ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.33.2004:73
sp. zn. 3 Ads 33/2004 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
A. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Bryksova 939/37,
Praha 9, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, ke kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.června
2004 č. j. 12 Ca 13/2004 – 17
takto:
Věc se p o s t u p u je k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. června 2004 zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí žalované
ze dne 19. 2. 2004 č. X, kterým byla žalobci přiznána podle ust. §5 odst. 4 z. č. 261/2001 Sb.
jednorázová peněžní částka 60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění od 23. 7. 1953 do 10.
4. 1954 a zároveň byla zamítnuta jeho žádost o tuto dávku za dobu od 5. 5. 1951 do 15. 4.
1953. Soud vyšel z názoru, že usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2003 sp.
zn. 2T 20/2003, kterým bylo vysloveno, že žalobce je podle ust. §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten na soudní rehabilitaci nahrazuje podmínku stanovenou v §2 odst. 1
z. č. 261/2001 a je nutno postupovat tak, jako by rozhodnutí o věznění bylo zrušeno podle
zákona č. 119/1990 Sb. Zavázal proto žalovanou odškodnit žalobce i za dobu věznění od 5. 5.
1951 do 15. 4. 1953.
V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku žalovaná namítala, že usnesení
o účasti na soudní rehabilitaci podle ust. §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. bylo vydáno v rozporu
se zákonem a toto usnesení nenahrazuje rozhodnutí, kterým se zrušuje odsuzující rozsudek
ve smyslu §2 odst. 1 z. č. 261/2001 Sb, neboť má pouze deklaratorní nikoliv konstitutivní
účinek. Návrh na přezkoumání odsuzujícího rozsudku mohl žalobce vzhledem k charakteru
věci podat ve lhůtě stanovené v §6 odst. 1 z. č. 119/1990 Sb., tuto lhůtu však zmeškal.
Ke zrušení odsuzujícího rozsudku pak došlo cestou obnovy řízení podle obecných ustanovení
trestního řádu, tedy nikoliv podle zákona o soudní rehabilitaci. Kromě obsáhlé ústavně právní
argumentace poukázala žalovaná také na dva rozsudky Nejvyššího správního soudu,
a to rozsudek ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 7 A 508/2002 a rozsudek ze dne 9. 10. 2003
sp. zn. 5 A 544/2002, kde je na otázku výkladu ust. §2 odst.1 z. č. 261/2001 vysloven stejný
právní názor.
Při posuzování otázky právní relevance usnesení o účasti na soudní rehabilitaci
podle ust. §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. pro splnění podmínek uvedených v ust. §2 odst. 1
z. č. 261/2001 Sb., 3. senát zjistil, že právní názor shodný s názorem vysloveným
v napadeném rozsudku byl zaujat v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2003
č. j. 5A 534/2002 – 34, naopak právní názor shodný s názorem žalované byl zaujat v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2003 č. j. 7A 508/2002 – 23 a do určitého bodu
též v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 č. j. 5 A 544/2002 - 25.
Vzhledem k tomu, že 3. senát dospěl při svém rozhodování k odlišnému právnímu názoru,
než který byl prezentován v prve vyneseném rozsudku ze dne 9. 7. 2003, přičemž názorově
shodný rozsudek ze dne 26. 8. 2003 neprošel procedurou posouzení v rozšířeném senátu,
postoupil 3. senát podle ust. §17 odst. l z. č.150/2002 Sb. věc tomuto senátu k rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné( §53 odst.
3 s. ř. s. )
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu