ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.33.2004
sp. zn. 3 As 33/2004 – 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce
M. H., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem Tábor, Čelkovická 445, proti
žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U
Zimního stadionu 1952/2, za účasti P. V. a D. V., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Vrbou, bytem
Tábor, Havanská 2812, a J. J. a B. J., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 12/2004 - 31 ze dne 31. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OREG/4433/03/Si ze dne 21. 11. 2003, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Táboře (dále jen „stavební úřad“)
č. j. SÚ 3015/02-CH, Sk ze dne 14. 5. 2003 a toto rozhodnutí potvrzeno. Posléze uvedeným
rozhodnutím stavební úřad v souladu s §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“), dodatečně povolil stavbu „přístavba a stavební úpravy
sklepů na provozovnu pohostinství“ T., B. čp. 1185 a 1186 na pozemcích parc. č. 798, 804
v katastrálním území T., a to stavebníkům P. V. a D.V. Stěžovatel ve správním řízení
vystupoval jako účastník řízení, neboť jeho nemovitost bezprostředně sousedí s pozemkem,
na kterém byla stavba provedena.
Podle krajského soudu žalovaný ve správním řízení prokázal soulad stavby s veřejným
zájmem ve smyslu §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a to žádostí o dodatečné povolení
stavby a souhlasnými vyjádřením Okresního úřadu v Táboře, referátu dopravy, vyjádřením
Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje, souhlasným stanoviskem Okresní
hygienické stanice v Táboře a souhlasným vyjádřením odboru rozvoje Městského úřadu
v Táboře. Tyto doklady správní orgány posuzovaly, stejně jako okolnosti konkrétní věci,
zejména z toho hlediska, zda je i v zájmu širší veřejnosti, aby stavba byla dodatečně povolena.
Soud zvážil, že předmětná přístavba byla na základě kolaudačního rozhodnutí od roku 1991
v provozu a teprve sousedské spory, které nebyly dořešeny, vyústily v podání stěžovatele,
ve kterém tvrdil, že byl v řízení o povolení stavby pominut jako účastník řízení. Stěžovatel
touto cestou docílil zrušení stavebního povolení, na jehož základě stavebníci v dobré víře
realizovali stavbu a posléze ji jedenáct roků provozovali. Postup správních orgánů,
které usoudily, že stavebník doložil všechny potřebné doklady k dodatečnému povolení
stavby, a které zvážily zájem stavebníků vyplývající z více než desetiletého provozování
stavby, označil soud za správní úvahu, která byla vyslovena v mezích zákona. Závěry přijaté
správními orgány pak soud označil za správné. Vydanými rozhodnutími nebyl stěžovatel
zkrácen na svých právech. Soud ve shodě se správními orgány shledal naplnění podmínek
pro dodatečné povolení stavby. K námitce nesouladu stavby s veřejným zájmem soud uvedl,
že stavebníci doložili výše uvedené zákonem stanovené doklady. Soud však shledává veřejný
zájem i ve skutečnosti, že k celé situaci došlo nezákonným postupem stavebního úřadu,
potažmo odvolacího orgánu v roce 1990. Stavebníkům nebylo a ani nemohlo být známo,
že pouze pochybením stavebního úřadu nebylo stavební povolení doručeno stěžovateli
do vlastních rukou, ale pouze náhradním způsobem. Proto nemohl být podle soudu správný
názor správních orgánů, že stavba byla realizována bez stavebního povolení. O existenci
stavebního povolení stěžovatel navíc věděl, neboť jej v písemnosti adresované stavebnímu
úřadu přesně označil. Stavební povolení v roce 1990 převzala sestra stěžovatele, která v té
době bydlela na stejné adrese jako stěžovatel. I z toho lze dovodit, že stěžovatel měl stavební
rozhodnutí z roku 1990 k dispozici. Soud tak shledal existenci veřejného zájmu
i ve skutečnosti, že nezákonným postupem stavebního úřadu a odvolacího orgánu došlo
ke zrušení stavebního povolení u stavby, která na základě stavebního povolení vznikla a byla
řádně zkolaudována. Vzhledem k tomu, že kolaudační rozhodnutí zůstalo v platnosti, nastal
stav, kdy stavba existovala fakticky bez právního podkladu, tedy faktický stav byl v rozporu
se stavem právním, nikoliv však zaviněním stavebníků. Právě v odstranění tohoto stavu
je třeba podle soudu též shledat naplnění veřejného zájmu, neboť náprava jiným právním
způsobem není možná. Ani další námitky neshledal soud důvodnými: souladem stavby
s obecně technickými požadavky na výstavbu s odkazem na §4 vyhlášky č. 137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na výstavbu, se oba správní orgány zabývaly.
Z odůvodnění správních rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány hodnotily podmínky
stanovené v uvedeném ustanovení, a jestliže jejich splnění shledaly, stalo se tak po ověření
skutečného stavu věci. Soud rovněž souhlasil s názorem žalovaného, že stavební úprava
provedená v rodinném domě svým začleněním nespadá do kategorie staveb, na které lze
vztáhnout v plném rozsahu §1 vyhlášky č. 369/2001 Sb., o obecných technických
požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu
a orientace, ve znění pozdějších předpisů, neboť i přes provedenou úpravu zůstala stavba
svým charakterem nezměněna a představuje stále rodinný dům. Stavební úřad, v jehož
kompetenci je posouzení dodržování těchto požadavků, posoudil, že v daném případě
se nejedná o služby veřejného stravování, které spadají do režimu uvedené vyhlášky, a že tedy
stavebníci nemuseli žádat o výjimku z této vyhlášky. Hodnocení žalovaného, jež považuje
takový závěr za správný, posoudil soud rovněž jako správné. Soud nepřisvědčil ani námitkám
týkajícím se nedodržení lhůt v řízení ze strany stavebníků. Nejednalo se totiž o lhůty zákonné,
nýbrž lhůty stanovené správním úřadem. Pokud stavební úřad prodloužil lhůty stavebníkům
původně stanovené a akceptoval doklady předložené v těchto lhůtách, pak tomuto postupu
nelze podle soudu vytýkat pochybení. Za chybu nepovažuje soud ani to, že stavební úřad
při dodatečném povolení přístavby a stavebních úprav sklepů na provozovnu pohostinství
zahrnul do rozhodnutí i přístavbu týkající se proluky mezi domy a kolnami při jižní
straně dvojdomku, neboť stavba se dodatečně povoluje za určení konkrétních podmínek,
které je dle soudu třeba vztáhnout právě i na tuto část konkrétní přestavby. Celkově měl soud
za to, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu s §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
neboť zjištěný stav věci byl dostatečný a shromážděné informace představovaly spolehlivý
podklad pro rozhodnutí. Z uvedených důvodů Krajský soud Českých Budějovicích žalobu
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovozuje existence důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Za nerozhodný pro posouzení daného případu považuje důvod neexistence
stavebního povolení, resp. určení, čí vinou byla tato neexistence způsobena. Dokud nemá
stavebník pravomocné stavební povolení, nemůže začít stavět. V daném případě však
stavebníci zahájili a realizovali stavbu bez pravomocného stavebního povolení. Zásadou §88
stavebního zákona je odstranění stavby. Pouze výjimečně, za splnění zákonem stanovených
podmínek, se odstranění stavby nenařídí. Podmínkou dodatečného povolení staveb podle §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona je soulad realizované stavby s veřejným zájmem. Tento
pojem stavební zákon nevymezuje, v uvedeném ustanovení pouze v demonstrativním výčtu
uvádí podmínky, bez jejichž splnění nelze o souladu s veřejným zájmem vůbec uvažovat.
Ze všech použitelných výkladů §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tj. doslovného,
logického a teleologického, podle stěžovatele vyplývá, že veřejný zájem na dodatečném
povolení stavby musí být kromě splnění tam uvedených podmínek prokázán i jinak. Nelze
totiž podle stěžovatele přehlédnout, že všechny výslovně citované podmínky jsou
podmínkami, jejichž splnění je nezbytné i při řádném povolení stavby, a samy o sobě ještě nic
nevypovídají o tom, zda je konkrétní stavba v souladu s veřejným zájmem. Jinými slovy,
vyhovění právním předpisům není podstatou veřejného zájmu, nýbrž je prostou právní
povinností. Podle stěžovatele lze veřejný zájem spatřovat v realizaci takových staveb,
které jsou z objektivních hledisek (celo)společensky zapotřebí a které bez pádných
(celo)společenských důvodů nenarušují práva a oprávněné zájmy dotčených fyzických
a právnických osob, včetně práv sousedských, což daná stavba venkovní i vnitřní pohostinské
provozovny v obytné zástavbě výrazně narušuje. Takto definovaný veřejný zájem nebyl
v předchozím správním řízení ani v řízení před soudem prvního stupně prokázán, resp. nebyl
předmětem dokazování. Veřejný zájem naopak podle názoru stěžovatele nelze spatřovat
v tom, že je třeba dodatečně legalizovat nezákonný postup stavebního úřadu či uvádět stav
právní do souladu se stavem faktickým. Subjektivní dobrou vírou stavebníka nelze nahrazovat
objektivní existenci stavebního povolení. Stěžovatel je tedy z uvedených důvodů přesvědčen,
že nebyly splněny podmínky pro dodatečné povolení stavby postupem podle §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona. Stavební úřad tedy měl nařídit odstranění stavby a nikoli
ji povolovat. Dále stěžovatel odkázal na námitky, jež uplatnil v žalobě a ve správním řízení,
týkající se souladu stavby s podmínkami výslovně uvedenými v §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona a rozporu stavby s §4 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu a s §4 vyhlášky č. 369/2001 Sb., o obecných technických
požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu
a orientace, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro jeho rozsudek významné
skutečnosti. Dne 30. 10. 2001 bylo rozhodnutím tehdejšího Okresního úřadu v Táboře zrušeno
stavební povolení na stavbu „Stavební úpravy rekonstrukce sklepů na provozovnu
pohostinství – č.p. 1185 a 1186 T., B. u. na pozemku par.č. 798 a 804 v katastrálním území
T., vydané dne 19. 11. 1990 tehdejším Městským národním výborem v Táboře ve prospěch
stavebníků, P. V. a D.V.. Důvodem zrušení posléze uvedeného rozhodnutí bylo chybné
doručení rozhodnutí stěžovateli. Po dodatečném doručení rozhodnutí v roce 2001 jej
stěžovatel napadl odvoláním, kterému odvolací orgán vyhověl. Opatřením č.j. SÚ vl. 1518/02
Sk ze dne 3. 6. 2002 oznámil stavební úřad stavebníkům zahájení řízení o odstranění stavby.
Dne 8. 11. 2002 podali stavebníci stavebnímu úřadu žádost o dodatečné stavební povolení
stavby „Stavební úpravy sklepů na provozovnu pohostinství v č.p. 1185 a 1186“ na parc. p. č.
798 a 804 v katastrální území T., včetně nové projektové dokumentace. K žádosti byly
přiloženy následující listiny: souhlasné vyjádření okresního úřadu Tábor, referátu dopravy ze
dne 16. 12. 2002 s tím, že zásobování objektu je možné za dodržení podmínek provozu na
pozemních komunikacích; vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje ze dne
23. 9. 2002, podle něhož objekt splňuje požadavky požární bezpečnosti dle příslušných
technických předpisů požární ochrany a že provozem hostince není z hlediska požární
ochrany negativně ovlivněn sousední rodinný dům stěžovatele; souhlasné stanovisko Okresní
hygienické stanice v Táboře ze dne 23. 11. 2002 k dodatečnému povolení stavby; a vyjádření
Městského úřadu v Táboře, odboru rozvoje ze dne 3. 1. 2003, podle něhož uvedený úřad
s předmětnou stavbou z hlediska územního, architektonického a z hlediska památkové péče
souhlasí. Dne 14. 8. 2003 vydal stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, a to
za podmínek stanovených v rozhodnutí. Podle odůvodnění je umístění stavy v souladu
s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování. Stavba je situována
v urbanistické ploše, určené k bytové zástavbě, s možností drobné občanské vybavenosti,
přičemž tomuto požadavku restaurace vyhovuje. K zájmům chráněným zvláštními předpisy
odkázalo odůvodnění rozhodnutí o dodatečném povolení stavby na podmínky, za nichž byla
stavba dodatečně povolena, a na podaná stanoviska dotčených správních orgánů, v jejichž
působnosti ochrana takových zájmů je.
Nejvyšší správní soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel dle §75 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
rozhodnutí správního orgánu. Podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební
úřad vlastníku stavby odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení
či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže,
že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli
a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými
požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy, jestliže stavebník v řízení
o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady
vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební
povolení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku, konkrétně co lze považovat za veřejný zájem ve smyslu §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona, resp. zda v daném případě bylo dodatečné povolení v souladu s veřejným
zájmem tak, jak to požaduje cit. ustanovení. Pozice krajského soudu a stěžovatele se v této
věci rozcházejí. Zatímco krajský soud ve shodě se žalovaným a stavebním úřadem uvádí,
že při hodnocení veřejného zájmu je třeba sledovat především splnění v zákoně uvedených
kritérií (tj. mj. soulad s územně plánovací dokumentací) a že přihlédnout je třeba i k důvodu,
proč bylo původní stavební povolení zrušeno, stěžovatel naopak shledává veřejný zájem
v jiných okolnostech než skutečnostech výslovně uvedených v §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona (uvozených slovem „zejména“) a důvod neexistence pravomocného
stavebního povolení považuje z hlediska aplikace uvedeného ustanovení za zcela nerozhodný.
Z uvedených dvou pozic se Nejvyšší správní soud kloní k závěrům krajského soudu,
které považuje za zákonu, jakož i obecné spravedlnosti odpovídající.
Předně má Nejvyšší správní soud za to, že má-li být v řízení vedeném podle §88 odst. 1
písm. b) věta druhá stavebního zákona zkoumán veřejný zájem, musí se tak stát především
z hlediska kritérií, jež jsou v tomto ustanovení demonstrativně vypočtena. Soud se neshoduje
se stěžovatelem, že k takovému závěru nelze dojít výkladem jazykovým. O opaku svědčí
použitá formulace, podle níž je na stavebníkovi, aby prokázal, že jeho stavba je v souladu
s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního
plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby
a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Použití jazykového, jakož i systematického výkladu
tak v daném případě svědčí o správnosti postupu krajského úřadu. Argument stěžovatele,
že požadavky stanovené v §88 odst. 1 písm. b) věta druhá stavebního zákona musejí být
splněny vždy a pouze z nich nelze veřejný zájem dovozovat, lze přijmout pouze z části.
Stěžovatel má pravdu v tom, že tyto požadavky jsou kladeny na všechny stavby; pouze mj.
při splnění uvedených požadavků lze v rámci standardního stavebního řízení stavbu povolit.
Soud však právě v tom shledává důkaz, že jde o kritéria, jimiž je posuzován soulad stavby
s veřejným zájmem. Veřejný zájem představuje těžko vymezitelnou a obtížně ohraničitelnou
kategorii. Obsah pojmu veřejný zájem je však ve stavebním právu při povolování staveb,
jakož i při jejich dodatečném povolování, zhmotněn právě prostřednictvím požadavků
vyplývajících z územně plánovací dokumentace, cílů a záměrů územního plánování,
obecných technických požadavků na výstavbu, technických požadavků na stavby a zájmů
chráněných zvláštními předpisy. Právě stanovením uvedených požadavků je sledováno
naplnění veřejného zájmu. Samotný mechanismus pořizování územně plánovací dokumentace
je třeba považovat za způsob prosazování veřejného zájmu v dané oblasti, územně plánovací
dokumentace jako výsledek takového mechanismu pak tento veřejný zájem odráží. Jestliže
je tedy stavba posuzována z pohledu souladu s touto dokumentací, je poměřována i z hlediska
veřejného zájmu. To samé platí i o hodnocení souladu stavby s cíly a záměry územního
plánování, jež vyplývají z §1 a §2 stavebního zákona. Stanovením technických požadavků
na výstavbu či stavby je rovněž sledován veřejný zájem, a to zejména zájem na bezpečnosti
takové stavby, řádné funkčnosti stavby, a tím i ochraně zdraví uživatelů této stavby,
jakož i jiných osob, ochraně životního prostředí apod. Tyto zájmy v žádném případě nelze
označit za zájmy čistě soukromé; přinejmenším částečně jsou tyto „vlastnosti staveb“,
byť ve vlastnictví jednotlivců a jimi užívaných, v zájmu veřejnosti. I zde tedy platí, že jestliže
má být stavba s těmito požadavky v souladu, pak je tento požadavek stanoven za účelem
zajištění veřejného zájmu. Konečně i v případě posuzování souladu se zájmy chráněnými
zvláštními zákony se jedná o hodnocení, zda je stavba v souladu s veřejným zájmem,
resp. jeho dílčí složkou, k jejíž ochraně byl příslušný zákon přijat a jejíž ochranou
byl příslušný dotčený orgán zákonem pověřen (např. soulad se zájmem na požární ochraně,
který jistě je zájmem veřejným). Soud tedy uzavírá, že sledování existence veřejného zájmu
na dodatečném povolení stavby se musí v každém jednotlivém případě uskutečňovat
z hlediska posouzení splnění podmínek uvedených v §88 odst. 1 písm. b) věta druhá
stavebního zákona. Postup krajského soudu, jakož i správních orgánů, které v daném případě
při posouzení případnosti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zkoumaly především
splnění předpokladů uvedených v cit. ustanovení za slovem „zejména“, odpovídá tedy zákonu
a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje. Formulace §88 odst. 1 písm. b) věta druhá
stavebního zákona přitom připouští posouzení existence veřejného zájmu i z jiných hledisek,
než těch, jež jsou v něm demonstrativně uvedeny. Správní orgán rozhodující o žádosti
o dodatečné povolení stavby by tak měl přihlédnout i k dalším okolnostem případu a posoudit,
zda tyto okolnosti existenci veřejného zájmu na dodatečném povolení stavby spíše svědčí
nebo ji spíše vylučují. V daném případě správní orgány na pomyslnou misku vah přiložily
skutečnost, že existenci nepovolené stavby je nutno přičítat toliko pochybení stavebního
úřadu při doručování rozhodnutí o povolení stavby stěžovateli a že stavebníci byli po dobu
více než deseti let v dobré víře, že jimi realizovaná stavba, která byla pravomocně
zkolaudována, byla též realizována v souladu s pravomocným stavebním povolením.
Při hodnocení takových skutečností je třeba navíc přihlédnout také k negativnímu důsledku,
jež by byl způsoben rozhodnutím o odstranění stavby ve sféře oprávněných zájmů stavebníků.
Rozhodnutím o odstranění stavby vždy dochází k zásahu do vlastnického práva, jež je ústavně
zaručeno. Tento zásah je ústavně aprobovaný, děje-li se v souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, tj. z důvodu ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů,
zejména lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod však musí jakékoliv omezení vlastnického práva šetřit jeho podstatu
a smysl; z toho je pak třeba dovodit nejen to, že omezení vlastnického práva se může
uskutečnit pouze v přiměřené míře, nýbrž také to, že k němu lze přistoupit pouze tehdy, je-li
takové opatření přiměřené zájmům, jejichž ochrana je tímto opatřením sledována. I když tedy
stavební zákon předpokládá odstranění stavby, jež nebyla pravomocně povolena, jakožto
opatření šetřící veřejný zájem (v daném případě veřejný zájem, aby stavba byla v souladu
např. se stavebními standardy a neodporovala veřejnému zájmu na využití území),
jež je ústavně přípustným omezením vlastnického práva, pak v daném konkrétním případě
by takové opatření vzhledem k okolnostem případu, mezi něž je nutno zahrnout kromě
splnění zákonných požadavků v §88 odst. 1 písm. b) věta druhá stavebního zákona
též skutečnost, že stavebníci absenci pravomocného povolení stavby ani nezavinili,
ani o ní nemohli vědět, bylo opatřením zřejmě nepřiměřeným. Zájem na přiměřené ochraně
subjektů, jež jednají v dobré víře, a na ochraně jejich vlastnického práva před nepřiměřeným
zásahem, spočívajícím v daném případě v nařízení odstranění stavby, je třeba v materiálním
právním státě považovat za součást veřejného zájmu obecně, a tedy i veřejného zájmu
ve smyslu cit. ustanovení stavebního zákona.
Stavební úřad, jakož i žalovaný tedy postupovali správně a v souladu s dikcí zákona,
jestliže po ověření splnění zákonných požadavků (tj. hledisek, z nichž je veřejný zájem
podle §88 odst. 1 písm. b/ věta druhá zákona povinně zkoumán) usoudili, že existenci
veřejného zájmu v daném případě svědčí i příčina existence nepovolené stavby, resp. potřeba
chránit dobrou víru stavebníků a jejich vlastnické právo v situaci, kdy závadný právní stav
jejich stavby jim nelze přičítat. Podle Nejvyššího správního soudu by bylo naopak chybou
nepřihlédnout k jisté spekulativnosti chování stěžovatele, kterému byla existence stavebního
povolení dlouhodobě známa, avšak skutečnost, že mu toto rozhodnutí nebylo řádně doručeno,
a tedy i neexistenci právní moci, napadl až po několika letech. Stalo se tak navíc v situaci,
kdy se stěžovatel dostal do sporu se stavebníky z jiných příčin, resp. z důvodů, jež mají
ve stavebním řízení spíše povahu občanskoprávních námitek ve smyslu §137 stavebního
zákona, k jejichž řešení však není stavební úřad primárně příslušný. Ze správních rozhodnutí,
jimiž byla stavba dodatečně povolena, navíc vyplynulo, že se stavební úřad a žalovaný
v řízení zabývaly námitkami stěžovatele, ze kterých byl dovozován rozpor stavby s veřejným
zájmem, tyto však neshledaly důvodnými a zamítly je, přičemž jejich úvahy se odrazily
v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se s jejich hodnocením ztotožňuje.
Lze tedy shrnout, že stavební úřad v dané věci v souladu s §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona zahájil správní řízení o odstranění stavby, jež byla realizována a užívána,
přestože jeho vlastním pochybením nebylo rozhodnutí o jejím povolení pravomocné. Jestliže
poté, po provedení správního řízení, vydal rozhodnutí o dodatečném povolení této stavby,
konal tak způsobem, ke kterému je cit. ustanovením povinen. Podmínkou takového postupu
je jednak žádost o dodatečné povolení stavby, jednak zjištění, že stavba, ohledně níž je
vedeno správní řízení, není v rozporu s veřejným zájmem. Stavebníci v daném případě podali
žádost o dodatečné povolení stavby, kterou doložili zákonem vyžadovanými podklady.
Z rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, že byl posouzen soulad stavby s platnou územně
plánovací dokumentací, s cíly a záměry územního plánování, obecnými požadavky
na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy.
Správně shledány byly i další důvody svědčící veřejnému zájmu na povolení stavby. Naopak,
negativní dopad stavby do oprávněných zájmů stěžovatele nad míru připuštěnou zákonem
a vyplývající ze samotné skutečnosti realizace stavby na sousedním pozemku, jež by naopak
mohl být dílčím důkazem o rozporu stavby s veřejným zájmem, stavební úřad nezjistil.
Po provedeném správním řízení tak stavební úřad dospěl ke správnému závěru, že stavba není
v rozporu s veřejným zájmem. Z dikce §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyplývá,
že v takovém případě nemá stavební úřad žádné diskreční oprávnění, nýbrž je povinen
stavbu, ohledně níž je vedeno správní řízení o odstranění stavby, dodatečně povolit.
Proto ani žalovaný, ani soud nepochybily, když konstatovaly, že v daném případě byly
podmínky pro dodatečné povolení stavby splněny.
Nejvyšší správní soud se při přezkoumávání rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích naopak nezabýval námitkami stěžovatele, které uplatnil bez dalšího upřesnění,
konkretizace či doplnění formou odkazu na námitky jím uplatněné v řízení před krajským
soudem v žalobě. Takovou formulaci kasační stížnosti nelze považovat za řádně uplatněné
stižní námitky podle ust. §103 odst. 1 s. ř. s., které by Nejvyššímu správnímu soudu
v souladu se zásadou dispozitivnosti umožnily přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí
v jimi vymezeném rámci. Z obecné formulace zde obsažené není jasné, jaká jeho práva,
jež vyplývají z postavení účastníka stavebního řízení podle ust. §59 odst. 1písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., byla dle názoru stěžovatele porušena.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění řádně uplatněných důvodů kasační
stížnosti a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích shledal zákonným.
Proto kasační stížnost proti napadenému rozsudku podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Osobám zúčastněným na řízení nebyly soudem uloženy žádné povinnosti,
v souvislosti s nimiž by jim mohly vzniknout náklady, na jejichž náhradu by jim náleželo
právo (§60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu