ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.328.2005
sp. zn. 3 Azs 327/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců
a) H. H., b) V. H., oba zastoupeni JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem Klaudiánova
135/1, Mladá Boleslav, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě žalobkyně ad a)
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2004, čj. OAM-4173/VL-18-P25-2003, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Az 264/2004, o kasační stížnosti žalobkyně
ad a) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 14 Az
264/2004 - 21, a o žalobě žalobce ad b) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2004, čj.
OAM-4175/VL-18-P25-2003, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Az
265/2004, o kasační stížnosti žalobce ad b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 20. 4. 2005, č. j. 14 Az 265/2004 - 25,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Azs 327/2005 a sp. zn. 3 Azs
328/2005 se s p o j u j í ke společnému projednání. Věci budou dále vedeny pod
sp. zn. 3 Azs 327/2005.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 3. 2004, čj. OAM-4173/VL-18-P25-2003, nebyl
žalobkyni ad a) udělen azyl na území České republiky podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně na ni nebyla vztažena překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že důvodem žádosti žalobkyně
o udělení azylu byla tíživá ekonomická situace, neboť ztratila zaměstnání a nové nemohla
získat. Dále žalobkyně zmínila problémy manžela, jemuž bylo znemožněno podnikat a bylo
mu vyhrožováno, že pokud nezaplatí dluh, odnese to jeho rodina. Podle žalovaného nebyla
výpověď ze zaměstnání motivovaná některým z důvodů podle §12 zákona o azylu, nýbrž
byla vyvolána problémy manžela při podnikatelské činnosti. Tíživá ekonomická situace pak
dopadá na občany Ukrajiny jako celek a není tedy sama o sobě důvodem pro udělení azylu.
K obecně formulované obavě o život a zdraví rodiny žalovaný uvedl, že žalobkyně ad a)
neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by toto riziko naznačovaly. Pokud jde o problémy
manžela žalobkyně ad a), žalovaný uvedl, že o jeho žádosti bude rozhodnuto v samostatném
řízení. Žalovaný se vyjádřil i k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 3. 2004, čj. OAM-4175/VL-18-P25-2003, nebyl
žalobci ad b) udělen azyl na území České republiky podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu; současně na něj nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Žalovaný uvedl, že důvodem odchodu žalobce ad b) ze země původu byly jeho potíže
při podnikatelské činnosti, kdy byl nucen prodat svůj podnik a poté nebyl schopen zabezpečit
rodinu. Dále mu vyhrožovali věřitelé a jeho syn byl jednou fyzicky napaden; proto se žalobce
domnívá, že jeho rodině hrozí nebezpečí. Podle žalovaného žalobce ad b) neuvedl žádný
případ pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, politické a náboženské příslušnosti, majetku,
sociálního původu nebo jiné charakteristiky. Žalobce své problémy řešil nedostatečným
způsobem; obrátil se toliko na poslance okresní, krajské i nejvyšší rady, přičemž případ
byl vždy postoupen okresní radě, jež však neměla zájem žalobci pomoci. Na jiné orgány,
např. na ombudsmana, se však neobrátil, ani nevyužil možnosti přestěhovat se v rámci
Ukrajiny na jiné místo. Tíživá finanční situace podle žalovaného postihuje celou Ukrajinu
a není důvodem pro udělení azylu. Ohledně napadení syna žalobce ad b) se neobrátil
na policii, neboť to považoval za bezpředmětné. Žalobce ad b) neuvedl žádný důvod
pro tvrzení, že státní orgány nechtějí, aby žil na Ukrajině. Žalovaný se vyjádřil k neudělení
azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle
§91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 14 Az
264/2004 - 21, byla zamítnuta žaloba žalobkyně ad a). Soud uvedl, že problémy žalobkyně
spojené s neúspěšným podnikáním jejího manžela a špatná ekonomická situace nejsou
pronásledováním ani odůvodněným strachem z pronásledování ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu. Soud označil za mylný názor žalobkyně ad a), že patřila k pronásledované
sociální skupině, ani se neztotožnil s účelovým výkladem, že je pronásledována jako žena
dlužníka, neboť dlužníci nejsou sociální skupinou, stejně tak jako nejsou sociální skupinou
ženy dlužníků; z důvodu pohlaví žalobkyně ad a) pronásledována nebyla. Podle soudu
žalobkyně nesplnila důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Soud dále uvedl,
že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu nad rámec
správního uvážení. Soud se ztotožnil s neudělením azylu podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu
a s neexistencí překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Proto soud žalobu žalobkyně
ad a) jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 14 Az
265/2004 - 25, byla zamítnuta žaloba žalobce ad b). Soud uvedl, že problémy s podnikáním,
z toho pramenící dluhy ani špatná ekonomická situace v zemi původu nejsou důvody
pro udělení azylu na území České republiky. Soud vyloučil, že by žalobce mohl příslušet
k sociální skupině dlužníků, neboť dlužníci sociální skupinou nejsou. Soud dále konstatoval,
že neudělení humanitárního azylu je možné přezkoumat pouze z hlediska správního uvážení.
Soud shledal zákonným i rozhodnutí o neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu
a rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu a ze všech těchto
důvodů žalobu žalobce ad b) jako nedůvodnou zamítl.
Včasné kasační stížnosti žalobci (dále též „stěžovatelé“) podali z důvodu podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata je v rozporu se skutečnostmi uvedenými
ve spise, pročež měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatelé vytýkají soudu,
že se nezabýval tvrzením, že stěžovatel ad b) a jeho rodina byli vystaveni pronásledování
pro příslušnost k sociální skupině soukromých podnikatelů. Stěžovatel ad b) i jeho žena –
stěžovatelka ad a) – byli vystaveni nátlaku ze strany politických orgánů, aby podnikání
ukončili. Stěžovatel ad b) byl opakovaně bezdůvodně zadržen policií a vystaven šikaně
ze strany daňových orgánů. Pokud se stěžovatel obracel na státní orgány, byla mu pomoc
odepřena a byl přinucen k prodeji podniku. Vše vyvrcholilo fyzickým napadáním členů jeho
rodiny. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že je u nich dán důvod pro udělení azylu podle
§12 písm. b) zákona o azylu, neboť pociťují odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině. Proto stěžovatelé navrhli, aby rozsudky Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 14 Az 264/2004 - 21, a č. j. 14 Az 265/2004 -
25, byly zrušeny a věci vráceny tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelé požádali
o přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem.
Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem popřel oprávněnost jejich podání,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. Žalovaný uvedl, že v průběhu řízení o udělení azylu stěžovatel ad b) netvrdil
příslušnost k sociální skupině podnikatelů, nýbrž jen ekonomické problémy související
s podnikáním; navíc podnikatelé nejsou sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu.
Stěžovatel ad b) byl v podnikání neúspěšný, a proto měl ekonomické problémy. Tyto
skutečnosti nelze považovat za důvod pro udělení azylu pro stěžovatele ad b) ani pro jeho
manželku – stěžovatelku ad a). Žalovaný navrhl zamítnutí kasačních stížností a nepřiznání
odkladných účinků.
Vzhledem k tomu, že se u kasačních stížností vedených u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 3 Azs 327/2005 a sp. zn. 3 Azs 328/2005 jedná o věci skutkově spolu související,
Nejvyšší správní soud podle §39 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. věci spojil
ke společnému projednání pod sp. zn. 3 Azs 327/2005.
Kasační stížnosti jsou podle §102 a násl. s. ř. s. přípustné a stěžovatelé v nich namítají
důvody podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a jejich rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Kasační stížnosti byly sice podány z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy
proto, že skutková podstata nemá oporu ve spisu, pročež měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit, svým obsahem však kasační stížnosti namítají nesprávné posouzení právní
otázky pojmu „sociální skupina“; materiálně se jedná o důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy o stěžovateli tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný
právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni o naplnění důvodu pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu, podle něhož se azyl udělí mj. v případě odůvodněného strachu z pronásledování
z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, neboť je u nich dán odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině soukromých podnikatelů. Námitku
týkající se pronásledování pro příslušnost k určité sociální skupině stěžovatele uplatnili
již v žalobním řízení; s tvrzením týkajícím se příslušnosti k sociální skupině dlužníků,
resp. s příslušností k sociální skupině žen dlužníků se řádně vypořádal krajský soud, který
správně uvedl, že dlužníky ani ženy dlužníků nelze považovat za sociální skupinu; stejně
tak není samo o sobě možné považovat za sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu
soukromé podnikatele, které stěžovatel uvedl v kasační stížnosti. V dané věci nebylo možné
na základě žádných skutečností dospět k závěru, že by soukromí podnikatelé na Ukrajině
tvořili sociální skupinu, jejíž příslušníci by se stávali terčem pronásledování. Podle rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, je „určitou sociální
skupinou“ ve smyslu §12 zákona o azylu, „skupina osob, která se vyznačuje objektivně
společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika
má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu,
svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této
charakteristiky nepatří.“ Žalovaný i krajský soud se přesvědčivě vypořádaly s tím, že tvrzení
stěžovatelů uvedená v řízení o udělení azylu a zopakovaná v řízení před soudem nelze
podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu na území České republiky. Stěžovatel ad b)
sice uvádí, že mu byla pomoc v zemi původu odepřena, v pohovoru k důvodům pro udělení
azylu však připustil, že se neobrátil na ombudsmana ani na nevládní organizace působící
v zemi jeho původu; stejně tak se ani nepokusil přesídlit na jiné místo v zemi původu. Tvrzení
stěžovatele ad b), že byl opakovaně zadržen policií, zbit a vystaven šikaně ze strany státních
orgánů, bylo navíc poprvé uvedeno až v kasační stížnosti, pročež se jím Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat, jelikož podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem uplatněným po vydání
napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Nejvyšší správní soud tedy dospěl
k závěru, že důvod kasačních stížností podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasačních stížnostech rozhodl
neprodleně po jejich obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasačním stížnostem.
O nákladech řízení o kasačních stížnostech rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasačních stížnostech žalobců žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu