ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.193.2004
sp. zn. 3 Azs 193/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: P. N.,
zastoupeného Mgr. Tomášem Kutnarem, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 3, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004 č. j. 11 Az 182/2003 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2004 č..j. 11 Az 182/2003 - 31 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2003
č..j. OAM-149/AŘ-2003, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále „správní orgán I. stupně“), ze dne 25. 9. 2001 č. j. OAM-
1278/VL-11-P16-2001 o zastavení řízení o udělení azylu podle §25 odst. 1 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zamítnut rozklad podaný žalobcem. V odůvodnění
rozsudku městský soud zejména uvedl, že z obsahu spisového materiálu žalovaného je patrno,
že žalobce se nedostavil k pohovorům, které se měly konat dne 6. 9. 2001 a dne 24. 9. 2001,
přičemž soud se zabýval otázkou, zda předvolánky k těmto pohovorům lze považovat
za doručené v souladu se zákonem o azylu. V daném případě postupoval správní orgán
I. stupně podle §24 odst. 3 zákona o azylu, když měl za prokázané zjištění, že se žalobce
dlouhodobě nezdržuje v místě, kde byl hlášen k pobytu a jiné místo jeho pobytu nebylo
známo, neboť měsíc předtím než se měly pohovory konat, tedy v srpnu 2001, se nepodařilo
žalobci doručit zásilku do vlastních rukou, zásilka byla vrácena se sdělením, že adresát
je na uvedené adrese neznámý s tím, že tento důvod byl ověřen. Ostatně žalobce sám uvedl,
že se v místě, které ve svém čestném prohlášení uvedl jako místo, kde se bude zdržovat,
nezdržoval do listopadu roku 2001. Pokud žalobce opustil místo hlášeného pobytu, bylo
na něm, aby správnímu orgánu I. stupně sdělil, kde se fakticky bude zdržovat, a to zejména
v situaci, kdy si byl vědom toho, že na základě jeho žádosti bylo zahájeno správní řízení
o udělení azylu, které nebylo dokončeno. Důvody, které žalobce uváděl v podané žalobě
o tom, že ztratil kontakt se svým ubytovatelem, nemohou zvrátit závěr, že žalobce se na místě,
které uvedl jako místo svého pobytu, nezdržoval, žalobce svým jednáním způsobil,
že mu nebylo možno na tuto adresu zásilky doručovat. Z těchto důvodů má soud za to, že byly
splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby správní orgán I. stupně přistoupil
k doručování předvolání k pohovorům náhradním způsobem.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen
„s. ř. s.“), neboť je přesvědčen, že městský soud chybně právně posoudil rozhodující otázku,
zda skutečnost, že se mu nepodařilo doručit poštovní zásilku ze dne 10. 8. 2001,
lze považovat za naplnění podmínek pro doručování náhradním způsobem uvedeným v §24
odst. 3 zákona o azylu. Stěžovatel má za to, že z jednorázového nedoručení zásilky ze dne
10. 8. 2001 nemohl mít správní orgán I. stupně hodnověrně prokázané zjištění,
že se dlouhodobě nezdržuje v místě, kde byl přihlášen k pobytu. Od okamžiku, kdy správní
orgán I. stupně dle názoru stěžovatele chybně usoudil, že se dlouhodobě nezdržuje na adrese,
kde je přihlášen k pobytu, již neměl reálnou možnost dozvědět se o termínech konání
pohovorů. Stěžovatel si je vědom, že následný procesní postup, tedy vyvěšení předvolání v p.
s. B. p. B., byl již jen logickým a zákonný důsledkem prvotního chybného úsudku. V této
souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že ani na počátku, ani v průběhu azylového řízení nebyl
řádně poučen o svých procesních povinnostech v azylovém řízení a možných důsledcích
jejich nedodržení. Proto neměl ani tušení, že v případě nepřevzetí poštovní zásilky na udané
adrese, je správní orgán oprávněn předvolat jej k výslechu formou vyvěšení. Stěžovatel
navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení, zároveň
navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek Městského soudu v Praze, byly vydány
v souladu s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci. Žalovaný dále konstatuje,
že stěžovatel byl dne 16. 2. 2001 při podání návrhu na zahájení řízení o udělení azylu řádně
poučen o svých právech a povinnostech po dobu pobytu na území České republiky. Správní
orgán I. stupně zastavil předmětné řízení podle §25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, protože
stěžovatel se opakovaně nedostavil k pohovoru a na základě dosud zjištěných skutečností
nebylo možno rozhodnout. Stěžovatel se dlouhodobě nezdržoval v místě, kde byl hlášen
k pobytu a jiné místo jeho pobytu nebylo známo, proto správní orgán I. stupně přistoupil
k náhradnímu doručení podle §24 odst. 3 zákona o azylu. Žalovaný navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Z předloženého správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti.
Stěžovatel podal dne 16. 2. 2001 v p. s. V. L. návrh na zahájení řízení o udělení azylu,
přičemž svým podpisem na návrhu potvrdil, že byl poučen o svých právech a povinnostech po
dobu pobytu na území České republiky. Dále svým podpisem dne 16. 2. 2001 stvrdil, že
převzal písemné vyhotovení poučení pro účastníky řízení o udělení azylu na území České
republiky, byl seznámen s jeho obsahem a porozuměl mu. Dne 28. 2. 2001 stěžovatel opustil
p. s. V. L., přičemž čestně prohlásil, že po dobu azylového řízení se bude zdržovat na adrese
P. 9 , U v. s. 317/2, u. – J. V. Ve spise je dále založeno čestné prohlášení ze dne 13. 4. 2001
ubytovatele L. D., že poskytne ubytování stěžovateli v bytě na adrese P. 9, M. 600. Ve věci
byla prodloužena lhůta pro vydání správního rozhodnutí, oznámení o tomto postupu bylo
správním orgánem I. stupně podáno dne 10. 8. 2001 u držitele poštovní licence k doručení
stěžovateli na adresu P. 9, M. 600. Zásilka určená do vlastních rukou se vrátila správnímu
orgánu I. stupně zpět nedoručená z důvodu, že adresát je na uvedené adrese neznámý a důvod
bylo možno ověřit. Jelikož správnímu orgánu I. stupně nebyl znám pobyt stěžovatele, použil
pro doručování předvolání k ústnímu jednání ve věci azylového řízení ustanovení §24 odst. 3
zákona o azylu. Písemnost tedy byla uložena v ministerstvem určeném azylovém zařízení, a to
v p. s. B. p. B. – J., oznámení o uložení nedoručené písemnosti bylo vyvěšeno v tomto
středisku na úřední desce. Nejdříve bylo vyvěšeno dne 21. 8. 2001 oznámení o jednání
stanovené na den 6. 9. 2001, svěšeno bylo dne 5.9.2001, další oznámení o jednání stanoveném
na den 24. 9. 2001 bylo vyvěšeno dne 6. 9. 2001 a svěšeno dne 20. 9. 2001.
Dne 25. 9. 2001 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. OAM-1278/VL-11-P16-
2001 o zastavení řízení o udělení azylu podle §25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, neboť
stěžovatel se bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru, přičemž byl vyzván
ke dvěma pohovorům, o termínech obou pohovorů byl řádně vyrozuměn, stav spisového
materiálu ve věci neumožnil správnímu orgánu rozhodnout ve věci. Stěžovateli byla dne
10. 10. 2001 zaslána výzva, aby se dne 8. 11. 2001 dostavil k předání rozhodnutí správního
orgánu I. stupně. Zásilka zaslaná do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu P. 9, M.
600, se opět vrátila nedoručená zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý a důvod
bylo možno ověřit. Přesto se dne 8.11.2001 se stěžovatel do p. s. B. p. B.-J. dostavil a
rozhodnutí si převzal.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel rozklad, v němž namítal,
že na pohovory se nedostavil, protože o jejich konání nevěděl, když veškerá korespondence
byla zasílána na jeho p. adresu, kde se on však v období mezi 6. 9. 2001 a 8. 11. 2001
nezdržoval, neboť pobýval z důvodu výkonu práce v M. B., kde se mu však nepodařilo vyřídit
si nové prohlášení o ubytování a nahlásit změnu místa pobytu. S majitelem bytu v P., kde byl
přihlášen k pobytu, měl domluveno, ze mu dá vědět o případné korespondenci, žádnou zprávu
však nedostal. Stěžovatel také uvedl, že je si vědom, že nastalá situace je důsledkem jeho
pochybení. Stěžovatel žádal zrušení předmětného rozhodnutí. Žalovaný vydal dne 17. 6. 2003
rozhodnutí č. j. OAM-149/AŘ-2003, kterým napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil a rozklad podaný stěžovatelem zamítl. Žalovaný v rozhodnutí konstatoval, že správní
orgán I. stupně postupoval v souladu s ustanovením §24 odst. 3 zákona o azylu a výzvu
k účasti na pohovoru lze v obou případech považovat za řádně doručenou. Správní orgán I.
stupně zaslal stěžovateli dne 10. 8. 2001 oznámení o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí
na adresu, na které se v té době stěžovatel měl dle evidenční karty zdržovat. Zásilka se vrátila
zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Vzhledem k tomu, že správnímu orgánu
I. stupně nebylo známo místo, kde se stěžovatel zdržuje, přistoupil tedy k doručení náhradním
způsobem a obě výzvy k účasti na pohovoru vyvěsil v pobytovém středisku, stěžovatel se
k pohovoru nedostavil. V podaném rozkladu stěžovatel nepředkládá odůvodnění své neúčasti
na pohovoru, které by mohly být považovány za relevantní, navíc jeho tvrzení o pobytu mimo
nahlášenou adresu teprve od 6 9. 2001 je v rozporu s tím, že mu zmíněná zásilka byla
na adresu doručována již v srpnu 2001 a vrátila se jako nedoručitelná.
Stěžovatel se domáhal zrušení předmětného rozhodnutí žalovaného žalobou, ve které
namítal nezákonnost rozhodnutí pro porušení ustanovení o správním řízení žalovaným.
Stěžovatel uvedl, že důvody, pro které se nedostavil k pohovorům vysvětlil již v podaném
rozkladu, a že si je vědom toho, že se dopustil přestupku proti procedurálním pravidlům
stanoveným azylovým zákonem. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze shora citovaným
rozsudkem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Stěžovatel má za to,
že městský soud nesprávně posoudil, zda skutečnost, že správnímu orgánu I. stupně
se nepodařilo doručit mu zásilku (oznámení o prodloužení lhůty pro vydání správního
rozhodnutí ve věci řízení o udělení azylu) podanou k poštovní přepravě dne 10. 8. 2001,
lze považovat za naplnění podmínek pro doručení náhradním způsobem uvedeným
v ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu.
Podle §24 odst. 2 zákona o azylu se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží
v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo
v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení.
Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku
na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední
den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Podle citovaného
ustanovení se doručení provede také v případě stanoveném v §24 odst. 3 zákona o azylu,
a to po hodnověrném zjištění, že žadatel o udělení azylu se nezdržuje v místě, kde je hlášen
k pobytu, v případě, že místo jeho pobytu není známo.
Z předloženého spisového materiálu ve věci je zřejmé, že posledním známým pobytem
stěžovatele byl pobyt na adrese P. 9, M. 600, proto mu bylo v rámci řízení o udělení azylu
doručováno na tuto adresu. Dne 10. 8. 2001 podal správní orgán I. stupně k poštovní přepravě
oznámení stěžovateli o prodloužení lhůty pro vydání správního rozhodnutí ve věci řízení o
udělení azylu, zásilka se však vrátila správnímu orgánu I. stupně zpět nedoručená z důvodu,
že adresát byl na uvedené adrese neznámý, a důvod bylo možno ověřit. Správnímu orgánu I.
stupně nebyl jiný pobyt stěžovatele znám. Na tomto místě je třeba připomenout, že žadatel o
udělení azylu je povinen v průběhu řízení poskytovat správnímu orgánu nezbytnou součinnost
a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci (§
49a zákona o azylu). Skutečnost, že se stěžovatel na adrese, na které byl přihlášen k pobytu
v době, kdy se měla konat ústní jednání v řízení o udělení azylu, nezdržoval, potvrdil sám
stěžovatel v podaném rozkladu ve věci, ve kterém uvedl, že v době od 6. 9. 2001 a 8. 11. 2001
se na adrese, na které byl přihlášen k pobyt nezdržoval, neboť pobýval z důvodu práce v M.
B., a je si vědom, že nastalá situace je důsledkem jeho pochybení.
Nejvyšší správní soud má stejně jako Městský soud v Praze za to, že byly splněny
podmínky ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu. Správní orgán I. stupně postupoval
správně, když po hodnověrném zjištění, že stěžovatel jako žadatel o udělení azylu
se dlouhodobě nezdržuje v místě, kde byl hlášen k pobytu, a místo jeho pobytu nebylo známo,
provedl doručení písemností s oznámením o konání pohovoru ve věci ze dne 6. 9. 2001
a ze dne 16. 8. 2001 podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o azylu, tedy písemnosti adresované
stěžovateli uložil v určeném pobytovém středisku a oznámení o uložení písemnosti vyvěsil
v tomto pobytovém středisku na úřední desce. Nejvyšší správní soud ve věci neshledal
nezákonnost ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Co se týče námitky stěžovatele, že nebyl v rámci azylového řízení řádně poučen o svých
procesních právech, Nejvyšší správní soud neshledal ani tuto námitku oprávněnou.
Z předloženého správního spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl již při podání návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu poučen o svých právech a povinnostech, když svým
podpisem návrhu mimo jiné potvrdil, že byl poučen o svých právech a povinnostech po dobu
pobytu na území České republiky. Stěžovatel také svým podpisem dne 16. 2. 2001 stvrdil,
že převzal písemné vyhotovení poučení pro účastníky řízení o udělení azylu na území České
republiky, byl seznámen s jeho obsahem a porozuměl mu. Obsah správního spisu tedy
nenasvědčuje tomu, že by poučení stěžovatele o právech a povinnostech nebylo řádné.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl dle §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle §107
s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena přednostně
v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu