ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.209.2005
sp. zn. 3 Azs 209/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
A. K., zastoupeného JUDr. Otylkou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Lidická 28, Praha 5,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1.
2003, čj. OAM-585/VL-11-P17-2001, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Az
125/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11.
2004, čj. 8 Az 125/2003 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně na něj nebyla vztažena překážka vycestování
podle §91 zákona o azylu. Podle žalovaného odešel žalobce z vlasti, neboť mu nevyhovují
tamní poměry a nechtěl tam žít; do České republiky přicestoval za prací a finanční podporou
rodiny. Dalším důvodem bylo údajné trestní stíhání za vyhýbání se vojenské službě; v případě
návratu do vlasti se žalobce obává uvěznění. Žalovaný neshledal v těchto důvodech
pronásledování žalobce z důvodu rasy, národnosti, náboženství, politické orientace,
příslušnosti k určité sociální skupině či pro uplatňování politických práv a svobod,
a proto mu azyl neudělil. Žalovaný nedospěl k závěru, že by byl žalobce po návratu do země
původu pronásledován, jelikož z jeho výpovědí vyplynulo, že se v minulých letech pravidelně
bez komplikací vracel ze zahraničních pobytů zpět do Ruska. Navíc žalobce přicestoval
do České republiky již v červnu 1999, avšak o azyl požádal až v lednu 2001; toto jednání
žalovaný označil za účelové. Snaha pracovat zde a podporovat rodinu pak není důvodem
pro udělení azylu. Žalovaný se vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu; k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu uvedl, že obava
žalobce, že bude potrestán za vyhýbání se vojenské službě, není důvodná, neboť dosud
ani osobně neobdržel povolávací rozkaz. I kdyby byl v Rusku skutečně za nenastoupení
vojenské služby odsouzen, nestalo by se tak z důvodu pronásledování podle §12 zákona
o azylu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, čj. 8 Az 125/2003 - 43, byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že žalovaný
poskytl žalobci možnost sdělit veškeré okolnosti týkající se jeho odchodu z Ruska,
při pohovoru mu kladl otázky, jež mohly mít pro rozhodnutí o žádosti o azyl význam,
skutkový stav byl tedy zjištěn úplně a přesně. Výkon vojenské služby je podle soudu
občanskou povinností žalobce stanovenou zákonem, je povinný i v mnoha vyspělých
demokratických státech a proto jej nelze považovat za diskriminační vůči osobě žalobce.
Žalovaný podle soudu neshledal pronásledování žalobce z důvodů taxativně vymezených
v zákoně o azylu; žalobce tedy nesplnil podmínky pro udělení azylu. K neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu soud uvedl, že na něj není právní nárok a soud
rozhodnutí o něm přezkoumává pouze v tom směru, zda žalovaný nepřekročil zákonem
stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil. V daném případě skutkové okolnosti
nenasvědčují tomu, že by žalovaný meze správního uvážení překročil či je zneužil.
K neexistenci překážky vycestování soud uvedl, že i pokud by žalobce nastoupil vojenskou
službu v Čečensku – což je ničím nepodložená hypotéza – nelze překážku vycestování
z hlediska žalobcova ohrožení válečným konfliktem brát v úvahu, neboť je nutné vycházet
ze skutečnosti, že žalobce výkonem vojenské služby plní svou zákonnou občanskou
povinnost. Žalovaný tedy podle soudu nepochybil, pokud na žalobce překážku vycestování
nevztáhl. Ze všech těchto důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel namítl, že soud nesprávně posoudil otázku
aplikace §12 zákona o azylu. Žalobce uvedl, že byl vždy připraven svůj stát bránit;
podle zpráv od přátel a příbuzných však měl být povolán k výkonu vojenské služby
do Čečenska. Žalobce má obavu z trestního stíhání v souvislosti s neuposlechnutím
povolávacího rozkazu, jenž mu měl být opakovaně doručován na adresu jeho bývalého
bydliště v Rusku, a kterého neuposlechl, neboť se neztotožňuje s politikou Ruska vůči
Čečensku. Žalobce je přesvědčen, že jeho trestní stíhání souvisí s jeho politickým
přesvědčením a jeho uplatňováním. Stěžovateli není známo, z čeho žalovaný i soud vycházely
při konstatování, že žalobce měl vojenskou službu nastoupit ve Vladivostoku. Důvod,
že žalobci život v Rusku nevyhovoval a další důvody ekonomické povahy, byly
až sekundární. Soud podle stěžovatele nepřihlédl k námitce, že žalovaný nedostatečně zjistil
skutkový stav, protože nevycházel z aktuálních zpráv o politické situaci a o dodržování
lidských práv v souvislosti s výkonem vojenské služby v Rusku. Žalobce se při jednání
před soudem pokusil zprávy předložit. Soud měl dojít k závěru, že si žalovaný neopatřil
dostatek aktuálních podkladů pro objektivní zhodnocení poměrů v Rusku. Žalovaný nemohl
z podkladů, které měl k dispozici, rozhodnout v souladu se zákonem. Ohledně spekulativnosti
odchodu do Čečenska žalobce uvedl, že se jednalo o zkušenost jeho známého, jenž byl
obdobným způsobem ve stejné lokalitě odveden a zařazen do vojenského kontingentu
v Čečensku. Žalobce poukázal na čl. 43 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků (dále jen „Příručka“), podle něhož se nemusejí opodstatněné
obavy z pronásledování zakládat na vlastních zkušenostech žadatele o azyl. Podle stěžovatele
přibližuje poměry v ruské armádě dnes již neaktuální zpráva Ministerstva vnitra Velké
Británie o Rusku z dubna 2001, v níž jde o nezákonné popravy skupin dezertérů, nezákonný
způsob odvodu nových branců za asistence policie. Zpráva z roku 2001 rovněž poukazuje
na nedodržování lidských práv v ozbrojených složkách Ruska a na skutečnost, že platné
zákony jsou v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho lze
dovodit, že se otázka udělení azylu žalobci nemůže omezovat pouze na důvod, že žalobce
neuposlechl povolávací rozkaz z důvodu politického přesvědčení; žalovaný se měl zabývat
i poměry v ruské armádě a způsoby povolávání záložníků. Vzhledem k tomu, že žalovaný
tak neučinil, měl soud jeho rozhodnutí zrušit. Žalobce požádal o nařízení jednání o kasační
stížnosti za účelem upřesnění svých výpovědí za přítomnosti tlumočníka z ruského jazyka.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
2. 11. 2004, čj. 8 Az 125/2003 - 43, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně stěžovatel požádal o ustanovení zástupce a o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem Městského soudu
v Praze. K námitce nedostatku použitých zpráv o situaci v zemi původu žalobce žalovaný
uvedl, že použité zprávy byly relevantní a dostatečné k posouzení žádosti o udělení
azylu, neboť rozhodná je doba okamžiku projevení úmyslu požádat o azyl. Skutkový stav
byl s ohledem na tvrzení stěžovatele zjištěn dostatečně. S obsahem použitých zpráv
se měl stěžovatel možnost seznámit, navrhnout jejich doplnění, takto však neučinil;
přitom je především v zájmu žalobce, aby předložil maximum informací týkajících
se jeho případu. Žalovaný uvedl, že podle Příručky si rozhodnutí o statutu uprchlíka vyžádá
především ohodnocení výpovědi žalobce než posuzování situace v zemi původu. Informace
o zemi původu ze dne 1. 2. 2001 byla podle žalovaného použita pouze podpůrně
a nikoliv jako hlavní a rozhodující informace, podle níž byla žádost žalobce posuzována.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován
nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně
vyložen. Stěžovatel tento důvod konkretizoval tvrzením, že Městský soud v Praze pochybil,
pokud v tvrzeních žalobce neshledal obavu z pronásledování z důvodu zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, tedy důvod pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně,
že výkon vojenské služby ve vlasti nelze hodnotit jako diskriminaci zakládající odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství žadatel o azyl má; výkon vojenské služby je ostatně povinný také v mnoha
vyspělých demokratických státech. Je třeba opětovně zdůraznit, že stěžovatel dosud nebyl
povolán k výkonu vojenské služby, proto jsou úvahy o místě výkonu vojenské služby zcela
hypotetické. Žalobce proto v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru k důvodům pro udělení
azylu neuvedl žádné důvody relevantní pro udělení azylu na území České republiky neuvedl;
důvody ekonomické povahy nejsou zákonnými důvody pro udělení azylu na území České
republiky. Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru,
že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Dalším důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soud prvního stupně
pochybil, když nezrušil rozhodnutí žalovaného z důvodu, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutkový stav, což podle stěžovatele zapřičinilo použití neaktuálních zpráv o situaci v Rusku.
Námitkou stěžovatele, že byly použity neaktuální zprávy o situaci v zemi jeho původu, pročež
nebyly objektivně zhodnoceny poměry v Rusku ohledně povolávacích rozkazů do armády
(nutno poznamenat, že stěžovatel žádný povolávací rozkaz dosud neobdržel – pozn. soudu),
se však Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť nebyla žalobcem řádně a včas
uplatněna v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel uplatnil výhrady směřující vůči
zprávám o situaci v Rusku až při ústním jednání před soudem prvního stupně,
tedy po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby. Vzhledem k zásadě koncentrace řízení,
jež je ve správním soudnictví uplatňována, však bylo možné rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky nebo ji rozšířit o nové žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby
(§71 odst. 2 s. ř. s.); toliko takto uplatněnými žalobními námitkami se soud prvního stupně
mohl zabývat. Městský soud v Praze proto nemohl napadené rozhodnutí z důvodu opožděné
námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu zrušit, neboť bez včasného návrhu soud
zruší pouze takové rozhodnutí správního orgánu, jež trpí vadami vyvolávajícími
jeho nicotnost (§76 odst. 2 s. ř. s.). Jelikož výše uvedená námitka nebyla stěžovatelem řádně
uplatněna v žalobním řízení, nemohl se jí nyní zabývat ani Nejvyšší správní soud,
neboť řízení před Nejvyšším správním soudem je založeno na kasačním principu přezkumu
rozhodnutí soudu prvního stupně; pokud se tedy soud prvního stupně nemohl některou
žalobní námitkou zabývat, nemůže být taková námitka předmětem přezkumu ani v řízení
před Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nevyhověl žádosti žalobce o nařízení jednání v řízení
o kasační stížnosti; podle §109 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání. K projednání kasační stížnosti nařídí jednání, považuje-li
to za vhodné nebo provádí-li dokazování. Vzhledem k tomu, že v souzené věci nebylo třeba
v řízení o kasační stížnosti provádět dokazování, a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný
jiný důvod, pro nějž by bylo nařízení jednání vhodné, návrhu žalobce na projednání kasační
stížnosti při jednání nevyhověl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu však do dne jeho rozhodnutí nebylo prokázáno,
že v daném případě proběhla první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
proto o odměně advokátky za zastupování v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu