ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.364.2004
sp. zn. 3 Azs 364/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a
soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: N. T. T.
P., zastoupené JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Blansko, Čelakovského 6, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 7. 2003 č. j. OAM-5477/VL-11-P17-2002, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 30 Az 263/2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2004 č. j. 30 Az 263/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 8. 2004 č. j. 30 Az 263/2003 – 25 zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7.
2003 č. j. OAM-5477/VL-11-P17-2002, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo vysloveno, že
se na ni nevztahuje překážka vycestování dle §91 téhož zákona. V odůvodnění rozsudku
krajský soud shrnul dosavadní řízení ve věci a mimo jiné uvedl, že žalobkyně ani ve správním
řízení o udělení azylu netvrdila, že by opouštěla Vietnam z důvodů uvedených v ustanovení §
12 zákona o azylu, jediným tvrzeným důvodem jejího odchodu ze země původu byla její
špatná osobní ekonomická situace. V obecné rovině pak žalobkyně pouze okrajově zmínila
nespokojenost se stavem lidských a občanských práv ve vlasti, aniž by toto tvrzení dále
rozvedla či konkretizovala. Svoji údajnou diskriminaci spatřovala pouze v tom, že byla
propuštěna z práce v důsledků vystoupení manžela z komunistické strany, žádné jiné
problémy neměla, přičemž ze zpráv o hodnocení situace ve Vietnamu vyplývá, že situace
žalobkyně nebyla vzhledem k hospodářskému stavu Vietnamu zdaleka ojedinělá a příčiny její
nezaměstnanosti tak bezpochyby nelze podřadit pouze pod ty, které uvedla. Krajský soud
proto uzavřel, že žalovaný postupoval správně, když rozhodl o neudělení azylu dle §12
zákona o azylu, neboť naplnění žádné za zákonných podmínek pro udělení azylu vymezených
v tomto zákonném ustanovení v daném případě prokázáno nebylo.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala žalobkyně včas kasační
stížnost. Dle názoru stěžovatelky rozhodl krajský soud nesprávně, když zamítl její žalobu
proti rozhodnutí o neudělení azylu, a své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalovaný své
rozhodnutí opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav, který se opírá o její tvrzení a o Zprávy
Ministerstva vnitra Velké Británie a zprávy z databáze ČTK. Stěžovatelka s tímto
odůvodněním nesouhlasí, neboť ze strany žalovaného došlo ke zcela nesprávným skutkovým
zjištěním, když fakt, že byl-li její manžel z důvodu svých reformních názorů donucen opustit
komunistickou stranu a následně připraven o zaměstnání, znamenalo to pro ni a rodinu pouze
ekonomickou újmu. Stěžovatelka se domnívá, že situace, kdy se s požehnáním státní moci
ocitne zcela bez prostředků k obživě a navíc je jí aktivně bráněno si obživu zajistit novým
zaměstnáním, je právě tou formou psychického nátlaku, jež má na mysli ustanovení §12
zákona o azylu. Dále považuje stěžovatelka za zcela nedostatečné provedené dokazování,
jestliže se žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí opírá pouze o dle jeho názoru
dostačující informace zahraničního ministerstva (zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie) a
zpráv z databáze ČTK, myslí si, že se měl žalovaný obrátit především na informace českých
zastupitelských úřadů, potažmo Ministerstva zahraničí České republiky a nezávislých
mezinárodních institucí, jejichž informace by byly daleko relevantnější. Na základě
uvedeného má stěžovatelka za to, že napadený rozsudek vycházel z neúplně provedeného
dokazování a s tím souvisejícího nesprávně zjištěného skutkového stavu, a že jsou zde
podmínky pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, zároveň žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 9. 12. 2002 žádost o
udělení azylu, ve kterém uvedla, že vlast opustila v roce 2002 z ekonomického důvodu. Od
roku 1992 byla bez práce a nemohla si další najít, manžel je úředníkem, ale již delší dobu
nedostával plat, neměli z čeho žít. Stěžovatelka také uvedla, že si chce legalizovat pobyt, a že
ona, ani nikdo z rodiny, není a nebyl členem žádné politické strany, ani jiné organizace. V
případě návratu do vlasti se stěžovatelka obávala problémů, vyplývajících z toho, že odešla z
Vietnamu nelegálně. V pohovoru k žádosti o udělení azylu stěžovatelka popsala cestu z
Vietnamu do České republiky, kterou absolvovala s manželem a dětmi, dále uvedla, že před
rokem 1992 pracovala jako úřednice v bance, ale po vystoupení manžela z komunistické
strany, byla vyhozena, s žádostí o pomoc se nikam neobrátila, protože s manželem neměli
práci, žili v těžkých podmínkách. Posledním impulsem k odchodu z Vietnamu bylo dle
stěžovatelky to, že slyšela, že děti čeká v České republice lepší budoucnost. Jiné problémy
stěžovatelka ve vlasti neměla.
Součástí správního spisu je také dokument „Hodnocení země – Vietnam“ Ministerstva vnitra
Velké Británie z října roku 2002 a informace o Vietnamu České tiskové kanceláře.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat, že v
řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl či
neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž
přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou kasační
stížností.
V kasační stížnosti stěžovatelka výslovně neoznačila důvod jejího podání, avšak z obsahu
kasační stížnosti vyplývá, že byla podána z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy pro tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v
rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatelka má za to, že žalovaný provedl nedostatečné dokazování, když své rozhodnutí
opírá pouze o informace Ministerstva vnitra Velké Británie a zprávy z databáze České tiskové
kanceláře, a tím nesprávně zjistil skutkový stav, neboť stěžovatelka se domnívá, že za situace,
kdy s požehnáním státní moci se ocitli zcela bez prostředků k obživě, bylo jim aktivně
bráněno si obživu zajistit novým zaměstnáním, je právě tou formou psychického nátlaku dle §
12 zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k
určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud má za to, že v rámci řízení o udělení azylu provedl žalovaný řádné
dokazování, když si opatřil dostatek podkladů pro rozhodnutí, přičemž vycházel zejména z
tvrzení stěžovatelky uváděných v žádosti o udělení azylu a v protokolu k této žádosti a z
dokumentu „Hodnocení země – Vietnam“ Ministerstva vnitra Velké Británie z října roku
2002 a informací o Vietnamu České tiskové kanceláře. Na základě opatřených podkladů zjistil
žalovaný přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a
dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Po posouzení situace v zemi původu stěžovatelky
a především s přihlédnutím k jí uváděným skutečnostem nevyšlo najevo, že by stěžovatelka
byla ve vlasti pronásledována nebo mohla mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
uvedených v §12 zákona o azylu. Ze skutečností uváděných stěžovatelkou v řízení o udělení
azylu jednoznačně vyplývá, že vlast opustila vedena ekonomickými důvody, neboť byla delší
dobu bez zaměstnání stejně jako její manžel a rodina neměla prostředky na obživu. Nelze
opomenout, že stěžovatelka také uvedla, že si chce v České republice legalizovat pobyt, že ve
vlasti nikdy nebyla členkou žádné politické strany nebo hnutí, se státními orgány či
institucemi ve vlasti problémy neměla, ani se na ně neobrátila s žádostí o pomoc. Nejvyšší
správní soud se domnívá, že žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí s možnou aplikací
ustanovení §12 zákona o azylu dostatečným způsobem vypořádal, podrobně popsal průběh
řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná
stanoviska. Rovněž Městský soud v Praze vycházel z dostatečných podkladů potřebných pro
rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům jako
žalovaný. Nejvyšší správní soud přijaté závěry sdílí a v řízení neshledal vadu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Co se týče námitky stěžovatelky, že její manžel byl z důvodu svých reformních názorů
donucen opustit komunistickou stranu a následně připraven o zaměstnání, Nejvyšší správní
soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že povinností správního orgánu je
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle příslušných ustanovení zákona o
azylu, jen tehdy, jestli žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v těchto
ustanoveních uvedené. Z žádného zákonného ustanovení však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v
rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. O tom, že za vystoupením
manžela stěžovatelky z komunistické strany byly jeho odlišné politické postoje, se kterými
ona plně sympatizovala, se však stěžovatelka zmínila poprvé až v rámci řízení o žalobě u
krajského soudu, a to ve stanovisku k vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 2. 12. 2003, a
neuvedla je v řízení o udělení azylu vedeném žalovaným (v pohovoru k důvodům žádosti o
udělení azylu pouze uvedla, že manžel vystoupil z komunistické strany), proto se jí žalovaný
nemohl zabývat.
Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že právní institut azylu nelze směšovat s instituty
sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou vymezeny
například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle
ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední
činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §
120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu