ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.379.2004
sp. zn. 3 Azs 379/2004 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce:
B. Ch., zastoupeného JUDr. Gustavem Schalkem, advokátem se sídlem Praha 5,
Borovanského 2217, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 17/2004 – 42
ze dne 14. 7. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-2/LE-B02-B04-2003 ze dne 15. 1. 2004. Tímto správním rozhodnutím
byla žádost stěžovatele o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“) zamítnuta
jako zjevně nedůvodná. Podle soudu žalovaný posoudil věc svědomitě a odpovědně,
respektoval zásadu zákonnosti a materiální pravdy i zásadu přesvědčivosti rozhodnutí. Soud
rovněž zjistil, že stěžovatel ve správním řízení vůbec netvrdil skutečnosti podřaditelné
pod důvody pro udělení azylu podle §12 azylového zákona. Rodiče stěžovatele byli uvězněni
za to, že si půjčili vysokou částku od banky a nebyli ji schopni splatit; tento stav podle soudu
na stěžovatele nijak nedopadl, i když stěžovatel tvrdí, že by byl ze stejných důvodů rovněž
vězněn. Celkově soud dospěl k závěru, že žalovaný správně rozhodl o zamítnutí žádosti
stěžovatele jako zjevně nedůvodné. Soud rovněž rozhodl o neprovedení důkazu formou
výslechu stěžovatele, neboť v jeho průběhu měly být uváděny důvody pro udělení azylu,
které stěžovatel ve správním řízení za přítomnosti tlumočníka neuvedl a soud je povinen
vycházet ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu.
Protože soud neshledal ani namítané porušení procesních ustanovení, zamítl krajský soud
v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu stěžovatele jako nedůvodnou.
V podané kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že žalovaný ani krajský soud
nepostupovaly při zkoumání jeho žádosti o azyl odpovědně a svědomitě. Vytýká jim,
že nezkoumaly, jaké poměry v Čínské lidové republice skutečně panují a zda mu skutečně
nehrozí vysoký trest odnětí svobody za trestnou činnost, spáchanou jeho rodiči,
které se on sám nedopustil. Pokud by tak učinily, musely by dospět k závěru, že Čínská
lidová republika je státem, ve kterém dochází k porušování základních lidských práv
a že pro stěžovatele není bezpečnou zemí, do které by mohl vycestovat. Stěžovatel
podle svého názoru ve správním řízení konkrétně vyjádřil svou obavu z možných následků
svého návratu do Číny a domnívá se, že poměry v jeho zemi jsou důvodem pro přiznání
humanitárního azylu podle §14 azylového zákona. Rovněž postup krajského soudu trpí
podle jeho přesvědčení vadami, když ten mohl a měl provést důkaz jeho výslechem;
stěžovatel uznává povinnost soudu vycházet ze skutkového i právního stavu v době vydání
napadeného rozhodnutí, situace v Čínské lidové republice se však v mezidobí od vydání
správního rozhodnutí nezměnila. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu
správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti významné
pro jeho rozhodnutí. Stěžovatel přicestoval do České republiky ze Slovenska. Asi po 20 dnech
přešel hranici do Spolkové republiky Německo, kde vstoupil do azylového řízení;
to však pro něj nedopadlo úspěšně a proto byl vrácen zpět do České republiky. O azyl žádá
v České republice proto, že na něj byl vydán zatykač ve stejné věci, pro kterou byli uvězněni
jeho rodiče, tj. pro jejich dluhy. Rodiče, kteří podnikali v oblasti výroby textilu, se zadlužili
u banky, nebyli však schopni půjčku vrátit, a proto byli v roce 2003 uvězněni a jejich dům byl
zapečetěn. Pokud by peníze splatili, vše by jim bylo vráceno a rodiče by byli propuštěni.
Odcestovat stěžovateli poradili obchodní partneři otce a přátelé. Pokud by se vrátil,
byl by uvězněn stejně jako rodiče, neboť spolu s nimi podnikal a má proto spojitost s dluhy.
Se žádostí o pomoc se nebylo v Číně podle stěžovatele na koho obrátit. Když odjížděl z Číny,
neměl v úmyslu požádat o azyl. O azyl požádal nejprve ve Spolkové republice Německo,
odkud jej v rámci readmise po třech měsících vrátili do České republiky, kde opět požádal
o azyl. Důvodem byla skutečnost, že potřebuje ochranu, neboť je bez domova a kvůli dluhům
svých rodičů nemůže zpět do Číny. Podle čínské tradice a zákonů syn odpovídá za dluh
svých rodičů. Stěžovatel potvrdil, že se aktivně politického života v Číně nezúčastnil
a jiné závažné problémy neměl. Pro případ návratu do vlasti se obává uvěznění kvůli dluhům
svých rodičů.
Podle §12 azylového zákona se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle §2 odst. 6 cit. zákona se za pronásledování pro účely
tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický
nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady
ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním.
Podle §16 odst. 1 písm. g) azylového zákona se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Podle §16 odst. 2 cit. zákona lze takové
rozhodnutí vydat nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu v daném případě byly skutečně dány
důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatele jako nedůvodné ve smyslu §16 odst. 1 písm. g)
azylového zákona. Ve správním řízení byla dostatečným způsobem zjištěna povaha potíží,
kterým byl stěžovatel, resp. jeho rodina podle jeho tvrzení vystaven. Podle soudu
je nepochybné, že tvrzenou příčinou odchodu stěžovatele z vlasti byla skutečnost,
že jeho rodiče se zadlužili u banky, svůj dluh však nebyli schopni splácet, a proto byli
uvězněni, přičemž stěžovatel vyjadřuje své obavy, že pokud by zůstal v Číně, resp. se tam
vrátil, čekal by jej stejný osud. Žádné jiné důvody stěžovatel ve správní řízení neuváděl
ani nenaznačoval. Prostým srovnáním tvrzených skutečností z dikcí §12 azylového zákona
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ani při relativně extenzivním výkladu uvedeného
ustanovení není možno stěžovatelem vypovězené okolnosti podřadit pod kterýkoli z důvodů
tam uvedených. Nejvyšší správní soud přitom nepopírá závažnost potíží stěžovatele v zemi
původu a uznává, že uvěznění pro neschopnost splácet dluhy, resp. hrozba vězení pro dluhy
třetích osob, nejsou slučitelné s hodnotami, na nichž je vystaveno české, resp. evropské právo.
To však neznamená, že by institut azylu, který je tradičně chápán jako nástroj ochrany osob
pronásledovaných z politických důvodů, pro svou národnost, náboženství, rasu apod., mohl
být využit i k ochraně cizích státních příslušníků proti takovým jevům v zemi původu,
o nichž vypověděl stěžovatel ve správním řízení. Nejvyšší správní soud tedy ve shodě
s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatel ve správním řízení opřel svou žádost o azyl
o tvrzení, která nelze bez dalšího považovat za azylově relevantní, resp. podřaditelná pod §12
azylového zákona. Za takových okolností byly ve správním řízení splněny zákonné podmínky
proto, aby žalovaný ve lhůtě 30ti dnů ode dne zahájení správního řízení o udělení azylu přijal
rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona.
Jestliže jsou ve správním řízení splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona, pak správnímu
orgánu nepřísluší zkoumat, zda by v případě konkrétního žadatele o azyl jinak byly splněny
podmínky pro udělení azylu z důvodů uvedených v §12 cit. zákona, resp. tyto důvody
za žadatele o azyl dovozovat, neboť právě absence tvrzení takových důvodů má za následek
přijetí rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Z dikce §14 azylového zákona pak vyplývá,
že rozhodování o udělení humanitárního azylu připadá v úvahu pouze tehdy,
jestliže se žalovaný ve správním řízení zabýval možností udělit azyl podle §12 cit. zákona,
podmínky tam uvedené však neshledal. V daném případě proto správní orgán správně
podmínky pro udělení azylu podle §12 azylového zákona vůbec nezkoumal a nemohl tudíž
rozhodovat ani o případném udělení humanitárního azylu. Z logiky věci je pak vyloučena
varianta, že by krajský soud v situaci, kdy shledal splnění podmínek pro zamítnutí žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné, zrušil rozhodnutí žalovaného proto, že měl být stěžovateli
udělen humanitární azyl.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že žalovaný si nezajistil dostatek podkladů
pro rozhodnutí, když nezjišťoval situaci v zemi původu. Stěžovatel tak fakticky dovozuje
naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud
zjistil, že je v něm založena žádost o udělení azylu, vlastnoručně psané tzv. důvody žádosti,
jakož i protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu, který byl se stěžovatelem proveden.
Informace obsažené v těchto listinách jsou podle Nejvyššího správního soudu dostatečným
podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu §16 odst. 1 písm. g) azylového zákona,
neboť z nich jednoznačně vyplývá absence tvrzení azylově relevantních důvodů,
která je podmínkou aplikace cit. ustanovení. Správní orgán má povinnost prověřit existenci
důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona cit. zákona pouze
tehdy, jestliže jsou důvody uvedené v §12 cit. zákona žadatelem o azyl alespoň tvrzeny.
Jestliže stěžovatel ani netvrdil důvody, pro něž lze azyl podle zákona udělit, nelze
žalovanému účinně vyčítat, že neprováděl rozsáhlá dokazování, kterými by nad rámec
vlastních tvrzení stěžovatele „dohledával“ jiné v úvahu přicházející důvody,
pro něž stěžovatel o azyl ve skutečnosti žádá, neboť v takovém případě mu §16 odst. 1
písm. g) cit. zákona přímo ukládá žádost jako zjevně nedůvodnou zamítnout. Pro posouzení,
zda bylo takové rozhodnutí přijato v souladu se zákonem, je přitom rozhodující, co bylo
obsahem tvrzení stěžovatele, nikoli primárně to, jaká je skutečně situace v zemi původu
z pohledu dodržování lidských práv. Žalovaný je tuto situaci povinen zjišťovat v případech,
kdy žadatel o azyl azylově relevantní důvody alespoň tvrdí, a to právě za účelem
jejich ověření. V daném případě stěžovatel žádné azylově relevantní skutečnosti ve správním
řízení netvrdil, proto nebylo třeba zjišťovat obecnou situaci v zemi původu. Z uvedených
důvodů Nejvyšší správní soud neshledal naplnění stěžovatelem tvrzeného důvodu kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud pochybil, jestliže neprovedl
jím navrhovaný důkaz jeho účastnickou výpovědí, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru
o nedůvodnosti této námitky. Krajský soud, jsa vázán skutkovým a právním stavem v době
vydání rozhodnutí, musí v případech, kdy je žalobou napadeno rozhodnutí vydané podle §16
odst. 1 písm. g) azylového zákona, ověřit, zda byly splněny podmínky pro vydání tohoto
rozhodnutí, tj. zda žadatel o azyl skutečně ve správním řízení netvrdil azylově relevantní
skutečnosti a zda rozhodnutí bylo vydáno ve lhůtě podle §16 odst. 2 cit. zákona. Splnění
obou podmínek lze ověřit ze samotného správního spisu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
chtěl v řízení před krajským soudem vypovědět o důvodech, proč mu měl být podle
jeho názoru udělen azyl, měla být navrhovaným důkazem prokazována skutečnost
nerozhodná pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného, a proto krajský soud postupoval
zcela v souladu s §52 odst. 1 s. ř. s., jestliže rozhodl, že takový důkaz neprovede. Nejvyšší
správní soud tedy neshledal ani naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy obdobně jako krajský soud
dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s §16 odst. 1
písm. g) azylového zákona, ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci ust. §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 1. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu