ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.188.2005
sp. zn. 3 Azs 188/2005 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
U. K., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Hybernská 9, Praha 1,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9.
2003, čj. U-1251/VL-07-P11-2000, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Az
993/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2.
2005, čj. 46 Az 993/2003 - 50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, čj. 46 Az 993/2003 - 50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně na něj nebyla vztažena překážka vycestování
podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že důvodem odchodu žalobce z vlasti byly
problémy spojené s účastí na demonstraci a tíživá ekonomická situace. Žalovaný označil
tvrzení žalobce o účasti na demonstraci ve městě G. dne 23. nebo 24. prosince 1999
za nevěrohodná, neboť v žádném zdroji včetně zdrojů nezávislých nelze nalézt údaj,
jenž by tuto skutečnost potvrzoval. Proto žalobcovo tvrzení, že na této demonstraci projevoval
svůj názor proti vládnoucímu režimu, neznamená pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Žalovaný neshledal důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu,
tedy pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Žalovaný uvedl, že tíživá
ekonomická situace postihuje bez rozdílu značnou část populace, a proto ji nelze považovat
za pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, když neshledal,
že by žalobci hrozilo v zemi původu nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího
zacházení nebo trestu. Žalovaný přitom odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva ve věcech Vilvarajah a Costello-Roberts. Dále uvedl, že při návratu neúspěšného
žadatele o azyl nelze v Bělorusku obecně očekávat postih, spíše se o takovou osobu nikdo
nebude starat.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, čj. 46 Az 993/2003 - 50, byla
zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud se ztotožnil se žalovaným,
že žádná informace nezávislého zdroje nepotvrdila žalobcova tvrzení o konání demonstrace
ve dnech 23. nebo 24. prosince 1999 ve městě G. Ve výpovědi žalobce soud shledal rozpor,
neboť stěžovatel tvrdil, že na této demonstraci byl zbit a měsíc hospitalizován,
z jeho cestovního dokladu však vyplývá, že první cestu do České republiky uskutečnil již dne
20. 1. 2000. Pokud by měl žalobce odůvodněný strach z pronásledování, požádal by o azyl
ihned při první návštěvě České republiky; žalobce však vycestoval zpět do vlasti, a definitivně
ji opustil dne 26. 3. 2000 a na radu jednoho Ukrajince v dubnu 2000 požádal o udělení azylu.
Soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobce nebyl ve vlasti vystaven pronásledování
a proto nesplnil důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Soud konstatoval,
že institut azylu není univerzálním nástrojem ochrany před bezprávím, neboť důvody
pro udělení azylu jsou zákonem o azylu taxativně vymezeny a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv. Soud dále shledal zákonným také rozhodnutí o neudělení azylu
podle §13 odst. 1 a §14 zákona o azylu i o neexistenci překážky vycestování podle §91
zákona o azylu. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Důvody včasné kasační stížnosti stěžovatel spatřoval v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí žalovaného neobsahuje náležitosti podle §47 spr. ř.,
neboť není podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít účinky rozhodnutí správního
orgánu. Podpis oprávněné osoby je nahrazen podpisem blíže neidentifikované osoby
v odrážce „za správnost“. Otázkou nulity správního aktu nepodepsaného oprávněnou osobou
byl soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Postup, kdy oprávněná osoba podepíše
pouze písemné vyhotovení rozhodnutí, které zůstane součástí správního spisu, a účastníkům
se zasílají jen stejnopisy podepsané pod doložkou „za správnost“ osobou, jež je vyhotovila,
není v souladu s §47 odst. 5 spr. ř. Projev vůle správního orgánu musí být nutně učiněn
také v náležité formě. Podle stěžovatele jde především o právní jistotu účastníka řízení,
zvláště pokud jde o základní práva dotýkající se samotné existence osob, o jejichž právech
a povinnostech je rozhodováno. Podle stěžovatele se jedná o náležitost podstatnou pro to,
aby rozhodnutí bylo rozhodnutím, proto je přesvědčen o nicotnosti rozhodnutí žalovaného.
Navíc v situaci, kdy účastník řízení neví, která osoba rozhodnutí vyhotovila, je zbaven
možnosti uplatnit své právo namítnout podjatost v případě, že by táž osoba měla jako soudce
rozhodovat např. o kasační stížnosti. Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele
nepřezkoumatelné, neboť soud nevyslovil nicotnost, ačkoliv tak měl učinit z úřední
povinnosti. Stěžovatel dále namítl porušení §33 spr. ř., neboť nebyl upozorněn na skutečnost,
že se žalovaný chystá ve věci rozhodnout a nemohl se tak k věci vyjádřit ani předložit další
důkazy, čímž byla porušena jeho procesní práva zaručená správním řádem. Ze všech
těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005,
čj. 46 Az 993/2003 - 50, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
stěžovatel požádal soud o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť má za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy. Ohledně absence podpisu oprávněné osoby žalovaný odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 64/2003.
K námitce týkající se porušení §33 odst. 2 spr. ř. žalovaný uvedl, že stěžovatel měl právo
vyjádřit se dne 22. 5. 2003 před vydáním rozhodnutí k podkladům pro něj, avšak nechtěl
se s ním seznámit ani nenavrhoval doplnění. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je
Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze pochybil,
když se nevypořádal se žalobní námitkou ohledně toho, že rozhodnutí žalovaného postrádá
základní náležitost spočívající v podpisu oprávněnou osobou. Podpis rozhodnutí oprávněnou
osobou je podle §47 odst. 5 spr. ř. jednou ze základních náležitostí rozhodnutí správního
orgánu. Tato žalobní námitka byla stěžovatelem uvedena pod bodem 2. žaloby a krajský soud
ji ve svém rozhodnutí pominul jak v části reprodukční v rámci shrnutí obsahu žaloby,
tak v části argumentační, v níž se vypořádával s jednotlivými žalobními tvrzeními. Přitom
není sporu o tom, že stejnopis rozhodnutí žalovaného, jež bylo doručeno žalobci, není
podepsán oprávněnou osobou – ředitelem Odboru azylové a migrační politiky PhDr. T. H.,
nýbrž toliko nečitelným podpisem uvedeným pod položkou „za správnost“. Ve správním
spise je pak založeno rozhodnutí, ne němž je za zkratkou „z pov.“ umístěn nečitelný podpis,
nejedná se však o podpis PhDr. T. H., který jediný je bez dalšího oprávněn rozhodnutí ve věci
azylu podepsat. Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře přiklonil k závěru, že rozhodnutí
správního orgánu není nicotné v situaci, kdy stejnopis je sice podepsán pouze v rubrice „za
správnost“, ve správním spise však musí být založeno rozhodnutí podepsané oprávněnou
osobou. V souzené věci však existovaly pochyby o tom, zda osoba, jež rozhodnutí podepsala,
byla k tomu oprávněna. Krajský soud v Praze se ve svém rozhodnutí nevypořádal s tím, zda
osoba podepsaná na rozhodnutí založeném ve správním spise byla podle vnitřních předpisů
Ministerstva vnitra oprávněna toto rozhodnutí jménem ředitele Odboru azylové a migrační
politiky podepsat. Ačkoliv žalobce na tuto skutečnost v žalobě výslovně poukázal, krajský
soud tento žalobní bod ve svém rozhodnutí zcela pominul.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná pro jinou
vadu řízení před krajským soudem, spočívající v tom, že se krajský soud nezabýval řádně
uplatněným žalobním tvrzením, přičemž tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí
krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil s tím, že se již nezabýval dalšími námitkami obsaženými
v kasační stížnosti; současně věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení,
v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu. V dalším řízení krajský soud posoudí zejména otázku, která osoba
podepsala rozhodnutí založené ve správním spise a zda k tomu byla podle vnitřních předpisů
Ministerstva vnitra oprávněna.
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu; proto se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu