ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.378.2004
sp. zn. 3 Azs 378/2004 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce:
K. I., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 446/2003 – 32 ze dne 2. 8. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-7539/VL-19-P05-2001 ze dne 14. 1. 2003. Posléze uvedeným
správním rozhodnutím nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „azylový zákon“); zároveň bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahují překážky
vycestování ve smyslu §91 azylového zákona. Podle odůvodnění rozsudku správní spis
obsahoval dostatek podkladů, a proto nebylo třeba provádět před krajským soudem výslech
stěžovatele a jeho družky tak, jak to stěžovatel navrhl. Krajský soud dospěl k závěru,
že stěžovatel požádal o azyl, protože na Ukrajině neměl práci a neměl kde bydlet,
a že v průběhu správního řízení vůbec netvrdil, že by byl na Ukrajině pronásledován z důvodů
azylově relevantních ve smyslu §12 azylového zákona. Ve vztahu k výroku o neudělení azylu
podle §14 azylového zákona soud konstatoval, že i když stěžovatelem vypovězené rodinné
důvody nejsou banální, dospěl-li žalovaný při jejich hodnocení ve světle zpráv o situaci
na Ukrajině k závěru, že se nejedná o důvody hodné zvláštního zřetele, stalo se tak v souladu
s jeho pravomocí. Udělení tohoto typu azylu je totiž výsledkem správního uvážení,
které v daném případě podle soudu nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem.
Závěr o neudělení humanitárního azylu byl učiněn v souladu s pravidly logického uvažování
a v řádně provedeném správním řízení, přičemž v daném případě nelze hovořit ani o zneužití
správního uvážení. Soud s ohledem na tyto okolnosti dovodil, že bylo dostačující,
jestliže žalovaný svůj právní závěr o neudělení humanitárního azylu vyjádřil v rozsahu
popsaném v odůvodnění rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soud neshledal důvodnost
ani ostatních námitek stěžovatele, jeho žalobu v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou
zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Pokud jde o první důvod, stěžovatel
žalovanému vytýká, že nedostatečně spolehlivě zjistil skutečný stav věci, když se spokojil
pouze se stručným konstatováním stěžovatele samotného při osobním pohovoru.
Podle jeho názoru jeho rodinné poměry, o kterých se ve správním řízení zmínil,
jsou dostatečným důvodem pro udělení humanitárního azylu. Je si sice vědom, že prvotní
odpovědnost za tvrzení azylově relevantních důvodů nese on sám, na straně druhé
je přesvědčen, že žalovaný měl s ohledem na §3 odst. 2 a §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“),
jeho osobní poměry zjišťovat sám, z úřední povinnosti, a to i proto, že stěžovatel není
dostatečně znalý českého právního řádu. Má za to, že poučení o právech a povinnostech
mu jako cizinci mělo být poskytnuto s větší pozorností. Stěžovatel je tedy přesvědčen,
že žalovaný neměl dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí o neudělení azylu podle §14
azylového zákona, což je třeba považovat za vadu, která mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí,
a proto měl krajský soud z uvedeného důvodu napadené rozhodnutí zrušit. Pokud jde o důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., krajskému soudu je ze strany stěžovatele vytýkáno,
že odmítl provedení jím navrhovaných důkazů své osoby a jeho družky, čímž mělo dojít
ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel sice respektuje právo soudu
rozhodnout o tom, který z důkazů provede, v situacích, které mají dopad do osobního života
účastníka řízení, by měl soud podle jeho názoru zásadně umožnit provedení
všech navrhovaných důkazů, s výjimkou důkazů zjevně nadbytečných. S ohledem na uvedené
důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízení
jako důvod své žádosti o azyl uvedl skutečnost, že na Ukrajině nemá kde bydlet, nemá
tam žádnou práci, když je ruské národnosti a tato skutečnost mu působí problémy při shánění
práce a bytu. Do České republiky stěžovatel přijel, neboť sem přijela i jeho družka,
s níž má dvě děti. V rámci návrhu na zahájení řízení, jenž byl sepsán za přítomnosti
překladatele do ruského jazyka, stěžovatel potvrdil, že byl poučen o svých právech
a povinnostech po dobu pobytu na území České republiky. V rámci pohovoru, který byl veden
v ruském jazyce za přítomnosti tlumočnice, byl stěžovatel poučen o své povinnosti poskytovat
žalovanému potřebnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné
pro spolehlivé zjištění věci. Stěžovatel v průběhu pohovoru potvrdil, že měl obyčejné potíže
se sháněním práce, které byly ovlivněny tím, že je Rus. Po smrti rodičů se odstěhoval
do Polska, kde pracoval, najímal si byt a kde se seznámil se svou současnou družkou, Polkou,
s níž má dvě děti. Protože však nemohli společně žít v Polsku, přestěhovali se do České
republiky, kde se jim narodil druhý syn. Zde musel začít vydělávat, aby nějak uživil
svou rodinu. V roce 1999 byl zadržen českou policií a dostal roční zákaz pobytu v České
republice; neodstěhoval se však. V roce 2001 byl opět zadržen policií, dostal správní
vyhoštění, a teprve tehdy se dozvěděl o možnosti požádat o azyl, kterou využil.
Podle protokolu o pohovoru bylo stěžovateli umožněno seznámit se s podklady pro vydání
rozhodnutí, konkrétně s 41 dokumenty identifikovanými v protokole, vyjádřit se ke způsobu
jejich získání, popř. navrhnout jejich doplnění. To však stěžovatel odmítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Pokud jde o rozsah napadení rozsudku krajského soudu, stěžovatel žalovanému
i soudu vytýká pochybení pouze ve vztahu k přijetí, resp. k přezkoumání zákonnosti výroku
správního rozhodnutí o neudělení azylu podle §14 azylového zákona. V dalším tedy mohl
Nejvyšší správní soud ponechat stranou otázky spojené s ostatními částmi výroku správního
rozhodnutí o neudělení azylu podle §12 a §13 azylového zákona a o neexistenci překážek
vycestování podle §91 téhož zákona.
Podle §14 azylového zákona lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, není-li v řízení o udělení azylu zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12.
Podle první námitky stěžovatele si žalovaný neobstaral dostatek podkladů pro vydání
rozhodnutí o humanitárním azylu. Nejvyšší správní soud předně zjistil, že z odůvodnění
správního rozhodnutí lze seznat, z jakých skutečností zjištěných ve správním řízení žalovaný
vycházel, jakými úvahami byl veden a za použití jakých právních norem. Nejvyšší správní
soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že humanitární azyl může být správním
orgánem udělen pouze v případě hodném zvláštního zřetele, že na jeho udělení není právní
nárok a posouzení důvodů v každém konkrétním případě je otázkou správního uvážení
žalovaného. Rozhodnutí správního orgánu, jež je založeno na zákonem stanoveném správním
uvážení, sice podléhá soudnímu přezkumu, avšak pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Předmětem
zkoumání soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí přijatému za použití správního uvážení
je skutečnost, zda úsudek správního orgánu našel řádný odraz v odůvodnění správního
rozhodnutí, aby bylo zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno, jak tyto podklady byly
vyhodnoceny a s jakým závěrem pro aplikaci právní normy připouštějící diskreční oprávnění
správního orgánu.
V daném případě Nejvyšší správní soud shledal, že postup žalovaného při zvažování
a rozhodování o udělení humanitárního azylu z pohledu shora uvedených požadavků obstojí.
Z jeho rozhodnutí je totiž zřejmé, že při posuzování možnosti udělit azyl podle §14
azylového zákona vycházel z osobní situace stěžovatele zjištěné ve správním řízení, zejména
o jeho rodinných poměrech, jakož i z informací o situaci v zemi jeho státní příslušnosti,
které získal mj. z obecných zpráv o Ukrajině. Podle zjištění Nejvyššího správního soudu bylo
stěžovateli podáno náležité poučení o jeho právech a povinnostech jakožto účastníka
azylového řízení, a to v jeho rodném jazyce, bylo mu umožněno vyjádřit se k podkladům
pro posouzení jeho žádosti o azyl a případně doplnit podklady další, což však stěžovatel
nevyužil. Stěžovatel sice ve své kasační stížnosti namítá, že správní orgán si nezajistil
dostatek podkladů pro rozhodnutí a jím tvrzené skutečnosti nedoplnil o svá další zjištění
ohledně stěžovatelovy osobní situace, neuvádí však, v čem má tato nedostatečnost spočívat,
resp. jaké další okolnosti rodinného života stěžovatele nad rámec těch, o nichž sám vypověděl
ve správním řízení, měl žalovaný z vlastní iniciativy zjišťovat. Je třeba zdůraznit, že není
povinností žalovaného, aby nad rámec tvrzení žadatele o azyl za tohoto žadatele dovozoval
důvody, které by případně mohly být dostatečné z hlediska možnosti udělit azyl. Je prvotním
zájmem žadatele o azyl uvést ve správním řízení všechny skutečnosti, které on sám považuje
za významné z hlediska posouzení jeho žádosti o azyl. K jejich uvedení měl stěžovatel
v průběhu rozsáhlého pohovoru dostatek prostoru. Stěžovatelem ve správním řízení uvedené
skutečnosti spolu s jinými zajištěnými dokumenty byly podle Nejvyššího správního soudu
dostatečným podkladem pro posouzení možnosti udělit stěžovatelovi humanitární azyl.
Jestliže tedy žalovaný na podkladě shromážděných dokumentů a výpovědí stěžovatele
rozhodl o neudělení azylu z humanitárních důvodů, považuje Nejvyšší správní soud
takový postup za zákonný a žádným způsobem nepřekračující meze volné úvahy správního
orgánu, která je v §14 azylového zákona připuštěna. Jinými slovy, žalovaný nepřekročil
ani nezneužil meze správního uvážení, neshledal-li ve stěžovateli tvrzených skutečnostech
důvod zvláštního zřetele hodný, a tedy důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů
podle cit. ustanovení. Když ke stejnému závěru dospěl ve svém rozsudku i krajský soud,
nelze námitku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. považovat za důvodnou,
neboť skutková podstata, z níž správní orgán při rozhodování vycházel, podle zjištění soudu
oporu ve správním spise má.
Dále stěžovatel namítá nesprávnost postupu krajského soudu spočívající v tom,
že tento soud odmítl provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů s odkazem na dostatečnost
podkladů obsažených ve správním spise pro posouzení důvodnosti žaloby. Postup ze strany
krajského soudu však byl podle zjištění Nejvyššího správního soudu správný a zákonný.
Pro posouzení otázky, zda měl krajský soud připustit provedení uvedených důkazů,
je rozhodné, že navrhované důkazy účastnickou výpovědí a výpovědí družky stěžovatele měly
být provedeny na podporu stěžovatelova tvrzení, že mu měl být udělen azyl z humanitárních
důvodů, což stěžovatel potvrdil v kasační stížnosti. Jestliže však krajský soud správně dospěl
k závěru, že udělení humanitárního azylu je věcí správního uvážení, jehož zákonné meze
v daném případě nebyly překročeny a jež nebylo ve stěžovatelově případě zneužito,
pak učiněním tohoto závěru se vyčerpala role soudu při přezkumu tohoto výroku správního
orgánu. I kdyby soud provedl navrhované důkazy, nemohl by na základě takto zjištěných
skutečností rozhodnutí žalovaného v části, v níž se opírá o správní uvážení, jež nevybočilo
ze zákonných mezí a jež nebylo zneužito, zrušit. Pokud by totiž krajský soud dovodil,
že žalovaný postupoval při aplikaci správního uvážení správně, avšak na základě výsledků
provedení dodatečných důkazů dospěl k závěru, že stěžovateli bylo vhodné azyl podle §14
azylového zákona udělit, šlo by o nezákonný zásah soudní moci do působnosti orgánu veřejné
správy, resp. o nepřípustné nahrazování funkcí veřejné správy ze strany soudu.
Nadto Nejvyšší správní soud vyjadřuje svou obecnou skepsi nad relevancí skutečností
zjištěných tzv. účastnickou výpovědí. Vycházeje ze znění §131 odst. 1 o. s. ř.,
které se s odkazem na §64 s. ř. s. použije i ve správním soudnictví, je třeba dovodit podpůrný
charakter a subsidiární povahu důkazního prostředku formou účastnické výpovědi.
Tato zásada ostatně odpovídá zkušenostem, že vlastní výpověď účastníka řízení,
který je na své věci nejvíce zainteresován, může přinejmenším částečně postrádat
objektivnosti, a proto je k důkazu účastnickou výpovědí potřeba přistupovat s co nejvyšší
mírou obezřetnosti. Vzhledem k těmto skutečnostem má Nejvyšší správní soud za to,
že krajský soud zcela v souladu s §52 odst. 1 s. ř. s. a posoudil návrh stěžovatele
na provedení důkazů a rozhodl, že tyto důkazy nebudou provedeny, své rozhodnutí
v tomto smyslu řádně odůvodnil, a z tohoto důvodu nelze považovat jeho postup za vadu
řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
popř. nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační
stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé a rovněž s přihlédnutím k §78b
odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu,
nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 1. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu