ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.46.2004
sp. zn. 3 As 46/2004 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce Ing. L. D.,
zastoupeného advokátkou JUDr. Evou Rujbrovou, se sídlem Ulrychova 5, Brno, proti
žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odbor dopravy, se sídlem
Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004 č. j. 57 Ca 59/2003 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
31. 5. 2004 čj. 57 Ca 59/2003 - 45, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 11. 2002 čj. OD 2479/02/BO. Tímto rozhodnutím žalovaného bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odbor dopravy (dále jen
„správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 7. 2002 čj. OD 41279/Fi-02 a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno. Krajský soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se podává, že žalobce se domáhal vydání
rozsudku, kterým by byla rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně
zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedl, že rozhodnutí nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci tak, jak to vyžadují ust. §3, 32 a 46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (dále jen „správní řád“). Správní orgán poté, kdy mu žalobce sdělil ještě
v průběhu správního řízení důvody, které ho vedly k odmítnutí odběru krve, a důvod, proč se
nedostavil dne 17. 7. 2002 k ústnímu jednání o projednání jeho přestupku, nevzal na vědomí
omluvu, kterou učinila telefonicky Mgr. Š. Rozhodnutí správních orgánů byla vydána bez
přítomnosti žalobce, bez výslechu svědka a zakročujících policistů. Vycházela přitom
z podkladů, které podle zákona nesmí být podkladem pro rozhodnutí a nelze je považovat
za důkaz ve správním řízení. V rozhodnutí žalovaného jsou uvedeny různé nesrovnalosti
svědčící o tom, že správní orgán nevěnoval objasňování přestupku náležitou pozornost.
Povinností správních orgánů bylo předvolat všechny, jejichž účast na jednání je nutná,
především jako svědky předvolat policisty, kteří mají protiprávní jednání prokazovat. Správní
orgány měly zabezpečit výslech žalobce takovým způsobem a v takových podmínkách,
které mu zabezpečí právo na obhajobu a právo klást svědkům otázky. Žalovaný však se
žalobcem ani s navrhovanými svědky nejednal, nevzal v úvahu nové skutečnosti a posuzoval
věc nikoli jako řádné odvolání, nýbrž tak, jako by přezkoumával již jednou skončené
pravomocné rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření podrobně vyvracel důvody žaloby a navrhl její zamítnutí.
Krajský soud dospěl k závěru, že provedeným dokazováním v řízení o přestupku byly
vyvráceny námitky žalobce, že napadené rozhodnutí nevycházelo ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu věci. V odůvodnění krajský soud podrobně popsal skutková zjištění,
která se týkala přestupku. Uzavřel, že tvrzení žalobce, že během správního řízení o přestupku
nebylo ve věci provedeno důkazní řízení v souladu se zákonem, nebylo mu umožněno,
aby se osobně hájil a nebyly provedeny jím navrhované důkazy, bylo spolehlivě
vyvráceno.V daném případě bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalobce dne 27. 3. 2002
v 21,30 hod. v B. řídil osobní motorové vozidlo a odmítl dechovou zkoušku. Tím spáchal
přestupek podle §30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb. (dále jen „zákon o přestupcích“).
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto podstatné skutečnosti:
Podle oznámení o přestupku, které podalo správnímu orgánu I. stupně příslušné
oddělení Policie ČR, policejní hlídka zastavila dne 27. 3. 2002 ve 21,20 hod. žalovaného,
který řídil osobní automobil. Policejní hlídka nabyla důvodné podezření, že žalobce požil
před jízdou alkoholické nápoje. Proto byl vyzván k dechové zkoušce, kterou odmítl. Následně
byl převezen na lékařské vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Odmítl odběr
krve, protože se bojí nákazy.
Správní orgán I. stupně předvolal žalobce k ústnímu jednání k projednání přestupku
na den 17. 7. 2002. Předvolání bylo žalobci doručeno dne 25. 6. 2002. Žalobce se k ústnímu
jednání nedostavil.
Ve správním spisu se nenachází protokol o ústním jednání (§51 a 74 zákona
o přestupcích, §22 správního řádu).
Správní orgán vydal dne 17. 7. 2002 rozhodnutí o přestupku. Podstatná část jeho
výroku (§77 zákona o přestupcích) zní“…. Vzniklo podezření, že jste před jízdou požil
alkoholické nápoje a byl jste vyzván k dechové zkoušce dle §124/6e zák. č. 361/2000 Sb.,
kterou jste odmítl. Byl jste poučen o povinnosti podrobit se lékařské prohlídce a odběru krve.
Odběr krve jste odmítl s odůvodněním, že se bojíte nákazy.
Svým jednáním jste porušil ustanovení §5/1, f) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, a §6/2,3 zák. č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem
a jinými toxikomaniemi, čímž jste
vinen
ze spáchání přestupku ve smyslu ustanovení §30/1, i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
ve znění platném v době spáchání přestupku…“.
Shora uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo odvolání žalobce podle §59 odst. 2
správního řádu zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno.
V kasační stížnosti jsou uplatněny důvody opřené o ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce namítá, že krajský
soud nerespektoval základní ustanovení s. ř. s. vztahující se ke způsobu a rozsahu
prováděného dokazování. V odůvodnění rozsudku krajský soud přebírá veškerá tvrzení
žalovaného, jak jsou uvedena ve správních spisech. Krajský soud nepovažoval za nutné
přistoupit k provedení důkazů, které byly žalobcem navrženy, nepřistoupil ani k výslechu
svědků, i když to zákonná úprava umožňuje a závisí na tom výsledek řízení.
Napadený rozsudek nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, jak to vyžadují
ust. §3, 32 a 46 správního řádu, neboť správní orgán poté, co mu byly sděleny rozhodující
skutečnosti, které vedly žalobce k odmítnutí odběru krve a důvod, proč se nedostavil
k ústnímu jednání dne 17. 7. 2002, tyto důvody nevzal v úvahu a rozhodl bez provedení
navržených důkazů. Nebyly-li tyto důkazy provedeny, je kasační stížnost zcela důvodná.
Došlo tak k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Oba správní orgány vydaly rozhodnutí bez přítomnosti žalobce, bez výslechu svědka
a zakročujících policistů, vycházely z podkladů, které podle zákona nesmí být podkladem
pro rozhodnutí a nelze je považovat za důkaz ve správním řízení. Krajský soud rozhodl
bez provedení důkazů. V rozhodnutí žalovaného jsou různé nesrovnalosti. Povinností
správních orgánů bylo podle §41 správního řádu předvolat všechny, jejichž účast na jednání
je nutná, tedy předvolat jako svědky policisty, kteří mají protiprávní jednání žalobce
prokazovat. Povinností správních orgánů rovněž bylo zabezpečit žalobci právo na obhajobu
a provedení jeho výslechu v takových podmínkách, které mu tato práva zabezpečí. Odvolací
orgán se žalobcem ani s navrhovanými svědky nejednal, nevzal v úvahu nové skutečnosti
a neprověřil je a tím nemohl zjistit skutečný stav věci. Z těchto důkazů také vycházel krajský
soud, který žalobu zamítl.
Žalobce navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
V souvislosti s kasační stížností navrhuje, aby Nejvyšší správní soud současně vyslovil její
odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyvracel její důvody a navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl vady řízení o přestupku, s ohledem na ust. §109
odst. 3 s. ř. s. k nim však při svém rozhodování nemohl přihlédnout z úřední povinnosti
za situace, kdy je žalobce ani v žalobě, ani v kasační stížnosti neuplatnil. Prvou vadou je,
že správní orgán I. stupně o přestupku nekonal ústní jednání, jak nařizuje §74 odst. 1 zákona
o přestupcích. Nejvyšší správní soud nepovažuje tvrzenou omluvu žalobce z ústního jednání,
kterou měla telefonicky provést Mgr. Š., za náležitou omluvu ve smyslu §74 odst. 1 věta
druhá zákona o přestupcích, jednání však mělo proběhnout.
Druhou vadou je ne zcela jasné vymezení skutku, jímž byl žalobce rozhodnutím
správního orgánu I. stupně uznán vinným.
Podle §30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni 27. 3. 2002,
přestupku se dopustí ten, kdo při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví
lidí nebo poškodit majetek, odmítne podrobit se dechové zkoušce nebo, byla-li dechová
zkouška pozitivní, se odmítne podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn
alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ač to nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.
Toto ustanovení tedy obsahuje dvě skutkové podstaty. Žalobce však nemohl být uznán
vinným, že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem,
protože podmínkou spáchání tohoto přestupku je pozitivní dechová zkouška a té se žalobce
odmítl podrobit. Nejvyšší správní soud tedy vychází z toho (i když to ve správním rozhodnutí
není výslovně ve výroku uvedeno), že žalobce byl uznán vinným přestupkem, jehož skutková
podstata spočívala v tom, že se odmítl podrobit dechové zkoušce, neboť naplnění této
skutkové podstaty vylučuje naplnění skutkové podstaty druhé. Skutek byl ostatně stejným
způsobem posouzen i krajským soudem.
Skutečnost, že se žalobce odmítl podrobit dechové zkoušce, je mimo pochybnost
a žalobce v průběhu správního a soudního řízení ani nikdy netvrdil opak. Tvrzení kasační
stížnosti o tom, že krajský soud pochybil, když nevyslechl policisty jako svědky, kteří by měli
prokázat žalobcovo protiprávní jednání a vyslýchat i žalobce samého, je nedůvodné,
protože při nedostatku tvrzení o tom, že žalobce neodmítl dechovou zkoušku, není třeba
k této otázce provádět další dokazování.
Pouze jako poznámku obiter dictum Nejvyšší správní soud podotýká, že skutečnost,
že správní orgán I. stupně neprovedl ústní jednání, je vadou řízení, ovšem v projednávané věci
s ohledem na výše uvedené nešlo o takovou vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost
napadeného rozhodnutí.
Kasační stížnost tedy není důvodná, neboť krajský soud rozhodl v souladu
se zákonem. Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože rozhodl ve věci samé.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl
ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu