ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.34.2004
sp. zn. 3 Ads 34/2004 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobkyně
N. R., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4.
2004, č. j. 42 Cad 62/2004 – 16,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 42 Cad 62/2004
– 16 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále jen stěžovatelka) usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2004, kterým krajský soud rozhodl
tak, že: „řízení se zastavuje a věc se vrací správnímu orgánu k provedení dalších úkonů
v rámci správního procesu. Nikomu se nepřiznává náhrada nákladů řízení.“ Dle názoru soudu
bylo soudní řízení v předmětné věci zahájeno z podnětu správního orgánu, jenž byl doručený
podepsanému soudu dne 2. 4. 2004 a následně podroben analýze. Podání podatelky doplnil
správní orgán stručným nevysvětlitelným sdělením, že prý jde o žalobu proti němu ve věci
zdravotního stavu a postoupil soudu všechny listiny, aniž je v počínání autorky podání
sebeméně patrno, že měla v úmyslu obrátit se na soud a tam žalovat nikoli zřejmě okresní
posudkovou lékařku, nýbrž přímo Českou správu sociálního zabezpečení. Jde o nedůvodnou
fabulaci správního orgánu, který měl dále jednat v rámci správního procesu a vyřídit odvolání
proti údajnému rozhodnutí posudkové lékařky nebo pisatelka mohla, i když nemusela, být
poučena o možnosti podat soudní žalobu a o jejích náležitostech. Pokud se správní orgán
domnívá, že jen je na soudu, aby podatelce vložil do úst slova žaloby a doporučil jí, koho má
žalovat, mýlí se, neboť takový postup by výrazně přesáhl rámec ustanovení §5 o. s. ř.
a narušil by ústavní rovnost účastníků soudního řízení. Správní orgán může doporučit, uzná-li
to za vhodné, občanovi, aby zažaloval, sám soud však nikoho takto navádět nesmí.
Nezbytnost pokračovat ve správním řízení je fundamentální překážkou předmětného řízení
soudního, bylo proto rozhodnuto při použití ust. §64 s. ř. s. a §104 odst. 1 o. s. ř.,
když aplikace ust. §46 odst. 1 lit. a) s. ř. s. není možná, neboť tu nejde o návrh adresovaný
jeho autorem soudu.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka dovozovala existenci důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítala především, že se neztotožňuje s názorem
krajského soudu, že v počínání autorky podání není sebeméně patrný úmysl obrátit se na soud
a žalovat Českou správu sociálního zabezpečení. Žalobkyně sice adresovala své podání
ředitelce „Sociálního a zdravotního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5“ a podala odvolání proti
rozhodnutí předsedkyně „Lékařské posudkové komise v Mostě,“ ale z obsahu podání lze
jednoznačně vyvodit, že nesouhlasí s posouzením svého zdravotního stavu. Dne 11. 3. 2004
byl vydán posudek lékaře okresní zprávy sociálního zabezpečení, nikoli rozhodnutí tohoto
lékaře, proto nelze souhlasit se soudem v názoru, že stěžovatelka měla vyřídit odvolání
proti rozhodnutí posudku posudkové lékařky. Posudek je pouze podkladem pro rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení a jako takový je vyloučen ze soudního přezkumu a soud
ho přezkoumává jen při rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení. Na základě nesplněné podmínky řízení pak může soud návrh podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. odmítnout, přičemž neobstojí argument soudu, že toto posledně citované
ustanovení nelze aplikovat z důvodu, že tu nejde o návrh adresovaný jeho autorem soudu.
V tomto bodě odkazuje na ust. §72 odst. 1 s. ř. s., dle něhož je lhůta pro podání žaloby
zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti němuž rozhodnutí
směřuje. Zda jde o možné narušení ústavní rovnosti účastníků soudního řízení, je stěžovatelka
toho názoru, že při poskytnutí poučení účastníku řízení o jeho procesních právech
a povinnostech nejde ze strany soudu o narušení rovnosti stran, ale o splnění zákonné
povinnosti soudu. Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci správním soudem
stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu stížního bodu
uplatněného v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je v plném rozsahu
důvodná. Stěžovatelka sice formálně uplatnila důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., fakticky se však jedná o důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť
dovozuje nezákonnost rozhodnutí soudu o zastavení řízení.
Z podání bez data adresovaného ředitelce Sociálního a zdravotního zabezpečení,
Křížová 25, Praha 5 a označeného jako odvolání o odebrání částečného důchodu vyplývá,
že paní N. R. nesouhlasí s posouzením svého zdravotního stavu předsedkyní Lékařské
posudkové komise v Mostě MUDr. K. Žádá o spravedlivé posouzení řízení o invalidním
důchodu nezaujatou posudkovou komisí a spravedlivé rozhodnutí. Krajský soud ve věci
nařídil jednání na 19. 4. 2004, k němuž však žalobkyni neobeslal, při němž zreferoval obsah
podání žalobkyně a vyhlásil usnesení o zastavení řízení.
Podle §19 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb. se podání posuzuje podle jeho obsahu. V podání
musí být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co se navrhuje.
Obdobně podle ust. §41 odst. 2 o. s. ř., které s ohledem na ust. §64 s. ř. s. platí
i pro správní soudnictví, se každý úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně
označen.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že je v kompetenci správního orgánu posoudit
obsah podání jemu doručeného a v závislosti na výsledku posouzení zvolit další procesní
postup. V daném případě stěžovatelka posoudila podání označené jako odvolání o odebrání
částečného důchodu dle obsahu jako žalobu a v souladu s ust. §3 odst. 1 a §32 s. ř. s.
ji postoupila příslušnému soudu. Krajský soud není vázán názorem, který si správní orgán
o obsahu podání učinil a nic mu nebrání učinit si o obsahu podání úsudek jiný. I v takovém
případě však musí zapsat věc do rejstříku nejasných podání a provádět dále úkony podle
ust. §37 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud však takto nepostupoval a ve svém rozhodnutí vycházel
z několika chybných úvah, které Nejvyšší správní soud dále rozebírá.
Není především odůvodněn jednoznačný závěr soudu o tom, že se podatelka neměla
v úmyslu obrátit na soud. Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu
tak u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení
obsahu podání relevantní. Podání nemusí obsahovat výslovné vyjádření, že se podatel chce
obrátit na soud, rozhodující je obsah z hlediska ust. §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud stěžovatelce vytkl, že podání doplnila stručným a blíže nevysvětleným
sdělením, že jde o žalobu proti ní ve věci zdravotního stavu a postoupila je včetně množiny
listin soudu, aniž z počínání autorky podání je sebeméně patrno, že měla v úmyslu obrátit
se na soud a tam žalovat nikoli zřejmě okresní posudkovou lékařku, nýbrž přímo Českou
správu sociálního zabezpečení. Jde pouze o nedůvodnou fabulaci správního orgánu, který měl
místo toho s podatelkou dále jednat v rámci správního procesu a především vyřídit její
odvolání proti údajnému rozhodnutí posudkové lékařky doktorky K. Pisatelka podání také
mohla být poučena o možnosti podat soudní žalobu a o jejich náležitostech. Ani v tomto bodu
však Nejvyšší správní soud názor Krajského soudu v Ústí nad Labem nesdílí. Jak bylo již
výše uvedeno, podání se jak ve správním řízení, tak i v přezkumném řízení soudním posuzuje
podle svého skutečného obsahu, nikoliv podle toho, jak je formálně označeno. V daném
případě vyjádřila podatelka N. R. nesouhlas s odebráním částečného důchodu a v souvislosti
s tím s posouzením svého zdravotního stavu lékařskou Posudkovou komisí v Mostě, MUDr.
K. Její podání tedy alespoň v minimální míře obsahuje povinné tvrzení o zkrácení na právech
(odebrání částečného důchodu v důsledku nesprávného posouzení zdravotního stavu) ve
smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. a naznačuje, v čem spatřuje nezákonnost správního rozhodnutí.
Tyto skutečnosti jsou dostatečným podkladem pro to, aby stěžovatelka mohla učinit závěr o
úmyslu jmenované podat správní žalobu. Další úkony po ní nelze požadovat, neboť
stěžovatelka je sice pro zachování lhůty podacím místem pro uplatnění žaloby, zároveň je
však i potenciálním účastníkem řízení o žalobě, a proto kompetenci k odstraňování
případných nedostatků žaloby nemá. Požadavek krajského soudu, aby podání bylo posouzeno
jako odvolání proti údajnému rozhodnutí posudkové lékařky doktorky K. (což by vedlo
vzhledem k jeho nepřípustnosti k rozhodnutí o zamítnutí podle §60 zák. č. 71/1967 Sb.),
považuje proto Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené za výraz přepjatého
formalismu a doporučení k následnému poučení o možnosti podat žalobu (takový úkon není
zákonnou povinností stěžovatelky) pak za zbytečné, neboť zákonné lhůty by v mezidobí již
zřejmě uplynuly.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že za situace, kdy stěžovatelka jako potencionální
účastník přezkumného řízení soudního není oprávněna požadovat po druhém potencionálním
účastníkovi odstranění nedostatků jeho podání, obsah podání pisatelky alespoň částečně
svědčí tomu, že by se mohlo jednat o správní žalobu a při vědomí zásady koncentrace řízení
upravené v ust. §71 odst. 2 s. ř. s., nezbylo stěžovatelce, než z důvodu procesní jistoty
postoupit podání soudu a ponechat na něm odstranění nedostatku podání i případných
pochybností o jeho obsahu v rámci úkonu podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. Postupu stěžovatelky
tedy nelze ničeho vytýkat. Krajský soud v daném případě nedostatky v podání předepsaným
způsobem neodstranil, ve věci nařídil jednání, i když měl za to, že podání pisatelky žalobou
není, podatelku k jednání nepředvolal a rozhodl o zastavení řízení podle ust. §104 odst. 1
o. s. ř. ve spojení s ust. §64 s. ř. s., ačkoliv podmínky řízení jsou v soudním řádu správním
upraveny autonomně a ust. §64 s. ř. s. zde použít nelze. To vše považuje Nejvyšší správní
soud za závažné vady řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) a e), které měly vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí a k nimž by Nejvyšší správní soud přihlížel podle
ust. §109 odst. 3 s. ř. s. s úřední povinností, i kdyby je stěžovatelka v kasační stížnosti
nenamítala.
Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm je tento
soud vázán právním názorem tak, že nejprve postupem podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. odstraní
vady podání (čímž nepochybně zjistí i to, zda má žalobkyně v úmyslu domáhat se svého práva
v rámci přezkumného řízení soudního) a podle výsledku pak určí další procesní postup.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu