ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.342.2004
sp. zn. 2 Azs 342/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
N. T. P., zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Děčín,
Sofijská 890/31, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 28. 4. 2004, č. j. 48 Az 12/2004 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 12. 2003, č. j. OAM-2587/VL-11-P18-2003.
Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na něho
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu
vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení
azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené
v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně pak namítá, že nesouhlasí s názorem soudu, potažmo žalovaného, pokud jde
o posouzení podmínek podle §12 zákona o azylu. Domnívá se totiž, že v žádosti o udělení
azylu uvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, případně že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, národnosti nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Rovněž poukazuje na to, že ve Vietnamu nejsou dodržována lidská práva
a stěžovatel se v případě návratu do vlasti obává postihu za nelegální opuštění země.
Připouští, že ekonomické potíže ve Vietnamu také měl, ale rozhodně nebyly hlavním
důvodem jeho žádosti o azyl. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal
také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel sice výslovně uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
(tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit), avšak konkrétní
námitky uvedené v kasační stížnosti lze spíše podřadit pod důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení). Konkrétně stěžovatel totiž namítá, že splňuje
podmínky pro udělení azylu a krajský soud toto nesprávně posoudil.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 31. 5. 2003 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kterou odůvodnil tím, že ve Vietnamu nejsou zajišťována lidská práva.
Také uvedl, že v České republice již žil, a to od roku 1988 do roku 1991. Jak vyplynulo
z protokolu o pohovoru k důvodům jeho žádosti, stěžovatel po návratu z České republiky
v roce 1992 nemohl sehnat ve Vietnamu práci a proto odjel opět do České republiky.
Od roku 2002 do roku 2003 zde žil nelegálně a poté požádal o udělení azylu. Také uvedl,
že ve Vietnamu jiné, než ekonomické problémy neměl. Pokud jde o nesvobodný život
ve Vietnamu a nezajišťování základních lidských práv, tak to stěžovatel spatřuje v tom,
že po návratu do Vietnamu v roce 1992 mu stát nezajistil práci a dostal pouze odstupné.
Rovněž poukázal na úplatnost policistů, se kterou se jako řidič setkával. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 3. 12. 2003 stěžovateli azyl neudělil pro nesplnění podmínek podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a rovněž vyslovil, že se na něho nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky Nejvyšší správní soud
vycházel z §12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení
před soudem nikdy neuvedl, že by byl ve Vietnamu pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování z některého z důvodů uvedených
pod písmenem b) výše citovaného ustanovení. Naopak veškeré jeho důvody, které pro odchod
z Vietnamu a žádost o azyl v České republice během správního a soudního řízení uvedl,
odrážely jeho neuspokojivou ekonomickou situaci. Nejvyšší správní soud má tak v rozporu
názorem stěžovatele za to, že ekonomické problémy byly hlavním a jediným důvodem
jeho odchodu z Vietnamu a žádosti o azyl v České republice. Nelze proto než v souladu
s ustálenou judikaturou zdejšího soudu (např. rozsudek ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, kde soud uvedl, že ekonomické problémy žadatele o azyl v zemi
původu, nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azyl nebo rozsudek
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54 , kde bylo konstatováno, že obtíže žadatele o azyl
stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných
zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické) konstatovat, že krajský soud
i žalovaný postupovali zcela v souladu se zákonem. Pokud jde o stěžovatelovu obavu
z návratu do Vietnamu, tak je třeba souhlasit s krajským soudem v tom, že podle Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky neúspěšní žadatelé o azyl, kteří se do Vietnamu vrátili,
nebyli za opuštění Vietnamu stíhání. Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebylo shledáno.
Jen pro úplnost je vhodné uvést, že nepodepsané zpětvzetí kasační stížnosti podané
stěžovatelovým jménem nemohl Nejvyšší správní soud akceptovat, neboť uvedené podání
stěžovatel ani přes opakovanou výzvu soudu neopatřil svým podpisem a tudíž nemohlo
být považováno za jeho právně účinný úkon.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu