ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.175.2005
sp. zn. 3 Azs 175/2005 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobců a) T. M., b) nezl. P. M., zastoupeného matkou – žalobkyní ad a) jako svou zákonnou
zástupkyní, oba zastoupeni Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 10. 2003, č. j. OAM-4170/VL-14-ZA03-R2-2001, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 36 Az 884/2003, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 27. 1. 2005, č. j. 36 Az 884/2003 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobcům
(dále též „stěžovatelé“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. V odůvodnění žalovaný uvedl, že důvodem
žádosti žalobkyně ad a) i jejího nezletilého syna – žalobce ad b) o udělení azylu je snaha
legalizovat pobyt na území České republiky; z Ukrajiny odešla žalobkyně ad a) se synem
kvůli potížím svého druha a proto, že jí neznámé osoby vyhrožovaly a donutily ji proti její
vůli přenechat jim byt. Žalovaný uvedl, že v řízení nebyly uvedeny žádné skutečnosti svědčící
o pronásledování žalobců z důvodu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný dále
konstatoval, že neshledal ani důvod podle §12 písm. b) zákona o azylu; přitom konstatoval
závažný rozpor ve výpovědi žalobkyně a jejího druha, pana R., jenž v pohovoru ke své
žádosti o udělení azylu uvedl, že žalobkyně ad a) se svou matkou prodaly byt již v červenci
2001, peníze si měla nechat matka žalobkyně ad a). Druh žalobkyně ad a) rovněž uvedl, že
žalobkyně ad a) se neobrátila na policii v místě svého pobytu. Vzhledem k tomu, že si
žalobkyně na jednání uvedených osob dostatečným způsobem nestěžovala na policii a pouze
se radila se známými z místně nepříslušného oddělení policie a krátce poté, co bylo policií
zahájeno vyšetřování věci, vycestovala ze země původu, nevyužila podle žalovaného
dostupných prostředků k ochraně svých práv v zemi původu. Navíc žalobkyně ad a)
připustila, že potíže mohla vyřešit přestěhováním se do jiné části Ukrajiny. Žalovaný navíc
uvedl, že žalobkyně ad a) požádala o udělení azylu až poté, co asi tři měsíce nelegálně
pracovala a další čtyři měsíce nelegálně pobývala na území České republiky; návrh byl podle
žalovaného podán zejména z důvodu snahy o legalizaci pobytu. V takovém případě však měla
stěžovatelka postupovat podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný se dále
vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a podle §14 zákona o azylu a k rozhodnutí
o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, č. j. 36 Az 884/2003 - 40,
byla žaloba žalobců zamítnuta. V odůvodnění soud uvedl, že důvody uváděné žalobci
hodnotil žalovaný z hlediska §12 i z hlediska §14 zákona o azylu. K neudělení azylu podle
§14 zákona o azylu soud uvedl, že na jeho udělení není právní nárok, neboť je výsledkem
správního uvážení. Soud uvedl, že mu nepřísluší zkoumat, zda zde byly dány humanitární
důvody či nikoliv, pokud žalovaný z osobní situace žalobců vyvodil, že není důvod
pro udělení humanitárního azylu; takové rozhodnutí bylo v jeho pravomoci. K blíže
nekonkretizované a nijak nedoložené námitce směřující proti rozhodnutí o neexistenci
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu odkázal soud plně na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, s nímž se ztotožnil. Závěrem soud nad rámec rozhodnutí uvedl z odůvodnění
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, IV. ÚS 613/03 některé skutečnosti týkající
se pojmu „pronásledování“. Soud ze všech uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Včasnou kasační stížnost stěžovatelé podali z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť podle nich došlo k nesprávné aplikaci §12 zákona o azylu. Podle stěžovatelů
je nutné interpretovat §12 zákona o azylu v souvislosti s §2 odst. 6 zákona o azylu.
Stěžovatelé uvedli, že podle judikatury Vrchního soudu v Praze nemusí pronásledování
pocházet jen ze strany státní moci, nýbrž i ze strany soukromé osoby, pokud státní orgány
v zemi původu nejsou schopny zajistit ochranu před takovýmto jednáním. Závěr soudu,
že musí být prokázáno, že původ obav žadatele o azyl musí spočívat v perzekuci ze strany
státu, podle stěžovatelů nekoresponduje se zákonnou charakteristikou pojmu
„pronásledování“ ani s výkladem příslušných ustanovení zákona o azylu. Stěžovateli
naznačený výklad podle nich vyplývá i z čl. 65 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
(dále jen „Příručka“). Stěžovatelé dále poukázali na to, že ochrana formou azylu by neměla
být poskytnuta jen uprchlíkovi prchajícímu z vlasti před výkonem státní moci, nýbrž strach
z pronásledování lze odůvodnit i uvedením toho, co se stalo přátelům a příbuzným uprchlíka.
Soud podle stěžovatelů chybně posoudil otázku interpretace pojmu „pronásledování“,
což mohlo vést k nesprávnému posouzení závěrů žalovaného. Proto stěžovatelé navrhli,
aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, č. j. 36 Az 884/2003 - 40, byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelé požádali o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť
je přesvědčen o tom, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. Žalovaný upozornil na skutečnost, že výklad pojmu pronásledování podle §2
odst. 6 zákona o azylu nemá souvislost se souzenou věcí, neboť stěžovatelka ad a) uvedla
jako důvod pro udělení azylu obtěžování ze strany neznámých lidí. Tyto skutečnosti
stěžovatelka nahlásila na policii, půl měsíce poté však opustila Ukrajinu i se svým nezletilým
synem – stěžovatelem ad b). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neposkytla státním orgánům
v zemi původu čas k vyšetření celé věci, nelze předjímat závěry uváděné v kasační
stížnosti. Žalovaný je přesvědčen o tom, že bylo spolehlivě prokázáno, že žalobci nebyli
pronásledováni ve smyslu zákona o azylu. Z uvedených důvodů nejsou případné ani odkazy
na Příručku. Žalovaný odkázal na správní spis, zejména na výpovědi stěžovatelky ad a)
v průběhu řízení o udělení azylu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelé v ní namítají
důvod odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však
nesprávně vyložen. Stěžovatelé tento důvod specifikovali tak, že soudem prvního stupně byla
nesprávně posouzena právní otázka pojmu „pronásledování“ ve smyslu zákona o azylu.
K tomu Nejvyšší správní soud považuje na úvod za nutné konstatovat, že námitka tohoto
obsahu nebyla ze strany stěžovatelů uplatněna v žalobním řízení. Krajský soud proto
nepochybil, když přezkoumáním rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovateli uplatněných
žalobních bodů neshledal pochybení ohledně zákonnosti rozhodnutí o neudělení azylu podle
§12 a §14 zákona o azylu. Námitka obsažená v kasační stížnosti se zřejmě vztahovala
k poznámce soudu uvedené nad rámec rozhodnutí, v němž Krajský soud v Brně uvedl některé
skutečnosti z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že argumentace obsažená v kasační
stížnosti nedopadá zcela na případ stěžovatelů. V souzené věci totiž nejde pouze o výklad
pojmu „pronásledování“, nýbrž zejména o to, že v případě stěžovatelů nemohla vůbec
nastoupit mezinárodní ochrana formou udělení azylu, neboť nebyly vyčerpány možné
vnitrostátní prostředky nápravy, protože stěžovatelé nevyčkali konce policejního vyšetřování
a vycestovali ze země původu. Tato skutečnost vyplývá i z výpovědí stěžovatelky ad a)
učiněných v průběhu řízení o udělení azylu. Proto tvrzení o tom, že krajským soudem nebyl
správně vyložen pojem „pronásledování“ ve smyslu zákona o azylu, ani odkaz na příslušná
ustanovení Příručky, nemohou v dané věci zvrátit správné rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem stěžovatelů ohledně toho, že pronásledování ve
smyslu zákona o azylu může pocházet i ze strany soukromé osoby, avšak pouze tehdy, pokud
se děje z některého z důvodů podle §12 písm. b) zákona o azylu a pokud státní orgány v zemi
původu nejsou schopny své občany před takovýmto jednání chránit. To však v souzené věci
nebylo prokázáno, neboť stěžovatelé nevyčkali na závěry učiněné státními orgány v zemi
původu. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst.
1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobců žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu