ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.362.2004
sp. zn. 3 Azs 362/2004 – 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobců:
a) L. H., b) nezl. R. H., zastoupený žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní, oba
zastoupeni Mgr. Pavlínou Mixovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 33, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 6 Az 211/2003 - 33 ze dne 30. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců advokátce Mgr. Pavlíně Mixové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2558,50 Kč, která jí bude vyplacena do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady
právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-3601/VL-07-P05-2001 ze dne 23. 9. 2003. Tímto rozhodnutím nebyl
stěžovatelům udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 25/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vystěhování ve smyslu §91 azylového
zákona. Soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí z pohledu řádně uplatněných žalobních
námitek, jejichž důvodnost však neshledal. Podle soudu měl žalovaný dostatek podkladů
pro posouzení důvodnosti žádosti o udělení azylu, když za správný byl soudem označen
postup, kdy tvrzení stěžovatelky byla konfrontována se zprávami o obecné situaci na poli
dodržování lidských práv a svobod na Ukrajině. Tyto důkazy pak byly správně zhodnoceny
a výrok rozhodnutí byl učiněn na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Pokud
jde o věcné hodnocení důvodnosti žádosti stěžovatelů o azyl, soud uvedl, že skutečnosti
vypovězené stěžovatelkou ve správním řízení nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12
azylového zákona, neboť se jednalo o problémy svou povahou ekonomické, pracovní
a rodinné. Soud neshledal ani existenci překážek vycestování, neboť obava z potrestání
v důsledku žádosti o azyl je, jak soud zjistil z podkladů pro rozhodnutí, nedůvodná,
a ani skutečnost, že se v případě stěžovatelů jedná o volyňské Čechy, nezakládá takovou
překážku. V této souvislosti soud uvedl, že pronásledování a snaha o likvidaci této komunity
v průběhu druhé světové války, a to ani tehdy, docházelo-li k nim za souhlasu či přispění
místního obyvatelstva, není sama o sobě důvodem pro existenci překážek vycestování
v situaci a době zcela odlišné. Soud rovněž uvedl, že nemohl nic vytknout žalovanému,
pokud, jak vyplývá ze správního rozhodnutí, se na základě zjištění objektivní situace
na Ukrajině, jakož i po zhodnocení osobní situace, rozhodl stěžovatelům neudělit humanitární
azyl podle §14 azylového zákona, neboť na tento azyl není právní nárok a rozhodnutí
o jeho (ne)udělení je výsledkem správního uvážení. Zejména z uvedených důvodů Městský
soud v Praze v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění stěžovatelé napadají rozsudek
Městského soudu v Praze v celém rozsahu z důvodů, jež označili jako důvody dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelé nejprve v kasační stížnost obecným způsobem
namítli porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož
i skutečnost, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Dále stěžovatelé shrnuli
důvody, pro něž opustili Ukrajinu, a které byly již vypovězeny ve správním řízení. Poukázali
na to, že volyňští Češi byli za války pronásledováni pro svou národnost, a to i ze strany
ukrajinských nacionalistů, kteří jsou v současné době považováni za hrdiny národa.
Stěžovatelé se obávají, aby se tato situace neopakovala i v budoucnu. Tyto skutečnosti
pak mají zakládat podmínky pro udělení humanitárního azylu. V doplnění kasační stížnosti
stěžovatelé doplnili, že jsou pro svoji národnost na Ukrajině diskriminováni, a že jim z tohoto
důvodu bylo třeba udělit azyl podle §12 azylového zákona. Důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. spatřují stěžovatelé v tom, že výrok rozhodnutí žalovaného o neudělení
humanitárního azylu nebyl řádně odůvodněn. Stěžovatelé uvedli, že i v případech,
kdy se rozhodování uskutečňuje na základě správního uvážení, je třeba, aby takové
rozhodnutí obsahovalo odůvodnění. Napadené správní rozhodnutí v tomto ohledu považují
stěžovatelé za neúplné a nepřezkoumatelné, a proto mělo být podle jejich názoru soudem
zrušeno. Žalovaný, ani soud se pak podle stěžovatelů nevypořádali se všemi důkazy,
jež si opatřili ke svému rozhodování; konkrétně je žalovanému i vytýkáno, že část důkazů
pouze vyjmenoval a více se jimi nezabýval, a to ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu.
Dále stěžovatelé namítají, že jim bylo upřeno právo zakotvené v §33 odst. 2 správního řádu.
I když byla stěžovatelka na konci pohovoru dotázána, zda se chce seznámit s obsahem zpráv
a tyto doplnit, nebyla upozorněna, že se žalovaný chystá vydat rozhodnutí a nebyla
upozorněna na možnost doplnit a navrhnout i jiné důkazy. Stěžovatelé vyjádřili
své přesvědčení, že na základě uvedených skutečností se na ně vztahuje překážky vycestování
ve smyslu §91 azylového zákona. Stěžovatelé rovněž požádali o ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti, o nařízení ústního jednání a o ustanovení tlumočníka
z ukrajinského jazyka.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že důvodem žádosti stěžovatelů
o azyl byly problémy, jímž byl stěžovatel R.H. vystaven na Ukrajině. Měl totiž potíže ve
škole se spolužáky a s učitelem kvůli své české národnosti, děti jej měly kvůli tomu jednou
zbít. Na toto jednání si však nestěžovali, neboť se rozhodli ihned odjet. Jako důkaz své české
národnosti stěžovatelé předložili kopie rodných listů. Bezprostřední pohnutkou pro jejich
odjezd ze země byly potíže dítěte ve škole, politická situace v souvislosti s volbami v roce
2000, která se stěžovatelce „nelíbila“ a pozvání ze strany jejího dřívějšího manžela, který
v České republice již nějakou dobu žil. Stěžovatelka ve správním řízení potvrdila, že účelem
žádosti o azyl je snaha o legalizaci pobytu v České republice, když původně chtěli žádat o
dlouhodobý pobyt z titulu své národnosti, z čehož však sešlo poté, co jí byl ukraden pas. Pro
případ návratu na Ukrajinu se stěžovatelka podle svých slov obává toho, že její bývalý
manžel, který se mezitím vrátil na Ukrajinu, nebude opět platit alimenty a že ji udá
na úřadech, že požádala v České republice o azyl; proto se obává nějakého postihu. Podle
protokolu o pohovoru, který byl se stěžovatelkou ve správním řízení proveden v ruském
jazyce za přítomnosti tlumočnice a jež byl jí samotnou podepsán, byla stěžovatelka
informována, z jakých podkladů bude správní orgán vycházet při posuzování žádosti o azyl.
Stěžovatelce bylo rovněž, umožněno seznámit se s obsahem těchto dokumentů, vyjádřit
se k nim a ke způsobu jejich získání a případně též navrhnout jejich doplnění. To však
stěžovatelka odmítla.
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 6 Az 211/2003 - 52 ze dne 28. 6. 2004 byla
stěžovatelům ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti advokátka Mgr. Pavlína
Mixová.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z pohledu řádně uplatněných důvodů kasační stížnosti, avšak naplnění těchto důvodů nezjistil.
Pokud jde o námitku nesprávného posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelé skutečně nesplňovali podmínky
pro udělení azylu podle §12 azylového zákona. Skutečnosti, o nichž stěžovatelka ve správním
řízení vypověděla, měly charakter potíží se soukromými osobami bez jakékoli vazby na stát.
Závadné jednání soukromých osob, které není podporováno nebo tolerováno státem a ohledně
něhož není prokázáno, že proti němu není stát schopen poskytnout adekvátní ochranu, není
pronásledováním ve smyslu §2 odst. 2 azylového zákona a není tak důvodem pro udělení
azylu podle §12 písm. b) téhož zákona, a to ani kdyby se uskutečňovalo z důvodů
tam uvedených, např. z důvodu národnosti, jak tvrdí stěžovatelé. Důvodnost obav
z pronásledování z důvodu národnosti nelze podle Nejvyššího správního soudu dovozovat
z historických událostí, jejichž konkrétní promítnutí do současné situace volyňských Čechů
na Ukrajině nebylo zjištěno ani stěžovateli tvrzeno. A to rovněž proto, že informace
o diskriminaci této národnostní menšiny ze strany majoritní společnosti, jež je, jak vyplývá
z podkladů pro správní rozhodnutí, etnicky relativně různorodá, nebyly v těchto podkladech
(zprávách a informacích) o současné situaci na Ukrajině, jež jsou v mnohých ohledech
poměrně kritické, uvedeny. Pokud jde o zákonnost výroku o překážkách vycestování
ve smyslu §91 azylového zákona, soud zjistil, že stěžovatelka ve správním řízení jako důvod
obav z návratu do vlasti uvedla neplacení alimentů ze strany bývalého manžela a skutečnost,
že by mohla být v zemi původu potrestána za to, že v České republice požádala o azyl. Prvně
uvedenou obavu však nelze vůbec považovat za skutečnost, jež by byť potenciálně mohla
zakládat existenci překážek vycestování ve smyslu cit. ustanovení, nedůvodnost druhé obavy
pak byla zjištěna z jiných podkladů, které si žalovaný v průběhu správního řízení zajistil,
na které podrobně ve svém rozhodnutí odkázal a které tuto obavu přesvědčivým způsobem
vyvracejí. Jestliže nebyly ve správním řízení z obecných informací o situaci na Ukrajině
zjištěny žádné jiné skutečnosti, které by mohly být důvodem existence překážky vycestování,
pak Nejvyšší správní soud shledal i tento výrok rozhodnutí žalovaného zákonným.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelé v kasační stížnosti, resp. jejím
doplnění specifikovali jednak odkazem na ustanovení správního řádu, která měla být podle
jejich názoru ve správním řízení porušena, jednak námitkou nedostatečného odůvodnění
rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu a porušení §33 odst. 2 správního řádu. Jak však
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, posléze dvě uvedené námitky stěžovatelé
neuplatnili v řízení před Městským soudem v Praze, ačkoli tak učinit mohli, resp. ačkoli
jim v tomto uplatnění zřejmě nic nebránilo. Za takových okolností je však kasační stížnost
v části, v níž se o tyto nově uplatněné námitky opírá, nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud nemohl těmito námitkami zabývat.
Pokud jde o namítané porušení procesních předpisů správním orgánem, konkrétně §3
odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu, Nejvyšší správní soud ze správního
spisu zjistil, že je v něm založena žádost o udělení azylu, vlastnoručně psané tzv. důvody
žádosti, jakož i protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu, který byl se stěžovatelkou
proveden. Informace obsažené v těchto listinách byly podle Nejvyššího správního soudu
dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného, neboť z nich jednoznačně
vyplývá absence tvrzení azylově relevantních důvodů, jakož i absence důvodů pro udělení
azylu podle §13 a §14 cit. zákona či pro existenci překážek vycestování vy smyslu §91
cit. zákona. Správní orgán má povinnost prověřit existenci důvodů pro udělení azyl ve smyslu
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 cit. zákona pouze tehdy, jestliže jsou důvody uvedené v §12
cit. zákona žadatelem o azyl alespoň tvrzeny. V daném případě však důvody uvedené
stěžovatelkou ve správním řízení žalovaný vyhodnotil tak, že nejde o důvody podřaditelné
pod některý z důvodů uvedených v §12 cit. zákona, a Nejvyšší správní soud se s tímto
závěrem ztotožňuje. Jestliže stěžovatelka netvrdila důvody, pro něž lze azyl podle zákona
udělit, nelze po žalovaném požadovat, aby prováděl rozsáhlá dokazování, kterými
by nad rámec vlastních tvrzení žadatele o azyl „dohledával“ jiné v úvahu přicházející důvody,
pro něž tato osoba o azyl ve skutečnosti žádá. Ve světle těchto úvah pak Nejvyšší správní
soud posoudil rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že tento se porušení stěžovateli
označených ustanovení správního řádu nedopustil. Výpovědi samotné stěžovatelky
ve správním řízení představovaly samy o sobě potřebné podklady pro rozhodnutí a žalovaný
tak dostál své povinnosti zjistit úplně a přesně skutečný stav věci (§32 odst. 1 správního
řádu). Žalovaný své rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu opřel zejména o vlastní
výpovědi stěžovatelky, které byly činěny po řádném poučení o významu výpovědi a o jejich
právech a za přítomnosti tlumočníka. Stěžovatelce bylo umožněno vyjádřit se k jiným
podkladům pro vydání rozhodnutí (čehož nevyužila) a svou výpověď nad rámec odpovědí
na položené otázky doplnit. Lze tak konstatovat, že správní orgán použil k dokazování
prostředků, které nepochybně vedly ke zjištění, resp. objasnění skutečného stavu věci, a které
jsou v souladu se zákony, resp. byly zákonným způsobem získány a provedeny. Nedošlo tedy
ani k porušení §34 odst. 1 správního řádu. Samotné rozhodnutí žalovaného o zamítnutí
žádosti o udělení azylu tedy vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a po ověření,
že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákony, orgánem k přijetí takového rozhodnutí
příslušným a že obsahuje předepsané náležitosti, nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit
ani námitce porušení §46 správního řádu. Z uvedených důvodů je třeba rovněž odmítnout
názor stěžovatelky, že by se žalovaný dopustil porušení základní zásady správního řízení
uvedené v §3 odst. 4 správního řádu.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal ani naplnění stěžovatelkou tvrzeného důvodu
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ačkoli stěžovatelka v kasační stížnosti
za její důvod formálně označila i důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tento nebyl
v kasační stížnosti jakkoli dále specifikován a Nejvyšší správní soud se jím proto nemohl
zabývat, resp. z jeho pohledu rozhodnutí Městského soudu v Praze přezkoumávat.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené nezjistil naplnění důvodů kasační
stížnosti, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatelé byli v řízení o kasační stížnosti zastoupeni ustanovenou
advokátkou, jež je nepochybně českého jazyka znalá, neshledal Nejvyšší správní soud důvody
pro ustanovení tlumočníka z ukrajinského jazyka. Žádosti o nařízení ústního jednání soud
nevyhověl a toto jednání nenařídil, neboť v řízení nebylo třeba provádět důkazy a nebyly
shledány ani jiné důvody vhodnosti takového postupu za situace, kdy o kasační stížnosti
je podle §109 odst. 1 s. ř. s. rozhodováno zpravidla bez jednání.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovené
zástupkyni stěžovatelky platí stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovené
zástupkyni náleží v souladu s §11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony
právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné
podání soudu, ve výši 2 x 1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky
75 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč.
Protože je ustanovená advokátka plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči
státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37
písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy
přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2558,50 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 1. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu