ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.241.2005
sp. zn. 2 Azs 241/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
N. T. L., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha
7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2005,
č. j. 63 Az 197/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 10. 2004, č. j. OAM-2966/VL-10-05-2004. Rozhodnutím
správního orgánu byla jeho žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že žalovaný správní orgán při zjišťování
skutkového stavu věci porušil ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění („dále jen „správní řád“).
Dle stěžovatele žalovaný dále rozhodoval v rozporu s §12, §14 a §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Stěžovatel uvádí, že mu ve Vietnamu bylo odpíráno jedno ze základních
lidských práv, a to právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť mu není
v jeho zemi původu umožněno získat trvalé zaměstnání. V případě, že by stěžovatel byl nucen
se navrátit do vlasti, má důvodné obavy o svůj život a zdraví, cítí se ohrožen ze strany svého
věřitele. Stěžovatel dále uvádí, že za této situace měl žalovaný rozhodovat i otázce udělení
azylu z humanitárních důvodů. Dle jeho slov je situace v zemi jeho původu důvodem
pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu. Stěžovatel dále označil rozhodnutí krajského soudu
za nepřezkoumatelné z důvodu nedostatku odůvodnění. S ohledem na tyto argumenty
stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále uvádí,
že pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Z těchto
důvodů pak žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 6. 10. 2004 a pohovor k tomuto návrhu
s ním byl proveden dne 12. 10. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl,
že odcestoval do ČR s úmyslem podnikat, na což si vypůjčil peníze od soukromé osoby.
Uvedl, že žádá o azyl, aby si v ČR zlegalizoval pobyt. V pohovoru své problémy
konkretizoval tak, že důvodem jeho odchodu z vlasti byly ekonomické a existenční potíže.
Své obavy z návratu upřesnil tak, že má strach z věřitele, od kterého si vypůjčil peníze
na cestu do ČR.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného, vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Ze všech procesních
úkonů učiněných žalobcem v předmětné řízení o udělení azylu soud zjistil, že stěžovatel
neopustil Vietnam z důvodu, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákonu o azylu a bylo zjištěno, že stěžovatel žádá o azyl z důvodu legalizace pobytu
v České republice. Podle názoru krajského soudu měl žalovaný dostatečné podklady k tomu,
aby zjistil skutkový stav, a s žádostí žalobce se zabýval odpovědně a svědomitě a vycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť stěžovatel namítá,
že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně aplikovali ustanovení §12, §13 odst. 1, 2,
§14, §16 odst. 1 písm. g) a §91 zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], dále namítá,
že žalovaný porušil správní řád v ustanovení o řízení před správním orgánem [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.], a konečně namítá že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti z důvodu
nedostatku odůvodnění [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná,
již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
Vzhledem k tomu, že uvedená stěžovatelova námitka je nekonkrétní a není z ní patrné
v jaké konkrétní části či v jakém ohledu považuje stěžovatel rozhodnutí krajského soudu
za nepřezkoumatelné, Nejvyšší správní soud pouze v obecné rovině konstatuje
že z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal uvedenou
námitku důvodnou.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Řízení
před správním orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními,
za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad, které by mohly
mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový
stav, zejména pak ze žádosti o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelem
zcela dostatečně zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Stěžovatel
popsal důvody, proč žádá o azyl, podrobně v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu.
K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména k okolnostem, za kterých opustil zemi
původu, a o jeho ekonomické a sociální situaci s ním pak správní orgán vedl dostatečně
podrobný pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky směřující k podstatě věci a umožňující
mu jeho žádost o azyl podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Rozhodnutí správního
orgánu je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav,
přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá.
Nejvyšší správní soud se konečně zabýval námitkou stěžovatele ohledně nesprávného
právního posouzení jeho žádosti [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Dle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu se žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 téhož zákona. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel žádá
o azyl z důvodu ekonomických potíží, snahy o legalizaci pobytu v ČR a obav z možného
jednání věřitelů v případě návratu do vlasti. Ani jeden z těchto důvodů není (a to v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10.2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, oboje dostupné na www.nssoud.cz)
podřaditelný pod důvody uvedené §12 zákona o azylu. Jiné skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být pronásledován z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, stěžovatel neuvedl.
Žalovaný tak nepochybil, když zamítl žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Stěžovatelova námitka o nesprávné aplikaci §14 zákona o azylu rovněž není důvodná.
Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních
§13 a §14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 citovaného zákona zjišťován
není, dostal by se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle
§16 zákona o azylu do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14
téhož zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz).
Žalovaný rovněž nepochybil, když neposuzoval, zda se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování, neboť správní orgán není povinen rozhodnout o překážce vycestování,
jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle §16 zákona o azylu. Pouze v případě udělení
či neudělení azylu v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona o azylu,
obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Miluše Došková.
předsedkyně senátu