ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.6.2005
sp. zn. 3 Ads 6/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
V. W, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Bryksova 939/37,
Praha 9, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2003, o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2004 č. j. 42 Cad 73/2004 – 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2004
č. j. 42 Cad 73/2004 – 25 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále jen stěžovatelka) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí
ze dne 29. 7. 2003 a věc jí vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem,
že „na žalobce jest nahlížeti jako na osobu zcela rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci“. Zároveň jí bylo uloženo uhradit žalobci náhradu „procesních“
nákladů ve výši 4931 Kč. Soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového
stavu:
Rozhodnutím ze dne 29. 7. 2003 zamítla stěžovatelka žádost žalobce o úpravu
důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení §25 odst. 7 z. č. 119/1990 Sb. Zjistila,
že žalobce byl vězněn v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Svoje rozhodnutí pak odůvodnila
tím, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54, jímž byl
žalobce odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1
písm. b) tr. zákona, byl sice zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003
sp. zn. 15 Tz 67/2003 a žalobce byl zproštěn obžaloby, z uvedeného rozsudku
však vyplývá, že odsuzující soudní rozhodnutí nebylo zrušeno podle z. č. 119/1990 Sb.,
ani podle z. č. 198/1993 Sb., ale z důvodu porušení obecných procesních a hmotněprávních
předpisů. Nárok na úpravu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci proto nevznikl.
Krajský soud ověřil, že cit. rozsudek ze dne 22. 5. 2003 byl vynesen Nejvyšším
soudem ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti dne
26. 7. 2001. Za prokázané pak považoval tvrzení žalobce, že mu v minulosti náčelník
tehdejšího Vojenského obvodového soudu v Brně sdělil, že na jeho případ se rehabilitace
nevztahuje.
Na základě uvedených skutečností dospěl soud k následujícímu závěru: „Skutek,
pro který byl žalobce tehdy odsouzen, sice nenáleží k množině tehdejších trestných činů,
ohledně nichž vynesená rozhodnutí byla zrušena přímo ex lege (oddíl druhý zákona
č. 119/1990 Sb.), nýbrž ke druhé množině činů, stran kterých mohlo k rehabilitaci dojít
až na základě výsledku přezkumného řízení (oddíl třetí téhož zákona). Lze tedy hypoteticky
připustit možnost, že by žalobce po řádně proběhnuvším přezkumu rehabilitován nebyl.
Jestliže ovšem v důsledku chybné informace, kterou žalobci poskytl stát prostřednictvím
Vojenského obvodového soudu v Brně (totiž že na žalobce se rehabilitace vůbec nevztahuje),
byl žalobce zcela zbaven možnosti uplatnit svůj postoj, nelze mu tuto skutečnost přičítat
k tíži. Stanovisko správního orgánu, že absolutní podmínkou přiznání důchodového příplatku
podle ust. §25 odst. 7 z. č. 119/1990 Sb. je jedině rehabilitační řízení uskutečněné
podle tohoto zákona, tedy není korektní. Principy obecné spravedlnosti podle přesvědčení
podepsaného soudu naopak vyžadují, aby za splnění uvedené podmínky byly považovány
i výsledky nestandardních rehabilitačních procesů, pokud neodporují základním myšlenkám
zákona č. 119/1990 Sb., k jejich uskutečnění vedly dobré důvody a pro dotčenou osobu
vyzněly příznivě. Tak tomu bylo i v předmětné věci. Podepsaný soud nemá důvodu
pochybovat o věcné správnosti rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 22. 5. 2003, jímž byl
žalobce plně rehabilitován stran skutku uvedeného v §4 lit.e) zákona č. 119/1990 Sb.,
podle přesvědčení podepsaného soudu má pak tato – byť nestandardní – rehabilitace stejné
důsledky jako zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení dle oddílu třetího téhož zákona
a takto je také třeba na žalobce nahlížet při vyřizování jeho žádosti o důchodový příplatek
ve správním řízení.“
V podané kasační stížnosti stěžovatelka tvrdila důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Nesouhlasila především s právním názorem soudu v tom, že za situace,
kdy bylo žalobci zabráněno v možné rehabilitaci chybnou informací danou mu státem,
je nutno považovat citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky za nestandardní
formu rehabilitace se všemi dalšími důsledky. Dle názoru stěžovatelky poskytnutá chybná
informace účastníkovi řízení v podání žádosti o zahájení přezkumného řízení
podle z. č. 119/1990 Sb. zabránit nemohla. V případě, že by jeho žádosti nebylo vyhověno,
mohl proti zamítavému rozhodnutí podat opravný prostředek a dosáhnout tak rehabilitace.
Dále stěžovatelka poukázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001
Pl. ÚS 46/2000 podle něhož je věcí suverénního státu, zda přistoupí k rehabilitacím
a pokud ano, v jakém rozsahu budou tyto křivdy odčiněny. Československý stát,
který po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v důsledku
nedemokratických postupů předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň
částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci
nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné.
Každý z rehabilitačních zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků. Tendenci
rehabilitačního procesu urychlit cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá na druhé straně
zjevná tendence vymezit pro uplatňování rehabilitačních nároků určitý časový rámec.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odsuzující rozhodnutí zrušeno podle obecných
předpisů trestního řádu, tak není dle názoru stěžovatelky rozhodnutím ve smyslu §14
z. č. 119/1990 Sb. Kromě výše uvedeného stěžovatelka namítla, že pokud krajský soud
v napadeném rozsudku vychází z hypotézy, že by účastník řízení nebyl po řádně
proběhnuvším přezkumu řádně rehabilitován, je jeho zdůvodnění zcela nelogické
a nesrozumitelné. Stěžovatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc
vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádřeních ze dne 10. 8. a 18. 8. 2004 žalobce uvedl, že stěžovatelkou předestřený
nález Ústavního soudu pouze vyslovil, že nevratná lhůta stanovená §6 z. č. 119/1990 Sb. není
protiústavní. To však rozhodně nebrání nevinně odsouzeným, aby se domáhali nápravy
jinými cestami. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. 3 Rto 8/2004
byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle ust. §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. Tímto usnesením by měly být odstraněny veškeré pochybnosti o správnosti napadeného
rozsudku krajského soudu.
Ze soudního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem Nejvyšší správní soud zjistil,
že na čl. 5 se nachází sdělení náčelníka Vojenského obvodového soudu v Brně plk. Dr. M. H.
ze dne 4. 2. 1991 adresované tehdejší právní zástupkyni žalobce Dr. M. Č.,
v němž se potvrzuje, že V. V. (W.) byl Vojenským soudem Brno odsouzen v roce 1954
pod č. j. T 2/54 pro trestný čin podle §270 odst.1 písm. b) trestního zákona. Dále je uvedeno,
že na tento trestný čin se rehabilitace ze zákona nevztahuje. U nadepsaného soudu nebyla
žádost o rehabilitaci jmenovaného podána a řízení o rehabilitaci není vedeno. Z připojeného
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. 3 Rto 8/2004 Nejvyšší správní
soud zjistil, že jím bylo zrušeno podle ust. §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2004 č. j. 1 Rt 6/2004 – 11 a zároveň bylo analogicky
vysloveno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle ust. §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb.
Svoje rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2003 byl V. W. „ve své podstatě rehabilitován a vyslovení rehabilitace podle §33 odst.
2 z. č. 119/1990 Sb. je důvodné, neboť po zrušení původního rozsudku a zproštění obžaloby
byl omezen na svobodě bez existence pravomocného odsouzení a byl-li zproštěn obžaloby
podle obecných předpisů, neměl by nárok na odškodnění dle zákona č. 261/2001 Sb.“ V ostatním vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn
správním orgánem a popsán v napadeném rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných důvodů
kasační stížnosti, z úřední povinnosti přihlédl k některým procesním vadám a po posouzení
věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je v plném rozsahu důvodná.
Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že žalobce byl „státem“
nesprávně poučen a tím „zcela zbaven možnosti uplatnit svůj postoj.“ Uvedenému rozumí
Nejvyšší správní soud tak, že krajský soud zřejmě dovozoval správními orgány zaviněnou
nemožnost žalobce domoci se rehabilitace v přezkumném soudním řízení dle oddílu třetího
z. č. 119/1990 Sb. Svůj rozsudek pak krajský soud opřel o tezi, že pochybení státu nemůže jít
žalobci k tíži, a proto je nutno na rozsudek vynesený v řízení o stížnosti pro porušení zákona
hledět jako na rozsudek rehabilitační. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že základní
skutkové zjištění, na němž krajský soud svůj právní názor postavil, je v rozporu s listinným
důkazem – sdělením náčelníka VOS Brno ze dne 4. 2. 1991. Zákon č. 119/1990 Sb.
ve svém původním znění neuváděl trestný čin vyhýbání se služební povinnosti
podle ust. §270 z. č. 86/1950 ani ve výčtu ust. §2, kde se rozsudky zrušují ze zákona,
ani ve výčtu trestných činů v ust. §4, kde bylo možno dosáhnout zrušení rozsudku
v přezkumném řízení podle §5. Teprve novelou zákona o soudní rehabilitaci- zákonem
č. 47/1991 Sb. přijatým dne 30. 1. 1991 a účinným ode dne 1. 3. 1991 byl uvedený trestný čin
inkorporován do ust. §4 písm. c). I kdyby tedy sdělení náčelníka VOS Brno ze dne 4. 2. 1991
obsahovalo informaci o tom, že trestný čin, pro nějž byl žalobce odsouzen, rehabilitaci
nepodléhá, bylo by, přísně vzato, toto poučení s ohledem na dobu svého podání správné.
Nejvyšší správní soud však upozorňuje, že uvedené sdělení se výslovně vyjadřuje pouze
k rehabilitaci ze zákona a v tomto bodu zůstala právní úprava beze změny. Podaná informace
tedy byla v daném případě správná bez ohledu na přijatou novelu zákona. Žalobce
ani její formulací nemohl být uveden v omyl, vůbec ne pak již za situace, kdy byl
kvalifikovaně právně zastupován. Rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy
je svým charakterem tzv. jinou vadou řízení, jež může mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé a ve svém důsledku je naplněním důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst.1 písm. d) s. ř. s. Již samotná tato vada by byla dostatečným důvodem ke zrušení
napadeného rozsudku, přičemž Nejvyšší správní soud k ní podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlíží z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud však neomezil svoji přezkumnou činnost pouze na výše
uvedený závěr. Z hlediska rozhodovacích důvodů základní pochybení v otázce skutkového
stavu totiž krajský soud doprovodil sledem chybných právních úvah, které Nejvyšší správní
soud ke stěžovatelkou uplatněnému důvodu kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. dále rozebírá.
Podle ust. §25 odst. 1 z. č. 119/1990 Sb. se doba vazby a doba výkonu trestu odnětí
svobody poškozeného, který byl podle tohoto zákona zcela zproštěn obžaloby, posuzuje
jako doba pokračování v zaměstnání (pracovní činnosti), jež poškozený konal před vzetím
do vazby (nástupu trestu), podle předpisů o sociálním zabezpečení. Stejně se posuzuje část
doby výkonu trestu, po kterou byl trest vykonán neoprávněně, jestliže se podle tohoto zákona
zruší odsuzující rozsudek jen zčásti. Podle odst. 6 se ustanovení předchozích odstavců užije
i v případě, že rozhodnutí vyhlášené v původním řízení bylo v celém rozsahu zrušeno
podle oddílu druhého nebo pátého. Podle odst. 7 cit. ustanovení pak může poškozený místo
zápočtu doby žádat přiznání příslušného příplatku k důchodu.
Právní otázkou, kterou měl krajský soud posoudit tedy bylo, zda rozhodnutí, jímž byl
žalobce zproštěn obžaloby pro trestný čin uvedený v §4 písm. c) cit. zákona v řízení
o stížnosti pro porušení zákona, lze považovat za rozhodnutí ve smyslu ust. §25 odst. 1
tohoto zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 takovým rozhodnutím je z toho důvodu, že žalobce byl
„státem“ nesprávně poučen a nemohl tak uplatnit nárok na rehabilitaci postupem
předvídaným zákonem č. 119/1990 Sb. Takovýto závěr však nemá v zákoně sebemenší oporu.
Zákon o soudní rehabilitaci neobsahuje žádnou poučovací povinnost státních orgánů ohledně
soudní rehabilitace, a tudíž neupravuje a ani nemůže upravovat žádné právní následky
neposkytnutí či chybného podání informací. Naopak zákon obsahuje jasně definované
podmínky i lhůty k uplatnění rehabilitace včetně možnosti požádat o navrácení lhůty
zmeškané z důležitých důvodů, stanovení lhůt bylo nálezem Ústavního soudu ze dne
6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 shledáno ústavně konformním a zákon byl předepsaným
způsobem publikován ve sbírce zákonů. Jeho případná neznalost tedy nemůže jít k tíži
nikomu jinému než žalobci, který návrh na zahájení přezkumného řízení podle §5 cit. zákona
ve stanovené lhůtě nepodal a tím řádným způsobem nestřežil svá práva. K témuž závěru
ostatně dospěl i Ústavní soud v cit. nálezu, když k tvrzení tamějšího stěžovatele, že návrh
ve lhůtě nepodal, neboť neměl důvěru k československým soudům a neměl ani potřebné
informace, argumentoval, že tyto skutečnosti nezbavují stěžovatele povinnosti řídit
se platnými právními předpisy. Posouzení právních účinků rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2003 proto není na obsahu sdělení náčelníka VOS Brno ze dne 4. 2. 1991 závislé.
Krajský soud tak nejenže učinil chybné skutkové zjištění ohledně obsahu sdělení náčelníka
VOS Brno, ale jeho důsledky následně i chybně po právní stránce vyhodnotil.
K otázce samé pak Nejvyšší správní soud uvádí, že za rozhodnutí ve smyslu §25
odst. 1 z. č. 119/1990 Sb. lze obecně považovat rozhodnutí vydaná v řízeních podle hlavy
druhé a hlavy třetí a návazně též hlavy páté tohoto zákona a podle §33 odst. 2 zákona.
Mezi uvedená rozhodnutí nepatří rozsudky vynesené v řízení o stížnosti pro porušení zákona
a rozhodnutí v řízení o obnově podle obecných předpisů o trestním řízení, byť by se týkaly
trestných činů uvedených v §4 z. č. 119/1990 Sb. Výjimkou z tohoto pravidla jsou rozsudky
ve věcech stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti podle §30 odst. 2
cit. zákona. Uvedená výjimka se však týká pouze případů, kdy odsuzující rozsudek byl zrušen
a poškozený zproštěn obžaloby proto, že v původním řízení došlo k porušení zákona z důvodů
uvedených v §1 cit. zákona, avšak dotyčný byl odsouzen pro některý z trestných činů,
které nejsou vyjmenovány v §4, kde nápravy lze dosáhnout v přezkumném řízení.
Tento závěr vyplývá nejen z výkladu cit. ustanovení z. č. 119/1990 Sb., ale i z nálezu
Ústavního soudu ze dne 18. 5. 1999 č. j. IV. ÚS 165/99. V něm Ústavní soud vyslovil tezi,
že pokud by bylo možno dosáhnout soudní rehabilitace pro trestné činy uvedené v §4
z. č. 119/1990 Sb. cestou stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti,
postrádalo by přezkumné řízení podle oddílu třetího vyznačující se časovým omezením
uvedeným v §6 cit. zákona jakýkoliv smysl a funkci. O druhé výjimce u rozhodnutí
vydaných v řízení podle §33 odst. 2 cit. zákona bude pojednáno níže.
V dané věci byl odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne
7. 1. 1954 zrušen a žalobce zproštěn obžaloby v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané
ministrem spravedlnosti, avšak pro trestný čin uvedený v §4 cit. zákona, kdy rehabilitace
bylo možno dosáhnout postupem podle §5. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 není rozhodnutím ve smyslu §25
odst. 1 z. č. 119/1990 Sb.
Žalobce v průběhu řízení o kasační stížnosti doložil usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 16. 6. 2004, kterým byla vyslovena analogicky jeho účast na soudní rehabilitaci
podle §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. a ve svém vyjádření poukázal na nález Ústavního soudu
ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. I ÚS 605/03, který rozhodoval v právně obdobné věci jednorázové
částky podle z. č. 261/2001, neboť základní principy vyslovené v nálezu jsou aplikovatelné
i na projednávanou věc. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že v daném případě
podala kasační stížnost žalovaná, věc tedy může Nejvyšší správní soud podle ust. §109
odst. 3 s. ř. s. posuzovat jen v rozsahu jí uplatněných stížních bodů a zákonnost napadeného
rozsudku poměřovat jen podle rozhodovacích důvodů, na nichž krajský soud svoje rozhodnutí
postavil. Totéž pak platí pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalované, kde je soud
dle ust. §75 odst. 1 a 2 s. ř. s. vázán skutkovým a právním stavem v době jeho vydání a věc
přezkoumává v mezích žalobních bodů. Ze skutečnosti, která nastala až po vydání
jak správního, tak i soudního rozhodnutí, lze tedy pro posouzení zákonnosti obou jen těžko
cokoliv vytěžit. Nejvyššímu správnímu soudu však je znám nález Ústavního soudu,
na nějž žalobce odkazuje, a jeho závěr, z něhož lze dovodit povinnost soudu i za takovéto
procesní situace se s existencí usnesení o účasti na soudní rehabilitaci per analogiam
podle §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. vypořádat. Proto tak pro zamezení pochybností
o ústavně konformním procesním postupu v dalším činí.
Žalobci lze přisvědčit v tom, že otázka právní relevance uvedeného usnesení
pro přiznání odškodňovacích nároků podle z. č. 261/2001 a podle z. č. 119/1990 Sb., oddílu
šestého by měla mít stejné řešení. Již výše bylo uvedeno, že usnesení soudu o účasti na soudní
rehabilitaci podle §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. obecně spadá do okruhu rozhodnutí
ve smyslu ust. §25 odst. 1 cit. zákona. Pro projednávaný případ však tato obecná teze neplatí.
Uvedené ustanovení je totiž koncipováno pro případy, kdy poškozený byl nezákonně zbaven
osobní svobody, avšak nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení. V daném případě však byl
žalobce odsouzen pro trestný čin uvedený v §4 cit. zákona, pro jehož přezkoumání upravuje
zákon o soudní rehabilitaci zvláštní postup dle ust. §5. Zákonné podmínky pro vydání
takového usnesení tedy nebyly splněny. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. 4 Tz 98/2003, kde soud zdůraznil, že „ustanovení §33 odst. 2
z. č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná
osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a 4 v určeném časovém období
od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně
stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona
o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie juris,
neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý
jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl,
byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu
a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu
trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle z. č. 82/1998 Sb.“
Jestliže tedy Krajský soud v Brně usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci analogicky
podle ust. §33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb. vydal, porušil tím zákon ve prospěch žalobce,
a to za situace, kdy mu cit. judikát Nejvyššího soudu přinejmenším měl být znám.
Z odůvodnění usnesení je přitom zřejmé, že tak učinil účelově a jen z toho důvodu
aby dopomohl žalobci splnit podmínky nároku na dávku dle z. č. 261/2001 Sb. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu však za situace, kdy žalobce nevyužil zákonné možnosti
dosáhnout své rehabilitace v přezkumném řízení podle §5 z. č. 119/1990 Sb. pro zmeškání
lhůty uvedené v §6 cit. zákona, nelze pro účely odškodňovacích dávek (zde příplatku
k důchodu) dosáhnout rehabilitace popsaným náhradním způsobem. Takovýmto usnesením
se totiž žádný odsuzující rozsudek neruší, žalobce se jím nezprošťuje obžaloby,
ani se jím nepokrývá odsuzujícím rozsudkem nezhodnocená doba vazby. Deklarace o účasti
žalobce na soudní rehabilitaci nemění nic na základním faktu, že odsuzující rozsudek byl
v jeho případě zrušen a žalobce obžaloby zproštěn podle obecných předpisů o trestním řízení
rozsudkem Nejvyššího soudu, který, jak bylo rozebráno výše, sám povahu rozhodnutí
podle zákona o soudní rehabilitaci nemá. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud
již v rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 33/2004 - 84,
jenž je pro senát rozhodující ve věci závazný. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje,
že pro přiznání příplatku k důchodu dle ust. §25 odst. 7 z. č. 119/1990 Sb. nesplnil žalobce
podmínku existence rozhodnutí, jímž byl zcela zproštěn obžaloby podle tohoto zákona,
zakotvenou v ust. §25 odst. 1 cit. zákona. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru,
že krajský soud chybně posoudil i právní otázku podmínek nároku žalobce na příplatek
k důchodu podle ust. §25 odst. 1 a 7 z. č. 119/1990 Sb., čímž naplnil důvod kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud z obou uvedených důvodů napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem podle ust. §110 odst. l s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm je soud dle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem výše uvedeným.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3 s. ř. s. ).
V Brně dne 1. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu