ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.384.2004
sp. zn. 3 Azs 384/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní
věci žalobkyně: M. M., zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem Liberec III,
Pražská 13/19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 Az 7/2004 o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 12. 2003 č. j. OAM-6465/VL-19-08-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004 č. j. 60 Az 7/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2004 č. j. 60 Az 7/2004 - 18 zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 12. 2003 č. j. OAM-6465/VL-19-08-2003, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě shrnul dosavadní právní a skutková
zjištění ve věci a zejména uvedl, že žalovaný správní orgán měl dostatečné podklady
pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobkyně o udělení azylu v České
republice . Z hlediska výkladu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu v souvislosti
s ustanovením §12 téhož zákona se soud plně ztotožnil s názorem vysloveným žalovaným
správním orgánem v napadeném rozhodnutí, neboť žalobkyně neuvedla ve správním řízení
žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by ve vlasti mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Žalobkyně ani netvrdila,
že má strach z pronásledování z uvedených důvodů, vlast opustila, aby v České republice
vydělala peníze a nyní se obává osob, které ji zde nutily k prostituci a které se vrátily
na Ukrajinu. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že potíže se soukromými osobami nelze
považovat za důvod pro udělení azylu a žalobkyně mohla hledat ochranu u kompetentních
orgánů ve vlasti.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka včas
kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“). Stěžovatelka nadále nesouhlasí s rozhodnutím
žalovaného o zamítnutí její žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, domnívá se,
že v jejím případě došlo k porušení zásady materiální pravdy ve smyslu ustanovení §3 odst. 4
správního řádu, neboť napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
žalovaný dle stěžovatelky nedodržel dále ustanovení §32 odst. 1 a §46 správního řádu,
což mělo vliv na správnost rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s rozsudkem krajského
soudu a domnívá se, že na základě podané kasační stížnosti budou důkladně posouzeny
zejména podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Závěrem stěžovatelka uvádí,
že v průběhu azylového řízení byla silně psychicky rozrušena, zejména při vedení pohovoru
prakticky nebyla schopna chápat jeho smysl, neboť se obávala, že bude ihned eskortována
zpět na Ukrajinu, je přesvědčena, že by měl být pohovor zopakován. Stěžovatelka navrhuje
rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí, zároveň
navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jí odkladného účinku.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 11. 12. 2003
žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že z vlasti odcestovala dne 24. 12. 2002 za prací,
aby si vydělala peníze. Na území České republiky jí byl odebrán „dětský cestovní pas“
a vystaven pas na cizí jméno, byla nucena k prostituci, v září roku 2003 byla zadržena policií,
strávila tři měsíce ve vazbě. Stěžovatelka dále uvedla, že o azyl žádá, protože chce pobývat
na území České republiky legálně, bojí se vrátit na Ukrajinu, protože muži ukrajinské
národnosti, kteří ji nutili k prostituci, ji varovali, že pokud o tom někomu řekne, najdou
si ji na Ukrajině a bude muset ve své práci pokračovat i tam. Stěžovatelka také uvedla, že není
a nikdy nebyla členkou žádné politické strany, ani jiné organizace, v České republice chce
pracovat. V pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 19. 12. 2003 stěžovatelka blíže popsala
své finanční problémy a potíže se zaměstnáním, které měla ve vlasti, rovněž přisvědčila,
že jiné problémy ve vlasti neměla, a to včetně problémů se státními orgány.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uplatnila důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka trvá na tom, že v projednávaném případě žalovaný nedodržel ustanovení §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, což mělo vliv na správnost napadeného rozhodnutí
žalovaného.
Nejvyšší správní soud má naopak za to, že napadené rozhodnutí žalovaného vychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, neboť žalovaný provedl řádné dokazování, pro rozhodnutí
si opatřil dostatek podkladů (vycházel především z tvrzení stěžovatelky uváděných v žádosti
o udělení azylu a v pohovoru k této žádosti), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový
stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným
v rozhodnutí. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že v rámci správního řízení o udělení
azylu nevyšlo najevo, že by se stěžovatelka ve státě původu musela důvodně obávat
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelka jako stěžejní důvody
pro udělení azylu uváděla ekonomické potíže, které ji na Ukrajině provázely, snahu pracovat
v České republice a legalizovat si zde pobyt, tedy důvody, které nelze podřadit
pod ustanovení §12 zákona o azylu. Žalovaný tak zcela správně aplikoval ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu a krajský soud správně projevil s jeho postupem souhlas.
Nejvyšší správní soud přijaté závěry ve věci sdílí a v řízení neshledal vadu ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Co se týče námitky stěžovatelky o možném udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud je žádost o azyl zamítnuta
správním orgánem jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 zákona o azylu, nelze současně
rozhodovat o splnění podmínek dle §12 zákona o azylu, neboť správní orgán rozhodl
konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého ze zákonných
důvodů pro udělení azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanovení §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci
důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Pokud tedy žádost stěžovatelky o udělení
azylu byla žalovaným zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
téhož zákona, žalovaný správně nerozhodoval o možnosti udělení humanitárního azylu
dle §14 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Takovou novou skutečností je námitka stěžovatelky uplatněná
až v kasační stížnosti, že v průběhu azylového řízení byla silně psychicky rozrušena, zejména
při vedení pohovoru prakticky nebyla schopna chápat jeho smysl. Pokud tedy stěžovatelka
citovanou námitku neuvedla v rámci řízení o žalobě, ale teprve po vydání napadeného
rozsudku krajského soudu, nemůže se jí Nejvyšší správní soud zabývat.
Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou
vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu