ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.69.2005
sp. zn. 2 Azs 69/2005 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce:
N. D. M., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
14. 9. 2004, č. j. 60 Az 119/2004 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2004, č. j. OAM-1902/VL-10-05-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o azylu). Krajský soud žalobu odmítl podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“), neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil nedostatky
své žaloby a v řízení nebylo možno pro tento nedostatek dále pokračovat.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že uplatňuje důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Konkrétně ale namítá, že krajský soud pochybil,
když nerespektoval osobní poměry stěžovatele a nezohlednil skutečnost, že stěžovatel
nerozumí česky a výzva soudu k doplnění žaloby pro něj byla nesrozumitelná. Rovněž
poukázal na to, že uzavřel manželství s českou občankou, což doložil fotokopií oddacího listu.
Uzavírá s tím, že neustanovil-li mu krajský soud tlumočníka, porušil jeho základní práva.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského
soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádal o přiznání odkladného
účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje svoje rozhodnutí i
rozhodnutí krajského soudu za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Kasační stížností však brojí proti rozhodnutí soudu o odmítnutí jeho žaloby. Z povahy
věci jsou tak důvody uvedené pod citovanými ustanoveními vyloučeny. Nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nelze
v řízení o odmítnutí návrhu namítat proto, že nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby
pokrývá písm. e) tohoto ustanovení. Rovněž vady řízení před správním orgánem nepřipadají
v úvahu, neboť řízení před správním orgánem nebylo v dané věci vůbec předmětem soudního
přezkumu. Pokud pak jde o vady řízení před soudem (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), ke kterým
ve skutečnosti stěžovatelovy námitky směřují, tak je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, uveřejněno pod číslem
625/2005 Sb. NSS, kde soud konstatoval, že je-li kasační stížností napadeno usnesení
o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla
mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení
spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. V dané věci tak připadají v úvahu
jen důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
K tomu ze soudního spisu vyplynulo, že dne 3. 6. 2004 podal stěžovatel žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2004, jejíž odůvodnění bylo napsáno v cizím jazyce.
Krajský soud proto stěžovatele usnesením ze dne 8. 6. 2004 vyzval, aby ve lhůtě jednoho
měsíce od doručení odstranil vady žaloby a to tak, že předloží překlad své žaloby do českého
jazyka a uvede žalobní body. Rovněž byl poučen o tom, že nebude-li podání v uvedené lhůtě
doplněno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, bude podání odmítnuto.
Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno do pobytového střediska dne 6. 7. 2004;
na výzvu soudu však žádným způsobem nereagoval.
Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, když mu nezaslal výzvu k odstranění vad
podání v jazyce vietnamském.
Na úvod je vhodné poukázat na to, že soudní řád správní neupravuje způsob, jakým
má soud komunikovat s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český jazyk.
Na takové situace je nicméně pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento
zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a
třetí části občanského soudního řádu. Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá článek
37 Listiny základních práv a svobod („Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání,
má právo na tlumočníka.“), mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení, mají
právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti
k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak účastníku, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení
najevo.
Z citovaných ustanovení plyne, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou účastníka
řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku
tlumočníka. Tato povinnost vzniká soudu pouze tehdy, pokud potřeba ustanovit tlumočníka
vyjde najevo, tedy pokud se v řízení objeví konkrétní skutečnosti nasvědčující potřebě
tlumočníka ustanovit a pokud se po jejich prověření soudem ukáže, že účastník k řádnému
uplatňování svých práv v soudním řízení tlumočníka potřebuje. Takovouto konkrétní
skutečností je samozřejmě v první řadě, pokud o ustanovení tlumočníka účastník sám požádá.
Další takovou skutečností však může být i to, že účastník se soudem komunikuje jiným než
českým jazykem (tj. na písemnosti zasílané v českém jazyce reaguje podáními v jazyce
cizím), nebo to, že z jeho projevů (vedených v jazyce českém) je patrné, že se česky nemůže
dorozumět dostatečně dobře - ve správním či soudním řízení nepochybně velmi záleží
na přesném pochopení významu toho, co je účastníku sdělováno nebo na co je účastník
dotazován, a na jeho rychlé a věcně správné reakci na podněty, výzvy a vyjádření ze strany
správního orgánu, soudu, event. dalších účastníků řízení, a proto potřeba ustanovit tlumočníka
bude dána i tehdy, jestliže účastník, třebaže jazyku, ve kterém se vede řízení, v určité míře
rozumí, tento jazyk neovládá v zásadě srovnatelně dobře jako svoji mateřštinu.
Výše uvedené zásady se v modifikované podobě uplatní i ohledně překládání soudních
písemností, které jsou doručovány účastníkům, neboť v tomto ohledu není žádného
rozumného důvodu rozlišovat mezi úkony soudu učiněnými písemně a úkony soudu
učiněnými ústně – některé písemnosti soudu, zejména výzvy, aby účastník něco učinil
či se k něčemu vyjádřil (přičemž skutečnost, že se účastník v určité lhůtě nevyjádří,
se považuje za jeho souhlas s určitým postupem – viz např. §51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.),
totiž často mají minimálně stejný význam pro uplatnění práv účastníka řízení v tomto řízení
jako přímá sdělení či výzvy soudu učiněné při jednání. Nelze přehlédnout, že soudobé soudní
řízení je kombinací ústního jednání před soudem a písemné komunikace mezi soudem
a účastníky. Obě tyto složky soudního řízení mají pro účastníka kardinální význam (někdy,
zejména v řízení podle s. ř. s., složka písemná svým významem složku ústní výrazně
převyšuje), přičemž jak při ústní komunikaci, tak při komunikaci písemné hraje významnou
roli faktor času (úkony musí účastník učinit nezřídka v krátké lhůtě po doručení či sdělení
příslušné výzvy či pokynu soudu, jinak může i velmi podstatně oslabit svoji procesní pozici)
a faktor odbornosti (reakce na výzvu či pokyn musí být velmi často komplexní, vyžadující
poměrně vysoký stupeň porozumění obsahu výzvy či pokynu). Za takovéto situace nelze
přijmout názor, že základní právo zaručené v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
míří pouze k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání, a účastník neznalý jednacího jazyka by byl
znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat na jeho průběh,
nemohl by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu apod. Víceméně obdobný
požadavek na bezprostřednost a kvalifikovanost jeho vyjádření totiž na účastníka klade řada
písemných úkonů soudu vůči němu.
V dané věci však krajský soud nepochybil, když tlumočníka stěžovateli neustanovil,
protože potřeba tlumočníka nebyla zcela zjevná a nebyly tak naplněny podmínky uvedené
v §18 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel totiž na výzvu soudu k odstranění vad podání vůbec
nereagoval, z čehož nicméně nelze automaticky usuzovat na jeho neznalost českého jazyka,
neboť i na stěžovatele se vztahuje obecná právní zásada „vigilantibus iura scripta sunt
(bdělým náležejí práva)“. V případě, že stěžovatel obdržel podání od soudu, jehož obsahu
spolehlivě neporozuměl, měl možnost se zákonnými prostředky domoci sjednání nápravy.
Pokud lze u žadatele o azyl, jemuž byla výzva doručena do azylového pobytového střediska,
předpokládat, že mu pracovníky střediska nebyla poskytnuta pomoc, nejjednodušší
a odpovídající cestou bylo dostavit se k soudu a tuto skutečnost mu sdělit. Neučinil-li
tak, nemůže jít jeho nečinnost k tíži soudu. Nejvyšší správní soud rovněž vážil,
zda skutečnost, že je účastník neznalý českého jazyka a nebude tudíž schopen porozumět
výzvě k odstranění vad žaloby, neměla být soudu zřejmá již ze skutečnosti, že veškeré důvody
žaloby byly napsány v cizím jazyce. Vyšel přitom ze skutečností, které o osobních poměrech
stěžovatele vyšly ze spisu najevo. Stěžovatel poprvé přicestoval do České republiky v lednu
1996 a zabýval se zde podnikáním až do února 2001, kdy odjel opět do Vietnamu. Tam
ale zjistil, že jeho manželka prodala domek a opustila jej. Vzhledem k tomu, že nemohl
najít zaměstnání, rozhodl se opět vycestovat do České republiky a v květnu 2004 požádal
o azyl z důvodu legalizace svého pobytu. Je jistě jiná situace žadatele o azyl, který o tento
žádá bezprostředně po příchodu na území republiky, a jiná je situace žadatele, který v České
republice několik let pobýval a podnikal a teprve poté se rozhodl o azyl požádat, nehledě
na součinnost žadatelům poskytovanou v azylových střediscích. Za takové situace nelze
než dospět k závěru o účelovosti tvrzení o neporozumění výzvě k odstranění vad žaloby
po zjištění, že v důsledku nereagování byla tato odmítnuta. Přitom je třeba zopakovat, že tomu
mohl stěžovatel zabránit již tím, že by soudu sdělil, že výzvě nerozumí a je třeba mu ustanovit
tlumočníka. Vyloučení z přístupu soudu za těchto skutkových okolností nelze přičítat
nezákonnému postupu soudu, ale výhradně nečinnosti stěžovatele. Tvrzený důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tak nebyl naplněn.
Nad rámec uvedeného považuje zdejší soud za vhodné poznamenat, že pokud jde
o stěžovatelovo manželství s českou občankou, tak tato skutečnost není azylově relevantní;
avšak jak správně ve vyjádření uvádí žalovaný, na takové situace pamatuje zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu