ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.353.2004
sp. zn. 3 Azs 353/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobkyně: S. T., zastoupené JUDr. Markétou Krejčovou, advokátkou se sídlem
Znojmo, Dolní Česká 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
č. j. 55 Az 634/2003 - 44 ze dne 30. 6. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra
vnitra č. j. OAM-200/AŘ-2002 ze dne 4. 11. 2002. Tímto rozhodnutím byl zamítnut
její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-1087/VL-07-ZA04-2001 ze dne
22. 10. 2001, jímž byla žádost stěžovatelky o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „azylový zákon“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť stěžovatelka přišla
ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi. Zároveň bylo rozhodnuto,
že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 azylového zákona
a že se na ní nevztahují překážky vycestování ve smyslu §91 cit. zákona. Soud dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná. Neshledal důvodnou stěžovatelkou uváděnou námitku
porušení ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Správní orgán podle něj zjistil dostatečně
skutkový stav věci a věc náležitě posoudil. Žalovaný měl dostatek podkladů pro přijetí závěru
o zjevné nedůvodnosti žádosti o azyl. Soud měl za prokázané, že stěžovatelce nic nebránilo
podat žádost o azyl v Polsku, přes jehož území projížděla a na jehož území několikrát autobus
zastavil. Zejména z uvedených důvodů krajský soud v souladu s §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu
v celém rozsahu z důvodů, jež označila jako důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle jejího názoru měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit pro vady řízení
a nezákonnost tohoto rozhodnutí, na něž upozornila již v žalobě. Poukázala na své tvrzení
v žalobě, že správní orgán se její žádostí o azyl nezabýval odpovědně a svědomitě, nevyšel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, za účelem zjištění úplného a skutečného stavu věci
si neobstaral potřebné podklady, nedal jí možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí
a odňal jí možnost doplnit další důkazy. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že splnila
všechny podmínky pro udělení azylu. S ohledem na uvedené důvody stěžovatelka navrhla
Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že důvodem žádosti stěžovatelky o azyl
byly její problémy s rodiči, nemožnost získat práci v Bělorusku a nevyhovující bytové
podmínky tamtéž. Stěžovatelka podala žádost o azyl, protože si v České republice již zvykla
a doma má strach. Do České republiky přicestovala z Běloruska autobusem přes Polsko. Cesta
trvala jeden celý den, během cesty bylo několik zastávek, a to i na jídlo. Na hranicích neměla
žádné problémy, neboť měla platné doklady. O azyl v Polsku však žádat nechtěla, neboť chce
žít v České republice, kde má již vytvořeno jisté zázemí. Stěžovatelce bylo na konci
pohovoru, jenž s ní byl na její žádost veden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočníka,
umožněno seznámit se s obsahem dokumentů, které žalovaný hodlal použít jako podklad
pro rozhodnutí, a rovněž jí bylo umožněno navrhnout doplnění dokazování. Obé stěžovatelka
podle protokolu o pohovoru, jenž jí byl podepsán, odmítla.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu v daném případě byly dány důvody
pro zamítnutí žádosti stěžovatelky jako nedůvodné z důvodu uvedeného v §16 odst. 1
písm. e) azylového zákona. Ve správním řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno,
že stěžovatelka přišla z Polska, tedy ze státu, který lze považovat za třetí bezpečnou zemi
ve smyslu §2 odst. 2 cit. zákona, a naopak nebylo prokázáno, že v jejím případě Polsko
za takovou zemi považovat nelze. Azylové řízení je do značné míry založeno na principu,
že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi
má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet
nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody (srov. judikát Nejvyššího
správního soudu uveřejněný pod č. 18/2003 Sb. NSS). Cizinec tedy měl i za účinnosti
původního znění azylového zákona o azyl požádat v třetí bezpečné zemi, jíž projížděl
při cestě do České republiky a v níž nebyl fyzicky omezen v možnosti o azyl požádat. Závěr
o tom, že Polsko je třetí bezpečná země ve smyslu cit. ustanovení a že stěžovatelka měla
při jejím průjezdu příležitost o azyl požádat, má oporu ve správním spise, mj. i v tvrzení
stěžovatelky ve správním řízení. Stěžovatelka ve správním řízení nepřímo potvrdila,
že jí nic nebránilo, aby v Polsku požádala o azyl, s výjimkou skutečnosti, že chce zůstat
v České republice. Stěžovatelka měla možnost využít k žádosti o azyl v Polsku jednu
z hraničních kontrol nebo kteroukoli ze zastávek autobusu během cesty Polskem,
kterých se podle stěžovatelky uskutečnilo několik. Nejvyšší správní soud tak shrnuje,
že žalovaný správní orgán dospěl ke správnému závěru, že v daném případě jsou splněny
podmínky pro aplikaci §16 odst. 1 písm. e) cit. zákona. Jsou-li ve správním řízení splněny
podmínky pro zamítnutí žádosti žadatele o azyl jako zjevně nedůvodné, protože tato osoba
přišla ze třetí bezpečné země, pak je nerozhodné, jaké důvody vedou žadatele k žádosti o azyl,
resp. zda by tyto důvody, nebyly by-li splněny podmínky aplikace §16 odst. 1 písm. e)
azylového zákona, mohly být relevantní z pohledu §12 cit. zákona.
Shledáno rovněž nebylo naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Námitku
nedostatečně zjištěného stavu věci stěžovatelka dále nekonkretizuje, resp. pouze uvádí,
že neměla možnost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí a navrhnout jejich doplnění.
Podle Nejvyššího správního soudu je třeba mít za to, že hodlá-li žalovaný přijmout rozhodnutí
podle §16 odst. 1 písm. e) azylového zákona, musí být jeho dokazování zaměřeno
na prokázání skutečností rozhodných pro aplikaci cit. ustanovení a nikoliv např. na prokázání
skutečností rozhodných podle §12 cit. zákona. Z rozhodnutí žalovaného, jakož i ze správního
spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný si opatřil dostatečné důkazy ohledně toho,
že podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatelky o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. e)
cit. zákona jsou splněny. Ostatně stěžovatelka sama ve správním řízení potvrdila, že během
cesty v Polsku několikrát autobus zastavil, a to i za účelem občerstvení, které bylo v ceně
zájezdu. Rovněž splnění druhé podmínky, tj. skutečnosti, že Polsko lze považovat za třetí
bezpečnou zemi, je v rozhodnutí dostatečně odůvodněno, mj. na základě analýzy azylového
práva a azylového řízení v této zemi. Žalovaný správní orgán ve správním řízení provedl
podle zjištění soudu dostatečným způsobem dokazování, jehož výsledky se promítly
do odůvodnění správního rozhodnutí. Výše uvedené dvě konkrétní námitky stěžovatelky
je třeba odmítnout; ze správního spisu je totiž zřejmé, že stěžovatelka měla možnost
se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí a byla správním orgánem vyzvána
i k případnému návrhu na doplnění dokazování. Jestliže obojí výslovně odmítla,
pak tuto skutečnost nelze přičítat k tíži žalovanému, resp. v této skutečnosti nelze spatřovat
vadu řízení.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že v případech, kdy žalovaný rozhoduje
o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné ve smyslu §16 azylového zákona,
jsou výroky o neudělení azylu podle §13 a §14 téhož zákona a o neexistenci překážek
vycestování ve smyslu §91 cit. zákona výroky nadbytečnými. Rozhodnutí o udělení azylu
za účelem sloučení rodiny a humanitárního azylu připadá v úvahu pouze tehdy,
jestliže se žalovaný skutečně věcně zabýval důvodností žádosti o azyl ve smyslu naplnění
žadatelem tvrzených skutečností podle §12 azylového zákona, což žalovaný v daném případě
správně nečinil. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
pak ani nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona,
a proto není třeba rozhodovat o překážkách vycestování (srov. judikát Nejvyššího správního
soudu uveřejněný pod č. 409/2004 Sb. NSS.).
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy obdobně jako krajský soud
dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo v souladu s §16 odst. 1 písm. e)
azylového zákona, ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 1. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu