ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.454.2004
sp. zn. 2 Azs 454/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G. L. W.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2004,
sp. zn. 11 Az 28/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 2. 2004,
č. j. OAM-10165/VL-11-P15-2001, jímž stěžovatelce nebyl udělen azyl pro nesplnění
podmínek podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem.
Tuto vadu shledává stěžovatelka v tom, že v její věci nebylo vedeno před městským
soudem ústní jednání. Stěžovatelka uvádí, že obdržela od městského soudu výzvu podle
§51 odst. 1 s. ř. s., k níž se ve stanovené lhůtě dvou týdnů nevyjádřila, připomíná ovšem,
že tomuto poučení řádně neporozuměla, neboť jí toto poučení nebylo zasláno v jazyce,
kterému by rozuměla. Bylo tak porušeno její právo jednat před soudem v jazyce,
kterému rozumí, když s ní soud komunikoval pouze česky. Přitom ze správního spisu bylo
zjevné, že stěžovatelka ovládá pouze svou mateřštinu a dále částečně jazyk anglický,
bylo tedy jasné, že český jazyk neovládá. Vyšla tak najevo potřeba ustanovit jí tlumočníka.
Právo na tlumočníka přitom stěžovatelka dovozuje z §18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve smyslu odkazu obsaženého v §64 s. ř. s. Městský soud
ji navíc poučil v předmětné výzvě podle §51 odst. 1 s. ř. s. i o možnosti požadovat
tlumočníka, i toto poučení však bylo psáno česky, takže jeho obsah zůstal stěžovatelce
nesrozumitelný.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek městského soudu
a zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Později doplnila
také dokumenty prokazující, že její nezletilé dítě je český občan.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 14. 10. 2001 na základě žádosti,
v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatelku pronásledovala vláda její země
původu, neboť její manžel byl řadovým členem opoziční strany „O. L. F“. V pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 12. 11. 2002 stěžovatelka uvedla,
že je politička a pracovala na obvodním úřadě, po čase však už nemohla ve vládě pracovat a
byla měsíc ve vězení, což přisuzovala tomu, že pochází z kmene O. Oficiálním důvodem
zatčení ovšem bylo, že vydávala občanské průkazy, i když to nebylo vhodné. Navíc byla i po
smrti svého manžela podezírána z toho, že stále ctí jeho názory. V Etiopii nechala své děti a
chtěla se tam vrátit, až se změní vláda, ale tato změna stále nepřichází. Soudce v Etiopii jí
naznačil, že bude sledována i poté, co opustí vězení. Ze země odjela ještě dříve, než došlo
k soudnímu projednání jejího případu.
Žalovaný se rozhodl azyl jí neudělit svým výše označeným rozhodnutím ze dne
4. 2. 2004, když vyšel z Informace Ministerstva vnitra Velké Británie o Etiopii z dubna 2003
a z aktuálních informací obsažených v databázi ČTK. Žalovaný konstatoval, že pokud byla
stěžovatelka zadržena pro podezření z toho, že chybně vydávala při své úřední činnosti
občanské průkazy, nelze to chápat jako pronásledování pro uplatňování politických práv
ve smyslu §12 zákona o azylu. Tvrzení, že byla pronásledována pro svou příslušnost
ke kmeni O., pak žalovaný označil za ničím nepodloženou domněnku. Skutečnost, že byla
pronásledována pro manželovu příslušnost k opoziční straně, označila v pohovoru sama za
nedorozumění. Žalovaný tak nenabyl dojmu, že by byla stěžovatelka pronásledována ve
smyslu §12 zákona o azylu. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu
podle §13, ani podle §14 zákona o azylu, když pro udělení humanitárního azylu neshledal
důvody, a konečně ani překážku vycestování podle §91 téhož zákona.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu
v Praze, kterou odůvodnila obecně namítanými porušeními zákona č. 71/1967 Sb., správního
řádu. I v této žalobě setrvala na tom, že byla pronásledována pro příslušnost svého manžela
k politické straně „O. L. F.“ a pro svou vlastní příslušnost ke kmeni O. Problémy s vydáváním
občanských průkazů pak označila pouze za záminku, což naznačuje i fakt, že její nadřízená v
úřadě, která pochází z vládnoucího kmene, žádné potíže neměla. Poukázala zde na fakt, že
neumí dobře anglicky a pracovníky žalovaného na to upozorňovala, oni ale pokračovali
v pohovoru, což vedlo k nepřesnostem v jejích výpovědích, když například podle protokolu
uvedla, že je muslimka, přestože ve skutečnosti je vyznání křesťanského. Z těchto důvodů
splňovala podle svého názoru podmínky uvedené v §12 písm. b) zákona o azylu a v jeho
§91.
Městský soud stěžovatelce zaslal a doručil poučení podle §8 s. ř. s. a výzvu a poučení
podle §51 odst. 1 s. ř. s. a vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě na toto
poučení nijak nezareagovala, rozhodl ve věci samé bez ústního jednání a vydal rozsudek,
jímž stěžovatelčinu žalobu zamítl. V tomto rozsudku uvedl, že stěžovatelkou uváděné
skutečnosti nelze podřadit pod žádnou ze skutečností uváděných v §12 zákona o azylu
jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu. Městský soud neshledal, že by stěžovatelka
byla pronásledována ze strany státních orgánů své země původu, zejména když ani nevyčkala
rozhodnutí tamních soudů ve své věci a rovnou odešla do ČR. Za neopodstatněnou označil
městský soud stěžovatelčinu námitku ohledně angličtiny jako jazyka použitého při pohovoru,
když z protokolu dovodil, že stěžovatelka s provedením pohovoru v angličtině souhlasila.
Proti námitce údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu v Etiopii pak městský soud
shledal, že se žalovaný dostatečně zabýval jak situací v Etiopii, tak stěžovatelčinými důvody,
přitom ani stěžovatelka neuvedla v žalobě žádnou konkrétní námitku proti jeho závěrům.
Městský soud přezkoumal v zákonných mezích také neshledání překážky vycestování
a neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Tento rozsudek napadla stěžovatelka
nyní posuzovanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelčina jediná stížnostní námitka směřuje proti tomu, že stěžovatelce bylo
doručeno poučení a výzva podle §51 odst. 1 s. ř. s. pouze v českém jazyce a na základě toho,
že na tuto výzvu v poskytnuté lhůtě nezareagovala, nebylo provedeno ústní jednání.
Ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. stanoví: „Soud může rozhodnout o věci samé
bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas
je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“
Zdejší soud toto ustanovení vyložil ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2004,
sp. zn. 6 Azs 36/2003 (publ. pod č. 641/2005 Sb. NSS), kde uvedl: „Pokud soud řádně
doručil účastníku řízení výzvu k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci
bez jednání (§51 s. ř. s.), a účastník řízení ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy
nevyjádřil svůj nesouhlas, má se zato, že s takovým postupem souhlasí. Napadá-li za této
situace účastník řízení rozhodnutí soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., přičemž vadu řízení spatřuje v tom, že mu byla odepřena možnost jednat
před soudem, zamítne Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 s. ř. s.).“
V posuzovaném případě ovšem stěžovatelka namítá zejména to, že doručené výzvě
neporozuměla, neboť byla psána česky, tedy jazykem, kterému nerozumí, jak mělo být
městskému soudu zřejmé ze správního spisu. I k tématu povinnosti soudů doručovat
účastníkům řízení písemnosti v jazyce, kterému rozumějí, se zdejší soud opakovaně vyjádřil
a vytvořil systém pravidel, který v této otázce postup soudů relativně podrobně určuje.
Nejobecnější pravidlo bylo vysloveno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 11. 2004, sp. zn. 1 Azs 90/2004, kde zdejší soud uvedl, že „jedním ze znaků suverenity
České republiky je užití českého jazyka. Proto i rozsudky soudů, jakož i rozhodnutí jiných
státních orgánů, jsou důsledně vyhotovovány a účastníkům řízení doručovány v českém
jazyce. Jen toto („úřední“) znění je závazné a způsobilé vyvolat právní účinky.“
V některých případech je ovšem tato zásada určující jazyk, ve kterém jsou
vyhotovovány soudní písemnosti doručované účastníkům řízení, jako jazyk český, prolomena
ve prospěch práva na spravedlivý proces, konkrétně ve prospěch principu rovnosti zbraní,
jež musí nutně svědčit i těm účastníkům řízení, kteří neovládají český jazyk, z čehož by jim
ovšem neměla plynout podstatná nevýhoda v soudním řízení samém. Rovnost zbraní
jako zásadní důvod pro ustanovování tlumočníka, a naopak jeho neustanovení tam,
kde hrozba nerovnosti nevyjde v řízení najevo, je uvedena i v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 6 Azs 380/2004: „Povinnost ustanovit tlumočníka vzniká
soudu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat
svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení
vyplynout sama, soud tedy aktivně nezjišťuje, zda jsou naplněny podmínky stanovené
v §18 odst. 2 o. s. ř.“ Pouze některé soudní přípisy jsou přitom natolik zásadní povahy,
že by jejich neporozumění jedním z účastníků mohlo ohrozit jeho procesní rovnost
a schopnost účinně obhajovat svá práva. Takovým zásadním přípisem bylo shledáno i poučení
podle §51 odst. 1 s. ř. s. Proto zdejší soud ve vztahu k těm úkonům soudu,
jejichž porozumění je podmínkou toho, aby mohl účastník účinně chránit svá práva,
uvedl v rozsudku ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 5 Azs 5/2003 (publ. pod č. 59/2004 Sb. NSS):
„Cizinka v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnout o věci samé
bez jednání (§51 s. ř. s.) poučena v jazyce, jemuž rozumí.“
Také pravidlo zde vyřčené bylo pak další správní judikaturou konkretizováno,
když rozhodujícím kritériem pro stanovení povinnosti soudu doručovat takové zásadní
soudní výzvy a poučení není pouhý fakt cizí státní příslušnosti účastníka řízení, ale to,
zda se tento účastník projevuje vůči soudu způsobem, který nasvědčuje tomu, že patrně
nerozumí přípisům soudu psaným v češtině, což by jej mohlo významně procesně
znevýhodnit. Na této nejkonkrétnější úrovni se pohybuje např. právní závěr obsažený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 6 Azs 10/2003
(publ. pod č. 120/2004 Sb. NSS): „Reaguje-li cizinec v řízení před soudem na úkony soudu
činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, nejsou dány důvody
stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není potřeba.“
Příkladem takové situace, kde bylo naopak namístě zaslat účastníku řízení poučení v jiném
než českém jazyce, byl případ řešený v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 7 Azs 270/2004,
kde Nejvyšší správní soud uvedl: „Potřebu ustanovení tlumočníka je nutno zkoumat
vždy případ od případu a to, že soud nenařídí jednání ve věci, ještě neznamená,
že pro ustanovení tlumočníka nejsou splněny podmínky. Tlumočníka je namístě ustanovit
např. tehdy, kdy žalobkyně, jež sepsala část žaloby v jiném než českém jazyce, v reakci
na výzvu krajského soudu k odstranění vad žaloby uvedla, že výzvě nerozumí, a požádala
o ustanovení tlumočníka.“
Potřebu doručovat účastníku řízení soudní přípisy v jiném než českém jazyce
je tedy - jak vyplývá z výše uvedené judikatury diferencovatelné do tří úrovní obecnosti,
respektive konkrétnosti - nutno posuzovat materiálně, s přihlédnutím k závažnosti
doručovaného soudního podání a k předpokladatelné schopnosti účastníka řízení česky
psanému podání rozumět a adekvátně na ně reagovat.
O zásadnosti doručované písemnosti není v nyní posuzovaném případě sporu.
Stěžovatelka měla v řízení před městským soudem právo na projednání své věci v ústním
jednání a tohoto svého práva nemohla být zbavena pouze proto, že by nerozuměla výzvě
podle §51 odst. 1 s. ř. s. Taková výzva - a naznačují to i příklady z výše citované
judikatury - je typickým příkladem podání, které musí být doručováno v jazyce,
o němž lze z dosavadní komunikace s účastníkem řízení předpokládat, že mu porozumí,
ať už přímo, nebo zprostředkovaně přes třetí osobu, již má ku pomoci. Na zásadnosti
stěžovatelčina práva na ústní jednání přitom nemění sám o sobě nic ani fakt, že ani v kasační
stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti, jež by byla bývala uvedla při ústním jednání
před městským soudem, pokud by k tomu dostala příležitost.
Mohl tedy městský soud nabýt dojmu, že stěžovatelka je schopna přímo
nebo zprostředkovaně porozumět výzvě sepsané česky? Zdejší soud se domnívá,
že k takové domněnce měl městský soud dostatek důvodů. Stěžovatelka je sice cizinkou,
ovšem žalobu sepsala v češtině, přitom se nejedná o žalobu mající formu vyplněného
formuláře, ale o souvislý česky psaný text vztahující se ke konkrétním okolnostem
stěžovatelčiny žádosti o azyl, obsahující navíc ručně psané vpisky. Městský soud se tedy mohl
oprávněně domnívat, že se stěžovatelka buď naučila česky, nebo že má ve svém okolí osobu,
která byla schopna pomoci jí česky sepsat žalobu, a to v zákonné lhůtě 15 dnů. Měl
tedy dost podkladů pro domněnku, že stěžovatelka je schopna v obdobné - konkrétně
dvoutýdenní - lhůtě zareagovat adekvátně i na výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s.,
a proto nepochybil, když z této domněnky vyšel a předmětnou výzvu zaslal stěžovatelce
pouze v českém jazyce.
Formální požadavky, které klade na soudní řízení správní s. ř. s. a v daném případě
také přiměřeně aplikovaný občanský soudní řád zakotvující ve svém §18 odst. 2 právo
účastníka řízení na tlumočníka, nesmějí být nástrojem formalistického přístupu.
Takový přístup je jistě nepřípustný jako zdroj zkrácení procesních práv účastníků řízení,
je však nevhodný také jako nástroj prodlužující soudní řízení tam, kde k tomu není
materiálního důvodu. Právě ohledem na materiální spravedlnost jsou soudy vedeny
i při posuzování splnění procesních požadavků na soudní řízení. V nyní posuzovaném
případě posoudil tento soud, zda byly dány důvody pro doručování písemností stěžovatelce
v jiném než českém jazyce, a dospěl k závěru, že nikoliv. Městský soud tedy ve svém
procesním postupu nepochybil a nezkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech,
jak tato namítá v kasační stížnosti.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že k tomu, že právo účastníka řízení
na tlumočníka, jež je obsaženo v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a jež nachází
svůj zákonný odraz pro civilní a zprostředkovaně i pro správní soudnictví v §18 odst. 2
občanského soudního řádu, není třeba vykládat extenzivně a vztahovat je na veškerou
komunikaci soudu s účastníkem řízení, ale především na samotné ústní jednání před soudem,
se naposledy vyjádřil i Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne
25. října 2005. Zde mimo jiné uvedl: „Základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka
ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí
interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného
ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak.
To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“ K otázce překladu úředních
dokumentů do mateřského jazyka účastníka řízení pak v tomto stanovisku pro účely soudního
řízení v azylové věci Ústavní soud doplnil: „Zásadně jde o záležitost, kterou si je povinna
obstarat sama procesní strana. To musí platit zejména pro civilní řízení. Samozřejmě
nelze vést fair proces, pokud strana sporu dění před soudem nerozumí, protože neovládá
jednací jazyk.
K dokumentům, které mají dokládat české občanství stěžovatelčina nezletilého dítěte,
se zdejší soud nemůže účinně vyjádřit, neboť nejsou spojeny s žádným bodem kasační
stížnosti. Pokud v podání spojeném s těmito dokumenty volá stěžovatelka po tom, aby jí byl
udělen azyl za účelem sloučení rodiny, připomíná zdejší soud, že takové rozhodnutí přísluší
jedině žalovanému ve správním řízení, nikoli soudu, dále však dodává, že azyl za účelem
sloučení rodiny může být podle ustanovení §13 zákona o azylu udělen pouze rodinnému
příslušníkovi azylanta, jemuž již byl udělen azyl, nikoliv rodinnému příslušníkovi českého
občana.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal, že by bylo
možno ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. konstatovat nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu