ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.391.2004
sp. zn. 2 Azs 391/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
S.A., zastoupené JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se sídlem Brno, Novobranská 14, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2004,
č. j. 56 Az 30/2004 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2004, č. j. 56 Az 30/2004 - 20
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 1. 2004, č. j. OAM-60/LE-PA03-PA03-2004.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo
přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně
pak namítá, že žalovaný pochybil, když ve správním řízení neposoudil, zda nejsou v případě
stěžovatelky splněny podmínky pro vyslovení překážek vycestování podle §91 zákona
o azylu. Tím došlo k porušení mezinárodně-právních závazků České republiky,
neboť zmíněné ustanovení zakotvuje závazky obsažené primárně v mezinárodních
smlouvách. Stěžovatelka odkazuje na čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků,
který obsahuje zákaz vyhoštění a navracení (non-refoulement). Tento článek ukládá
žalovanému povinnost posoudit, zda by žadateli o azyl nehrozilo v případě návratu do země
původu nebezpečí na životě či osobní svobodě na základě jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení, a to bez ohledu na tvrzení
subjektivních obav. Stěžovatelka se domnívá, že pokud se nedopustila žádného trestného
činu, ale pouze přestupku, nemůže být považována za nebezpečnou pro Českou republiku
a nelze tak aplikovat odst. 2 shora uvedeného ustanovení úmluvy. Stěžovatelka rovněž
poukazuje na skutečnost, že jí bylo uděleno správní vyhoštění. Poté, co bude azylové řízení
ukončeno, dojde k exekuci rozhodnutí o správním vyhoštění a k porušení principu
„non-refoulement“. Obdobně lze aplikovat i čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení, který stanoví smluvním stranám úmluvy zákaz
vypovědět, vrátit či vydat osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat,
že by jí hrozilo nebezpečí mučení. Žalovaný tak měl povinnost před vydáním rozhodnutí
o azylu zkoumat, zda stěžovatelce v Mongolsku nehrozí mučení. Stěžovatelka tuto námitku
uplatnila již v žalobě, avšak krajský soud se k ní v rozsudku vůbec nevyjádřil. Vzhledem
k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně žádá o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. – (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit),
z obsahu kasační stížnosti je pak rovněž zřejmý důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé). Konkrétně pak namítá, že žalovaný pochybil, když nerozhodoval
o existenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu a, že krajský soud postupoval
nesprávně, když se k této žalobní námitce stěžovatelky vůbec nevyjádřil.
Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud pochybil, když se nezabýval její žalobní
námitkou, která se týkala skutečnosti, že žalovaný nerozhodoval o překážkách vycestování,
je třeba jí dát za pravdu. Ze soudního spisu totiž vyplynulo, že stěžovatelka v žalobě tuto
námitku skutečně uplatnila a krajský soud se jí ve svém rozhodnutí řádně nezabýval.
Stěžovatelka totiž v žalobě mimo jiné namítala, že správní orgán je povinen rozhodnout
o překážkách vycestování vždy a poukazovala na čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků, který má podle ní přednost před §28 zákona o azylu; žalovaný tak v jejím případě
neučinil a porušil mezinárodně právní závazky České republiky. Krajský soud
se pak ve svém rozhodnutí k této žalobní námitce vůbec nevyjádřil. Uvedl pouze, že „námitka
žalobkyně, že splňuje podmínky stanovené pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
resp. minimálně podmínky pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
není důvodná. Pokud se týká posouzení existence překážek vycestování, je podrobně
rozvedeno toto v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného. Soud pro stručnost
na toto vyčerpávající zdůvodnění poukazuje, neboť se v tomto ohledu se žalovaným ztotožňuje
a žalobkyně navíc tuto námitku nijak nekonkretizuje, v žalobě netvrdí ani nedokládá existenci
kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu.“ Ze správního spisu pak vyplynulo,
že stěžovatelčina žádost o udělení azylu byla zamítnuta podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu a žalovaný se ve svém rozhodnutí existencí či neexistencí překážek vycestování vůbec
nezabýval.
Z uvedeného je tak zřejmé, že krajský soud, který je povinen přezkoumat napadené
výroky rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), pochybil,
když se shora specifikovaným žalobním bodem stěžovatelky vůbec nezabýval a místo
toho poměrně nelogicky odkázal na rozhodnutí žalovaného, které překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu vůbec neřešilo. Vzhledem k tomu, že předmětem přezkumu
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti je pravomocné rozhodnutí krajského
soudu a krajský soud se v daném rozhodnutí řádně nevypořádal s uplatněnými žalobními
body, nelze jinak než jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit, neboť za dané situace nemá
Nejvyšší správní soud co přezkoumávat. Rozsudek krajského soudu je tak nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů rozhodnutí; naplnění uplatněného důvodu kasační stížnosti uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak bylo shledáno.
Vzhledem k tomu, že rozsudek krajského soudu byl zrušen pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, nelze zkoumat věcnou správnost rozhodnutí
žalovaného ani rozsudku krajského soudu z hlediska ostatních námitek uplatněných v kasační
stížnosti.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a vrátil věc
tomuto soudu k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu