ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.245.2004
sp. zn. 3 Azs 245/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: H. L.,
zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram, Zahradnická 140,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2004 č. j. OAM-3690/VL-11-HA14-2003, vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 24 Az 93/2004, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2004 č. j. 24 Az 93/2004 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 4. 2004 č. j. 24 Az 93/2004 - 24 zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 1. 2004 č. j. OAM-3690/VL-11-HA14-2003, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
současně bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování dle §91 téhož
zákona. V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména uvedl, že žalobkyně podala žádost
o udělení azylu z důvodu pronásledování kvůli své odlišné sexuální orientaci, azylovou
procedurou rovněž chtěla legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Podle názoru
soudu je známým jevem v každé zemi (včetně zemí s nejvyšším standardem ochrany lidských
práv), že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny
nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti
terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu k vzdělání,
k výkonu určitých povolání apod. To však samo o sobě není ještě pronásledováním ve smyslu
zákona o azylu. Ochranu formou azylu je možno přiznat pouze v případě, že by žadatel
vyčerpal všechny dostupné prostředky, které mu poskytuje právní řád v zemi jeho původu,
teprve tehdy, když ochrana poskytnutá v zemi původu je nedostatečná nebo není poskytnuta
vůbec, nastupuje ochrana formou azylu. Z informací o situaci v zemi původu žalobkyně
je zřejmé, že diskriminace osob s odlišnou sexuální orientací není součástí státní politiky
ukrajinských státních orgánů. Legalizace pobytu rovněž nepatří mezi taxativně vymezené
důvody pro udělení azylu. Podle krajského soudu tak žalobkyně nesplnila zákonné podmínky
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Stejně tak podle názoru krajského soudu
ze skutečností uvedených žalobkyní ani z informací o situaci v zemi jejího původu nevyplývá,
že by v případě návratu na Ukrajinu byl ohrožen její život nebo svoboda z důvodů uvedených
v zákona o azylu.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včas kasační stížnost,
ve které uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka má za to, že krajský
soud nesprávně posoudil právní otázky ve věci jejího návrhu, a že nesprávně vyhodnotil
skutkový stav, z něhož žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, když skutkový stav nemá
oporu ve spise. Stěžovatelka trvá na všech skutečnostech, které dosud uvedla, zejména
na tom, že má velké obavy z návratu na Ukrajinu, neboť její odlišná sexuální orientace
je pro ukrajinské spoluobčany nepřijatelná, přičemž stěžovatelka za svého pobytu na území
České republiky našla životní partnerku, která se stěžovatelkou sdílí stejné postavení osoby
žádající o udělení azylu. Stěžovatelka se domnívá, že společný návrat na Ukrajinu
je z hlediska jejich dalšího života v podstatě vyloučen. Podle jejího názoru hodnotil krajský
soud otázku udělení azylu stěžovatelce z úplně jiného úhlu pohledu, než-li z pohledu běžného
života ženy odlišné sexuální orientace žijící na Ukrajině. Stěžovatelka navrhuje napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti
odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu se zákonem, odkazuje
na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky a na vydané
rozhodnutí. Námitku nesprávného vyhodnocení skutkového stavu věci pokládá žalovaný
za neopodstatněnou a trvá na tom, že při posuzování žádosti stěžovatelky o udělení azylu
postupoval v souladu se zákonem a vycházel z úplného a spolehlivě zjištěného skutkového
stavu věci. Stěžovatelka měla dostatečný prostor vyjádřit se ke všem okolnostem a důvodům,
které ji vedly k odchodu z Ukrajiny a následnému podání žádosti o udělení azylu, měla
také možnost seznámit se s informacemi, které byly shromážděny jako podklady pro řízení,
a vyjádřit se ke způsobu jejich získání a případně je doplnit. Žalovaný navrhuje, aby kasační
stížnost byla zamítnuta.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 4. 8. 2003 žádost
o udělení azylu a jako její důvod uvedla, že je lesbického zaměření, proto ji rodina koncem
roku 2001 vyhnala z domu. Také byla několikrát kontrolována policií, policisté se jí smáli
a ponižovali ji, jednou ji odvedli na stanici, kde se vyptávali, proč je lesbička, asi po dvou
až třech hodinách ji propustili. Na jednání policistů si stěžovatelka nikde nestěžovala. V roce
2001 na podzim byla na ulici ve vesnici, ve které žila, zbita třemi muži, přišla o zuby a byla
znásilněna. Napadení stěžovatelka neohlásila na policii, protože od police nechtěla být znova
ponižována. O azyl požádala, protože neměla platné doklady a chce v České republice
pobývat legálně. V případě návratu do vlasti se stěžovatelka obávala dalšího ponižování
a toho, že by neměla kde žít. V pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu dne 1. 9. 2003
stěžovatelka zopakovala a doplnila problémy, které ji provázaly na Ukrajině jako osobu
odlišné sexuální orientace. Stěžovatelka dále uvedla, že si vyřídila cestovní pas a turistické
vízum s platností 15 dní, koncem února roku 2002 přijela do P., kde bydlela u známé, do doby
podání žádosti o azyl zde pobývala nelegálně. Stěžovatelka očekávala, že jí bude udělen azyl,
nechtěla zde pobývat nelegálně. V případě návratu do vlasti se stěžovatelka obávala ponížení
ze strany ukrajinské společnosti, kromě jednoho zadržení neměla ve vlasti problémy
se státními orgány, na Ukrajinu se však nechce vrátit.
Součástí správního spisu jsou také část Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2002
na Ukrajině Ministerstva zahraničí Spojených států a Informace o Ukrajině Ministerstva
zahraničních věcí ČR (mimo jiné o postavení osob s odlišnou sexuální orientací).
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal oprávněným stěžovatelkou uplatněný důvod kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky ohledně splnění podmínek pro udělení azylu krajským soudem.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána správná právní norma,
ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Právní otázkou, kterou se soud v předcházejícím
řízení zabýval, je otázka, zda důvody uváděné stěžovatelkou, a to potíže, které měla ve vlasti
s některými spoluobčany pro svou odlišnou sexuální orientaci, a snaha o legalizaci pobytu
v České republice, lze označit za důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Dle citovaného ustanovení se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský
soud se všemi těmito skutečnostmi zabýval a dospěl k závěru, že stěžovatelkou uváděné
důvody nelze označit za azylově relevantní, proto jí nelze azyl dle ustanovení §12 zákona
o azylu udělit. V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že trvá na všech skutečnostech,
které dosud uvedla, zejména na tom, že má velké obavy z návratu na Ukrajinu, neboť její
odlišná sexuální orientace je pro ukrajinské spoluobčany nepřijatelná. Z citovaného
tvrzení, stejně jako ze skutečností uváděných stěžovatelkou v rámci řízení o udělení azylu,
je zřejmé, že stěžovatelka se ve vlasti obává zejména chování svých spoluobčanů,
tedy jednání soukromých osob. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského
soudu a konstatuje, že v případě stěžovatelky nejsou splněny podmínky ustanovení
§12 zákona o azylu, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatelka byla ve své vlasti
pronásledována nebo by měla mít obavy z pronásledování z důvodů v zákoně uvedených,
když pronásledování soukromými osobami nespadá pod zákonnou ochranu a proto z takového
důvodu nemůže být azyl udělen.
Co se týče obecně formulované námitky stěžovatelky o tom, že krajský soud nesprávně
vyhodnotil skutkový stav, z něhož žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, když
skutkový stav nemá oporu ve spise, Nejvyšší správní soud má za to, že zjištěný skutkový stav
ve věci má oporu jak ve správním spise, tak ve spise soudním. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu provedl žalovaný ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil
dostatek podkladů (vycházel zejména z tvrzení stěžovatelky uváděných v žádosti o udělení
azylu a v pohovoru k důvodům žádosti, z informací o situaci na Ukrajině Ministerstva
zahraničí Spojených států a Ministerstva zahraničních věcí ČR), na jejichž základě zjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl
k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Rovněž krajský soud vycházel z dostatečných pokladů
potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným právním
závěrům jako žalovaný. Nejvyšší správní soud přijaté závěry sdílí a v řízení neshledal vadu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu