ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.33.2004:84
sp. zn. 3 Ads 33/2004 – 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Václava
Novotného, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Marie Součkové a JUDr. Marie Turkové v právní
věci žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem
Bryksova 939/37, Praha 9, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v P raze
ze dne 16. 6. 2004, č. j. 12 Ca 13/2004 - 17,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, č. j. 12 Ca 13/2004 - 17,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností nadepsaný rozsudek
Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004 a věc jí
vracena k dalšímu řízení. Zároveň soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit žalobci
náklady řízení ve výši 2150 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Dne 30. 12. 2002 podal žalobce žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň. K žádosti v průběhu správního řízení připojil
osvědčení o svém občanství České republiky, potvrzení Vězeňské služby ČR o tom, že byl
vězněn na základě rozsudku Nižšího vojenského soudu Plzeň sp. zn. Vt 103/51 v době
od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953 a na základě rozsudku Krajského soudu v Olomouci
sp. zn. T 12/53 v době od 23. 7. 1953 do 10. 4. 1954, doložil rozsudek Nižšího vojenského
soudu Plzeň sp. zn. Vt 103/51 ze dne 4. 5. 1951, usnesení Krajského soudu v Ostravě
sp. zn. 2 Rt 131/90 ze dne 22. 11. 1990, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Olomouci sp. zn. T 12/53 ze dne 2. 7. 1953 a trestní stíhání zastaveno, usnesení Okresního
soudu Plzeň - město sp. zn. Rt 5/2000 ze dne 6. 3. 2002 a usnesení téhož soudu
sp. zn. Rt 5/2000 ze dne 2. 5. 2002, kterým byla podle §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“)
povolena obnova řízení ve věci bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň sp. zn. Vt 103/51
a zrušen rozsudek tohoto soudu v dané věci ze dne 4. 5. 1951 a dále usnesení Okresního
soudu Plzeň - město sp. zn. 2T 20/2003 ze dne 15. 10. 2003, podle něhož je podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 119/1990 Sb.“), „per analogiam“ účasten soudní rehabilitace.
Žalobou napadeným rozhodnutím stěžovatelka rozhodla o žádosti žalobce tak,
že mu podle §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. přiznala jednorázovou peněžní částku
60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění v době od 23. 7. 1953 do 10. 4. 1954, avšak žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953 zamítla.
Zamítnutí části žádosti žalobce stěžovatelka v rozhodnutí zdůvodnila tak, že žalobce
neprokázal ve vztahu k uvedené době splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1
s přihlédnutím k §4 odst. 4 cit. zákona, neboť rozhodnutí č. j. Vt 103/51 ze dne 4. 5. 1951
vydané Nižším vojenským soudem v Plzni o jeho věznění v uvedené době nebylo zrušeno
podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Proti uvedenému rozhodnutí
podal žalobce žalobu, v níž se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci stěžovatelce
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí rozsudkem ze dne 16. 6. 2004 zrušil.
V odůvodnění uvedl, že se neztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že žalobce nesplňuje
podmínku podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., konkrétně zrušení rozhodnutí o věznění
podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce podle soudu prokázal, že v obnoveném trestním řízení
ve věci původně vedené Nižším vojenským soudem v Plzni pod sp. zn. Vt 103/51 bylo
jeho trestní stíhání zastaveno s ohledem na to, že skutek, pro který byl původně stíhán, není
trestným činem. Městský soud v Praze poukázal na skutečnost, že Okresní soud Plzeň - město
usnesením sp. zn. 2T 20/2003 ze dne 15. 10. 2003 rozhodl, že se na žalobce analogicky
vztahuje zákon č. 119/1990 Sb., takže je soudní rehabilitace účasten, a to po zjištění, že trestní
stíhání a odsouzení v dané věci bylo nespravedlivé a nelegitimní a že nespravedlivé
rozhodnutí nebylo již možno napravit postupem podle zákona č. 119/1990 Sb., ani postupem
podle jiných, speciálních předpisů. Okresní soud Plzeň - město tak dle Městského soudu
v Praze postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 187/2000, podle něhož
záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních
norem a rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat
extenzivně ve prospěch postižených osob. V situaci, kdy bylo uvedeným rozhodnutím
Okresního soudu Plzeň - město konstatováno, že se žalobce účastní soudní rehabilitace podle
§33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. analogicky, Městský soud v Praze dovodil, že toto
konstatování nahrazuje podmínku stanovenou v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a je nutno
postupovat tak, jakoby rozhodnutí o věznění bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. Soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatelky je nezákonné, a proto jej zrušil podle §78 odst. 1
s. ř. s. Pro další řízení zavázal stěžovatelku právním názorem v rozsudku vyjádřeným.
Stěžovatelka tedy byla povinna znovu rozhodnout o nároku žalobce a přitom vyjít z toho,
že žalobce splňuje vedle nároku na odškodnění za dobu věznění od 23. 7. 1953 do 10. 4. 1954
i nárok na odškodnění za dobu věznění v době od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953. Pro stanovení
výše odškodnění odkázal soud na zák. č. 261/2001 Sb.
V kasační stížnosti stěžovatelka dovozuje existenci důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky. Stěžovatelka zejména namítá, že v dané věci nedošlo ke zrušení rozhodnutí o věznění
žalobce způsobem, který předpokládá ust. §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., totiž zrušení
podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce byl pravomocně
odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1
písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Tento trestný čin
je uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., soudní rehabilitace tedy žalobce mohl
dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího uvedeného zákona. Žalobce však
popsaným způsobem rehabilitován nebyl, neboť ve lhůtě uvedené v §6 cit. zákona nepodal
návrh na zahájení přezkumného řízení. Žalobce pak teprve v souvislosti s přijetím zákona
č. 261/2001 Sb. podal návrh na obnovu řízení pravomocně skončeného rozsudkem Nižšího
vojenského soudu v Plzni a v následném řízení dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku,
zproštění obžaloby a vyslovení účasti na soudní rehabilitaci per analogiam. Stěžovate lka
v této souvislosti upozornila, že eviduje celou řadu obdobných žádostí osob, které zvolily
shodný postup jako žalobce, resp. žádostí opírajících se o stejný důvod. Ve všech případech
žadatelé předložili rozhodnutí příslušného soudu o své účasti na soudní rehabilitaci
„per analogiam“, vydané v rámci obnoveného řízení, ve všech případech byly tyto osoby
v minulosti odsouzené pro skutek spočívající v odepření nastoupit vojenskou službu
z náboženských důvodů, všechny osoby byly rovněž zastoupeny stejným advokátem.
Až na výjimky okresní soud v příslušných usneseních o účasti žadatele na rehabilitaci podle
§33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vždy konstatoval, že rozhodnutí vydal proto, aby žadateli
umožnil prokázat vznik nároku na peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Tato usnesení
byla podle stěžovatelky vydána účelově a v rozporu s platnou právní úpravou. Jestliže totiž
zákonodárce v ust. §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. stanovil lhůtu, v níž je třeba podat
návrh na přezkoumání odsuzujícího soudního rozhodnutí, je nepochybné, že tak učinil
záměrně a s vědomím dát průchod potřebě, aby právo bylo v konkrétní lhůtě uplatněno. Podle
stěžovatelky je pak rušení odsuzujících rozhodnutí cestou obnovy řízení obcházením této
zásady. Krom toho ust. §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. lze podle jejího názoru vztáhnout
pouze na případy, kdy byl občan neoprávněn vězněn pouze vazebně, tedy bez toho, že by jeho
trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a jeho aplikace „per analogiam“
na věci pravomocně skončené odsuzujícím rozsudkem nepřichází v úvahu. Stěžovatelka
zdůraznila, že podmínil -li zákonodárce v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. vznik nároku
na peněžní částku zrušením odsuzujícího soudního rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.
nebo zákona č. 198/1993 Sb., vyjádřil tím vůli omezit okruh oprávněných osob pouze
na ty z nich, které dosáhly rehabilitace podle speciálních, za tím účelem přijatých zákonů;
nic mu totiž nebránilo vymezit okruh oprávněných osob jakýmkoli jiným způsobem.
Nadto stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že ne vždy obecné soudy obnovu řízení
povolily. Upozorňuje, že odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 187/2000
je irelevantní především proto, že k němu plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko Pl. ÚS-
st.-14/01, kterým výklad a závěry druhého senátu Ústavního soudu odmítlo
a v němž vyslovilo, že uvedený nález nelze považovat za relevantní názor Ústavního soudu.
Uvedené stanovisko přitom plénum Ústavního soudu přijalo již 26. 6. 2001, tedy řadu měsíců
předtím, než Okresní soud Plzeň - město povolil obnovu řízení, odůvodněnou mj. právě
obsahem původního nálezu. Stěžovatelka tedy shrnula, že ke zrušení odsuzujícího soudního
rozhodnutí nedošlo v daném případě způsobem stanoveným v zákoně č. 261/2001 Sb.
Odsuzující rozsudek nebyl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., ani zákona č. 198/1993 Sb.,
nýbrž cestou obnovy řízení. Usnesení, jímž byla vyslovena účast žalobce na soudní
rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., není odškodňovacím titulem,
neboť na základě tohoto usnesení nelze zrušit žádné odsuzující rozhodnutí o věznění. Kromě
toho z jeho dikce vyplývá, že účelem je rehabilitovat osoby stíhané pouze vazebně za účelem
možnosti přiznat i jim odškodnění, ovšem pouze podle zákona č. 119/1990 Sb. Přijetí
opačného výkladu je podle stěžovatelky v rozporu se základním účelem oddílu třetího zákona
č. 119/1990 Sb., který je koncipován na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní
rehabilitace a s tím spojeného odškodnění. Argumentaci Okresního soudu Plzeň - město
pak považuje stěžovatelka za zcela zjevně účelovou. Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka
odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve srovnatelných věcech, konkrétně
na rozsudek sp. zn. 7 A 508/2002 ze dne 26. 8. 2003 či sp. zn. 5 A 544/2002 ze dne
9. 10. 2003, které mají podporovat její právní názor. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení. Stěžovatelka rovněž požádala, aby Nejvyšší správní soud přiznal
její kasační stížnosti odkladný účinek ve smyslu §107 s. ř. s., neboť má za to, že v daném
případě jsou splněny podmínky uvedené v §73 odst. 2 s. ř. s. Pokud by totiž Nejvyšší
správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, vznikla by stěžovatelce újma spočívající
v tom, že by žalobci pravomocně přiznala a vyplatila jednorázovou peněžní částku ve vyšší
výši, než na kterou mu vznikl nárok.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl Nejvyššímu správnímu soudu,
aby kasační stížnost zamítl, rozsudek stěžovatelky potvrdil v části týkající se zrušení
rozhodnutí stěžovatelky a změnil v části týkající se náhrady nákladů tak, že stěžovatelka
je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 3650 Kč do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce. Věcně žalobce poukazuje
na to, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů prokázal jak zrušení původního
odsuzujícího rozsudku, tak svou účast na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.
Uvádí dále, že by mohl uvést případy, kdy stěžovatelka v obdobných případech jednorázovou
částku podle zákona č. 261/2001 Sb. přiznala a vyplatila, a z této skutečnosti dovozuje
nepřípustnou diskriminaci. Žalobce rovněž odkazuje na rozsudky Městského soudu v Praze,
resp. Krajského soudu v Ústí nad Labem, týkajících se obdobných případů, kdy tyto soudy
měly správnost závěrů Městského soudu v Praze a žalobce v dané věci potvrdit.
V soudním spise jsou mj. založeny listiny, z nichž Nejvyšší správní soud zjistil
následující:
- usnesení Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. Rt 5/2000 ze dne 6. 3. 2002, kterým
byla v souladu s §278 odst. 1 trestního řádu povolena obnova řízení v trestní věci
bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni sp. zn. Vt 103/51 a kterým byl zrušen
rozsudek uvedeného soudu v této věci ze dne 4. 5. 1951; podle odůvodnění
soud v dané věci dospěl k závěru, že odsouzení je nespravedlivé a nelegitimní
a že tuto nespravedlnost nelze již v současné době napravit postupem podle zákona
č. 119/1990 Sb. ani postupem podle jiných speciálních zákonů; při posouzení
existence důvodů pro povolení obnovy řízení vyšel okresní soud podle svých slov
z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000;
- usnesení Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 2 T 20/2003 ze dne 15. 10. 2003,
kterým uvedený soud rozhodl, že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
per analogiam účasten soudní rehabilitace; v odůvodnění soud odkázal na vlastní
usnesení sp. zn. Rt 5/2000 ze dne 6. 3. 2002 a dovodil, že soud se v dané věci dobral
stejného výsledku, jako kdyby žalobce rehabilitoval podle zákona č. 119/1990 Sb.,
čemuž v současné době brání prošlá lhůta k projednání věci; jelikož však bylo
postupováno podle obecných a nikoliv rehabilitačních předpisů, nevznikl
by obviněnému nárok na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., a proto bylo nutné
postupovat analogicky podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 161/2001 Sb. se tento zákon vztahuje mj. na občany České
republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo
rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.
nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu, přičemž pro tyto osoby zavádí uvedený zákon pojen „politický vězeň“.
Podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se ustanovení tohoto zákona užije obdobně
k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku
v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990,
i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve
platných předpisů. Ustanovení §27 se užije obdobně. Podle §6 odst. 1 téhož zákona lze návrh
na zahájení přezkumného řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti
tohoto zákona. Podle §36 nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990.
Třetí senát Nejvyššího správního soudu, kterému příslušelo podle rozvrhu práce věc
rozhodnout, při posuzování otázky právní relevance usnesení o účasti na soudní rehabilitaci
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. pro splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1
zákona č. 261/2001 Sb., zjistil, že právní názor shodný s názorem vysloveným v napadeném
rozsudku byl zaujat v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne
9. 7. 2003, naopak právní názor shodný s názorem žalované byl zaujat v rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne 26. 8. 2003 a do určitého bodu též v rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 544/2002 – 25 ze dne 9. 10. 2003. Vzhledem k tomu,
že třetí senát dospěl při svém rozhodování k odlišnému právnímu názoru, než který byl
prezentován v prve vyneseném rozsudku ze dne 9. 7. 2003, přičemž názorově shodný
rozsudek ze dne 26. 8. 2003 neprošel procedurou posouzení v rozšířeném senátu, postoupil
tento senát svým usnesením č. j. 3 Ads 33/2004 – 73 ze dne 20. 4. 2005 podle §17 odst. l
s. ř. s. věc rozšířenému senátu k rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozšířeném senátě kasační stížností napadený
rozsudek Městského soudu v Praze v mezích uplatněných stižních důvodů a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
V projednávané věci není mezi účastníky sporný skutkový stav a rozhodnutí závisí
jen na posouzení právní otázky; neboť stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Posuzována tak byla otázka, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena
účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
(v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově), může
mít účinky splnění podmínky stanovené v ust. §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce
tvrdí, že shora uvedenou otázku je třeba odpovědět kladně, přičemž důvodem má být
mj. zachování principu rovnosti, žalovaná tvrdí opak, když poukazuje na účelovost takového
postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb., který je koncipován
na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného
odškodnění.
Nejvyšší správní soud se k uvedené právní otázce přímo nebo nepřímo vyjádřil
v několika svých dřívějších rozhodnutích. Obdobný právní názor na účinky usnesení o účasti
na soudní rehabilitaci per analogiam dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., jako zaujal
v projednávané věci Městský soud v Praze, byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne 9. 7. 2003 (judikát nebyl publikován), který dospěl
k závěru, že rozhodl -li soud, že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
per analogiam účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ustanovení §1 cit. zákona,
musí správní soud k tomuto rozhodnutí přihlédnout při rozhodování o jeho nároku
na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Naopak opačný
právní názor, byť při poněkud odlišné skutkové situaci, lze dovodit z rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne 26. srpna 2003 (judikát nebyl publikován),
podle něhož zrušením rozhodnutí o věznění není ani účast na soudní rehabilitaci podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., na základě tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí
o věznění. V rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 544/2002 – 25 ze dne 9. 10. 2003
(judikát nebyl publikován) byl pak vyjádřen právní názor, že „i když žalobce byl vězněn
pro trestný čin politického charakteru, a toto rozhodnutí bylo zrušeno, nedošlo ke zrušení
způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou
obnovy řízení podle trestního řádu nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází
jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení“. Ačkoli se soud v posléze jmenované
věci z procesních důvodů nezabýval prokázanou existencí usnesení o účasti na soudní
rehabilitaci žalobce podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., lze z výše uvedeného dovodit,
že zde byl v principu vysloven právní názor odlišný od prve uvedeného.
Nejvyšší správní soud jednající v rozšířeném senátě po posouzení věci dospěl
k závěru, že právní názor obsažený v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne 9. 7. 2003 není správný. Ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří byli
vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění
zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání
se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Tento trestný čin
je uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. a žalobce tak mohl soudní rehabilitace
dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona.
Tímto způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení
ve lhůtě uvedené v §6 cit. zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku
tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoliv v řízení
podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti
nemění dle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce
na soudní rehabilitaci per analogiam dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jednak
toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno ve výše citovaném
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne 26. 8. 2003, žádné
rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech)
bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud
ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Podle tohoto rozsudku „ustanovení
§33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy,
pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném
časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou
je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako
analogie iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup
známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl,
byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu
a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu
trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle zákona č. 82/1998 Sb.“. Na této
argumentaci Nejvyšší správní soud neshledává potřebu cokoli modifikovat. Kromě základní
argumentace výše uvedené nelze dále přehlédnout, že cit. usnesení Okresního soudu Plzeň –
město sp. zn. 2T 20/2003 ze dne 15. 10. 2003 bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému
splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní
rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní
skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb.
Stěžovatelka tedy nepochybila, jestliže v daném případě žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 5. 5. 1951
do 15. 4. 1953 zamítla s odkazem na neprokázání splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1
s přihlédnutím k §4 odst. 4 cit. zákona, neboť rozhodnutí č. j. Vt 103/51 ze dne 4. 5. 1951
vydané Nižším vojenským soudem v Plzni o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno
podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Naopak Městský soud
v Praze výše označenou právní otázku posoudil nesprávně, čímž došlo k naplnění důvodu
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení
je Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu shora
uvedeným (§110 odst. 3 s. ř. s.). Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rovněž rozhodne
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k meritornímu rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již Nejvyšší správní
soud samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu