ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.233.2005
sp. zn. 2 Azs 233/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
K. M., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2005,
č. j. 60 Az 15/2005 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále označována
jako „stěžovatelka“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2005, č. j. OAM-23VL-07-11-2005.
Rozhodnutím správního orgánu byla její žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá, že žalovaný pochybil, když se vůbec
nezabýval možností vztáhnout na osobu stěžovatelky některou z překážek vycestování
ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Stěžovatelka v průběhu azylového řízení jednoznačně
projevila obavy z případného návratu do země původu a specifikovala jejich důvody. Azylové
řízení dle tvrzení stěžovatelky neproběhlo plně v souladu s čl. 33 Ženevské úmluvy o právním
postavení uprchlíků (princip „non refoulment“), protože nebylo vůbec zkoumáno,
zda stěžovatelce hrozí v případě návratu jednání popsané v tomto článku. Stát je pak dle
stěžovatelky povinen posoudit existenci těchto okolností vždy, bez ohledu na to, zda tyto
obavy dotčená osoba explicitně vyjádří či nikoliv. Stěžovatelka dále uvádí, že totéž platí
i ve vztahu k čl. 3 Úmluvy proti mučení ani jinému krutému či nelidskému či ponižujícímu
zacházení. Stěžovatelka dále konstatuje, že ani tato úmluva a ani zákon o azylu nevyžadují
po dotyčném cizinci explicitní vyjádření obav z mučení jako nutné podmínky k prozkoumání
hrozby mučení, naopak, tuto povinnost má žalovaný i v tomto případě ex-officio. Vzhledem
k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádala stěžovatelka o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále uvádí,
že pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Uvádí,
že pokud byla žádost o azyl zamítnuta jako zjevně neodůvodněná, je výrok o překážce
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu nadbytečný. Z těchto důvodů pak žalovaný
navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podala stěžovatelka dne 6. 1. 2005 a pohovor k tomuto návrhu s ním byl
proveden dne 12. 1. 2005. Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že posledních
6 let nemá zaměstnání. Po výměně vedení Ministerstva statistiky byla propuštěna.
Dále tvrdila, že neměla prostředky na živobytí, přijela do České republiky na pozvání své
sestry, která je občankou ČR. Konstatovala, že nemá proč se vrátit do Arménie, vízum
jí zde neprodlouží, proto žádá o azyl. Ve vlastnoručně psaném prohlášení doplnila,
že se obává jednání přítelkyně, za jejíž úvěr se zaručila bance částí bytu. Tato přítelkyně
zde měla pobývat měsíc na pozvání její sestry, avšak když se jí nepodařilo prodloužit vízum,
odjela a pohrozila, že půjčku neuhradí. Ve výše uvedeném pohovoru pak stěžovatelka
tyto důvody potvrdila.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Krajský soud ve svém
rozhodnutí konstatoval, že správní orgán před vydáním rozhodnutí o žádosti stěžovatelky
o udělení azylu si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí a spolehlivě zjistil skutkový stav,
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl podrobně, ze kterých skutečností vycházel,
a podle kterých právních předpisů rozhodoval. Krajský soud dále potvrdil, že důvody,
které stěžovatelka uvedla, jsou sice z jejího pohledu zřejmě závažné, ale nejsou podřaditelné
pod žádný z důvodů vymezených v §12 zákona o azylu, a tudíž žalovaný nepochybil,
když její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu je v ní namítán důvod
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatelka namítá, že žalovaný
a posléze krajský soud nesprávně aplikovali ustanovení §91 zákona o azylu [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky ohledně nesprávného
právního posouzení její žádosti, tj., že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně aplikovali
ustanovení §91 zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Žalovaný nepochybil, když neposuzoval zda se na stěžovatelku nevztahuje překážka
vycestování, neboť správní orgán není povinen rozhodnout o překážce vycestování,
jestliže byla žádost o azyl zamítnuta podle §16 zákona o azylu. Pouze v případě udělení
či neudělení azylu v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona o azylu
obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41,
srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45,
oboje dostupné na www.nssoud.cz).
K namítanému porušení článku 33 odst. 1 Ženevské úmluvy pak Nejvyšší správní
soud uvádí: Pokud by hrozilo vyhoštění osoby, u níž by nebyla zkoumána přítomnost
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu; jednalo by se však přitom o uprchlíka
ve smyslu Ženevské úmluvy, kterému by hrozily neblahé následky zakotvené v čl. 33 odst. 1
Ženevské úmluvy, musela by být přednostně aplikována Ženevská úmluva a taková osoba
by v konkrétním případě nesměla být vyhoštěna či jiným způsobem vrácena,
neboť by to vedlo k porušení mezinárodních závazků ČR rozpornému ze své povahy
i s čl. 1 odst. 2 Ústavy.
Stát však není povinen posoudit existenci okolností uvedených v tomto ustanovení
vždy u každého žadatele o azyl. Toto ustanovení je vymezeno nejen skutkově okolnostmi,
jejichž nastání hrozí v případě navrácení či vyhoštění, ale je vymezeno také osobně,
když se vztahuje pouze na uprchlíky. Nelze přitom tvrdit, že uprchlíkem je automaticky
každý žadatel o azyl. Zatímco status žadatele o azyl je dán především volním aktem konkrétní
osoby, která se rozhodne o azyl požádat, a status azylanta, tedy osoby, jíž byl azyl státem
udělen, je dán především volním aktem státu, jak se odráží v zákonné úpravě azylu a realizaci
této úpravy orgány veřejné moci; status uprchlíka je dán objektivním stavem, který může být
státem již pouze rozpoznán a deklarován. Státy, které jsou signatáři Ženevské úmluvy,
jsou pak zavázány k tomu, aby tento status uznaly u těch osob, které spadají pod vymezení
definice uprchlíka, která je obsažena v čl. 1 písm. A odst. 2 této Úmluvy. Podle tohoto
ustanovení, v jeho znění po zmírnění definičních podmínek zakotveném Protokolem
z roku 1967, je uprchlíkem osoba, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy
před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů
příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů,
je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu
své vlasti.“
Smyslem Ženevské úmluvy jako celku je zakotvit pro uprchlíky určitá práva, ostatně
i podle preambule k této úmluvě je jedním z jejích smyslů „zajistit uprchlíkům co největší
možnost užívat těchto základních práv a svobod“. Mezi tato práva nepatří sice právo
na udělení azylu, patří mezi ně však právo na uplatnění „non-refoulement“,
i to se však vztahuje právě a pouze na uprchlíky ve smyslu výše citované definice.
Je sice pravda, že si lze představit situace, kdy i osoba, jejíž žádost o azyl bude zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle některého z písmen §16 odst. 1 českého zákona o azylu,
bude moci být označena za uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy, v nyní posuzovaném
případě tomu tak však zjevně není.
Za takové situace, kdy stěžovatelka neuváděla žádné důvody nasvědčující,
že by mohla být uprchlíkem, tak žalovaný nepochybil, pokud se nezabýval možností,
že by jím být mohla a tedy, že by se na ni mohla vztahovat Ženevská úmluva včetně svého
čl. 33 odst. 1 a že by mohlo protiřečit mezinárodním závazkům ČR vyplývajícím z této
úmluvy vydat ji zpět do její země původu. Nic navíc nenaznačovalo ani tomu,
že by stěžovatelka po svém návratu mohla být vystavena skutečnostem uvedeným
v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy a přezkoumání její situace pohledem tohoto ustanovení
by tak bylo zjevně nadbytečné a žalovaný postupoval správně, pokud se ke shledání
překážky vycestování, jež je odrazem tohoto ustanovení v českém vnitrostátním právu,
nijak nevyjadřoval. Lze se tak sice ztotožnit s názorem o aplikační přednosti čl. 33 odst. 1
Ženevské úmluvy před §91 zákona o azylu, pokud by došlo k jejich rozporu, nicméně
pokud je zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem, typicky proto,
že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování,
není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Ženevské
úmluvy nedopadá.
Jak uvádí sama stěžovatelka, obdobnou argumentaci lze aplikovat i na čl. 3 Úmluvy
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. Pro použití
této Úmluvy přednostně před vnitrostátním právem sice stěžovatelka nemusí spadat
do definice uprchlíka podle Ženevské úmluvy, přezkoumání její situace pohledem
této úmluvy by ovšem bylo zjevně nadbytečné, když ani zde nic nenasvědčovalo,
že by jí hrozilo ve smyslu tohoto článku vypovězení, vrácení či vydání do státu,
kde jsou „vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení.“ Ani v tomto
směru stěžovatelka během soudního ani správního řízení nic netvrdila. Jak z protokolu
k pohovoru, který s ní byl k její žádosti o azyl veden Nejvyšší správní soud zjistil,
stěžovatelka na otázku, co by se stalo v případě jejího návratu do vlasti odpověděla:
„Když se nyní vrátím, musela bych se zabývat dluhem, pokud by přítelkyně odmítla platit,
nemám ale z čeho.“ Lze tak shrnout, že v daném případě neprotiřečil postup žalovaného výše
uvedeným mezinárodním závazkům ČR a že jeho postup, tedy neposouzení překážky
vycestování, lze shledat souladným s českým právem i těmito závazky (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelkou. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu