Vzhledem k výše uvedenému nelze než konstatovat, že žalovaný i krajský soud
správně interpretovali právní pojmy obsažené v zákoně o azylu, a námitka stěžovatele
tudíž není důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému nebylo důvodu přiznat právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Advokátce stěžovatele, ustanovené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
30. 6. 2005, č. j. 36 Az 886/2003 - 43, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti, a sice 2x 1000 Kč za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 2x 75 Kč
podle §13 odst. 3 AT, jakož i 19 % DPH ve výši 408,50 Kč. Celkem tedy advokátce
stěžovatele přísluší 2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu