ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.460.2004
sp. zn. 2 Azs 460/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: S. K., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2004,
sp. zn. 36 Az 103/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Martina Šmerdy se u r č u je částkou 3837,80 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla pro opožděnost odmítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 1. 4. 2004,
č. j. OAM-139/LE-PA03-PA01-2004, jímž jí nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek
podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech.
Stěžovatelka upozorňuje na několik ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu,
jež shledává ve svém případě porušenými. Dále namítá, že splňuje podmínky pro udělení
azylu stanovené v §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování.
Odkazuje přitom na obsah správního spisu.
Co se týče odmítnutí její žaloby pro opožděnost, nepopírá fakt opožděnosti, ovšem
odkazuje na ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s., podle nějž lze shledat nicotnost i bez návrhu
a bez nařízení ústního jednání. Stěžovatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí žalovaného trpí
nutně nicotností, ovšem upozorňuje na to, že jako žadatelka o azyl, nemající právní vzdělání,
nemůže takovou možnost vyloučit. Není tedy schopna rozlišit, zda rozhodnutí,
proti němuž podala žalobu, není od počátku nicotné. Nemůže však připustit, aby takto
potenciálně nicotné rozhodnutí zasahovalo do jejích práv a povinností, a proto nesouhlasí
s tím, že krajský soud její žalobu z formálních důvodů odmítl a přitom nicotnost napadeného
rozhodnutí ponechal zcela bez povšimnutí.
Konečně žádá o zohlednění toho, proč podala svou žalobu s jednodenním zpožděním,
a zejména poukazuje na to, že v Zařízení pro zajištění cizinců v Břeclavi - Poštorné
potřebovala tuto žalobu pro svou neznalost českého jazyka připravit ve spolupráci s právníky
z nevládních organizací, ovšem kontakt s nimi zde byl problematický.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadené usnesení krajského soudu
a v doplnění kasační stížnosti žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V doplnění kasační stížnosti po ustanovení právního zástupce pak uvedla, že jí bylo
předmětné usnesení krajského soudu doručeno dne 19. 8. 2004.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 5. 3. 2004 na základě žádosti, v níž je
jako důvod uvedeno, že stěžovatelčinu manželovi hrozí na Ukrajině nebezpečí
pro jeho arménskou národnost, proto se rozhodli odjet do Francie, převaděč je vezl
přes neznámé země, poté je vysadil na neznámém místě, kde je zadržela česká policie.
Žalovaný se rozhodl stěžovatelce azyl neudělit svým výše uvedeným rozhodnutím
ze dne 1. 4. 2004. V rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka opustila Ukrajinu kvůli problémům
s příbuznými svého manžela. Žalovaný si uvědomil stěžovatelčinu tíživou situaci plynoucí
z toho, že ji její okolí na Ukrajině nepřijalo, to však nelze považovat za pronásledování,
neboť to musí vycházet alespoň zčásti od státních orgánů dané země. Státní orgány Ukrajiny
se ovšem vůči stěžovatelce persekučního jednání nedopustily. Žalovaný tak ve stěžovatelčině
případě neshledal pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Dále žalovaný
nekonstatoval ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu
ani překážku vycestování podle jeho §91.
Toto rozhodnutí stěžovatelka osobně převzala dne 20. 4. 2004, jak vyplývá z jejího
podpisu na vyhotovení rozhodnutí na č. l. 40 správního spisu. Dne 28. 4. 2004 (obálka
na č. l. 7 soudního spisu) pak proti tomuto rozhodnutí podala k poštovní přepravě žalobu
směřovanou ke Krajskému soudu v Brně. V ní namítala porušení několika ustanovení
správního řádu, zejména rozpory v podkladech rozhodnutí žalovaného. Dále se dovolávala
v souladu s dosavadní správní judikaturou také toho, aby bylo zhodnoceno faktické politické
prostředí v její zemi původu.
Krajský soud žalobu odmítl svým usnesením napadeným nyní posuzovanou kasační
stížností. V tomto usnesení uvedl, že žaloba byla sice datována dnem 26. 4. 2004,
ovšem na poštu Brno 2 byla podána k poštovní přepravě až dne 28. 4. 2004, jak bylo zjištěno
z obálky, v níž byla žaloba krajskému soudu zaslána. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
převzala napadené rozhodnutí dne 20. 4. 2004, začala od tohoto dne plynout sedmidenní lhůta
k podání žaloby. Ta skončila dne 27. 4. 2004 a na žalobu podanou dne 28. 4. 2004 je nutno
pohlížet podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako na opožděnou a z tohoto důvodu
ji odmítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky usnesení krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Stěžovatelčina kasační stížnost byla posouzena s přihlédnutím k dosavadní správní
judikatuře. Z ní je na danou situaci potřeba aplikovat zejména rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 3 Azs 33/2004 (publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS):
„Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele
v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající
v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ,
kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem.“ Pro daný případ je třeba pravidlo zde obsažené použít tak, že na stěžovatelčinu
argumentaci ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je třeba pohlížet jako na nadbytečnou
a zdejší soud nemá žádný procesní prostor k této argumentaci přihlížet, když se při přezkumu
usnesení odmítajícího stěžovatelčinu žalobu pro opožděnost může zabývat pouze tím,
zda bylo na místě toto odmítnutí, nikoli již tím, kam měl směřovat meritorní přezkum
rozhodnutí žalovaného, pokud by k němu stěžovatelka dala podnět řádným a včasným
podáním žaloby.
Zdejší soud se tedy může zabývat pouze tím, zda měla být stěžovatelčina žaloba
odmítnuta pro opožděnost, k přezkumu v tomto směru mu ovšem stěžovatelčina argumentace
nedává mnoho prostoru. Stěžovatelka nezpochybňuje, že její žaloba byla podána opožděně,
a to skutečně byla. Jak bylo rekapitulováno výše, lhůtu pro podání žaloby je třeba počítat
ode dne 20. 4. 2004, kdy rozhodnutí převzala. Od tohoto dne jí běžela sedmidenní lhůta,
jak vyplývá z ustanovení §32 odst. 2 písm. c) zákona o azylu, podle nějž lze ve lhůtě
sedmi dnů podat žalobu proti rozhodnutí o žádosti o udělení azylu podané v zařízení
pro zajištění cizinců. Lhůta tak skončila v úterý 27. 4. 2004 a na žalobu podanou k poštovní
přepravě dne 28. 4. 2004 je nutno hledět jako na opožděnou. Zmeškání lhůty pro podání
žaloby přitom nelze podle §72 odst. 4 s. ř. s. prominout, takže nebylo možno nijak zohlednit
okolnosti, které stěžovatelce, jak uvádí, zkomplikovaly včasné podání žaloby.
Jako nedůvodnou je nutno odmítnout i její námitku, že krajský soud měl posoudit,
zda napadené rozhodnutí žalovaného není nicotné. Jednak stěžovatelka ani nyní v tomto
směru žádné důvody neuvádí a ani nicotnost nemůže být přezkoumána v řízení,
na jehož počátku stojí opožděná žaloba. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 4 As 31/2004 (publ. pod č. 619/2005 Sb. NSS),
kde uvedl: „V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může soud vyslovit nicotnost
rozhodnutí správního orgánu (§65 odst. 1, §76 odst. 2 s. ř. s.) jen za procesního
předpokladu, že žaloba sama není nepřípustná [§46 odst. 1 písm. d), §68 s. ř. s.].“ Ani její
námitka hypotetickou nicotností napadeného správního rozhodnutí, kterou sama nedokázala
posoudit, tak není způsobilá zpochybnit správnost napadeného usnesení krajského soudu.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci není možno provádět přezkum
podle tohoto ustanovení, a ani důvody podle příslušného ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. nebyly shledány.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Martin Šmerda; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 3x 1000 Kč
za tři úkony právní služby - převzetí a příprava věci, nahlížení do spisu a doplnění kasační
stížnosti - a 3x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
celkem tedy 3225 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát prokázal, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, je potřeba tuto částku navýšit o 19 procent na celkovou částku 3 837,80 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu